Musil, Robert: Zmatky chovance Törlesse

Musil, Robert
Zmatky chovance Törlesse

ukázka beletrie zahraniční

„Poslyš, už ho mám,“ zašeptal Reiting. „Koho?“ „Toho zlodějíčka, co nám vykrádá skříňky.“ Törlesse se zmocnila zvědavost.

Robert MusilZmatky chovance Törlesse. Přel. Radovan Charvát. Praha, Argo, 2011, 196 s.

„Poslyš, už ho mám,“ zašeptal Reiting.
„Koho?“
„Toho zlodějíčka, co nám vykrádá skříňky.“
Törlesse se zmocnila zvědavost.
Dlouhé skříňky stály v pozadí místnosti a měly mnoho zamykatelných šuplat, v nichž svěřenci ústavu uchovávali dopisy, knihy, peníze a všelijaké drobnosti.
A už delší dobu si někteří stěžovali, že jim scházejí menší obnosy, nikdo ale nebyl s to vyslovit něco určitého.
„Tak mluv!“ dožadoval se Törless, ale Reiting rychle mávl rukou: „Pst! Až pak. Nikdo o tom ještě neví.“
„Sluha?“ zašeptal Törless.
„Ne.“
„Tak alespoň naznač, kdo?“
Reiting se odvrátil od ostatních a tiše řekl: „B.“ Nikdo kromě Törlesse netušil, o co v tomhle opatrně vedeném hovoru jde. To sdělení na něho zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. B.? – to mohl být jen Basini.
Reiting navrhl, aby se přece jen raději přesunuli „nahoru“.
Vyšli na chodbu, která se před učebnou táhla donekonečna. Neklidné plynové plamínky ji osvětlovaly jen v krátkých úsecích, a i když se snažili našlapovat co nejtišeji, jejich kroky se rozléhaly od výklenku k výklenku .…
Asi padesát metrů ode dveří vedlo schodiště do druhého patra, kde byl přírodopisný kabinet, další sbírky učebních pomůcek a řada prázdných učeben.
Odtud se schody zužovaly a stoupaly v krátkých, pravoúhle na sebe navazujících výstupcích k půdě. A tam – jak bývají staré budovy často nelogicky, s přemírou koutů a bezdůvodných schodů stavěny – vedly ještě o řádný kus výš nad úroveň půdy, takže na druhé straně těžkých, železných a uzamčených dveří, kterými končily, bylo třeba zvláštních dřevěných schůdků, aby na ni člověk mohl sestoupit.
Z posledního výstupku se Beineberg přehoupl přes zábradlí a přidržuje se jeho mříží, spustil se mezi kulisy. Reiting i Törless následovali jeho příkladu. Došlápli na bednu, přisunutou sem jen k tomuto účelu, a z ní se jedním skokem ocitli na podlaze.
Vládla tady úplná tma a dostat se dál vyžadovalo přesnou znalost místa. Tu a tam zašustila jedna z velkých plátěných stěn, jak se o ni někdo otřel, po podlaze jako by se to hemžilo vyplašenými myškami a odevšad stoupal zatuchlý pach jako ze staré truhly.
Uplynula delší chvíle, než dospěli k malým dvířkům umístěným vpravo těsně u příčky rozdělující půdu.
Když je Beineberg otevřel, ocitli se v úzkém prostoru pod nejhořejším výstupkem schodů, jenž působil ve světle plápolající olejové lampičky, kterou Beineberg zažehl, opravdu dobrodružně.
Stěny tu byly celé potažené krvavě rudou vlajkovinou, kterou Reiting s Beinebergem odcizili v jedné z půdních místností, a podlahu pokrývala dvojitá vrstva tlusté měkké houně, jaké sloužívají v zimě ve společných ložnicích jako druhá přikrývka. V přední části komory stály nízké, látkou potažené bedýnky, používané jako sedátka; tam, kde se v ostrém úhlu sbíhala střecha s podlahou, byl uchystán prostor na spaní. Bylo tam místo pro tři až čtyři osoby, které se dalo zatemnit a oddělit od přední části komory závěsem.
Na zdi vedle dveří visel nabitý revolver.
Törless se toho všeho účastnil vlastně jen proto, že nechtěl za oběma kamarády zaostávat. Beineberg a Reiting to však brali strašně vážně. Törless to věděl. Věděl, že Beineberg má ke všem sklepním i půdním prostorám internátu paklíče. Věděl, že často mizí na celé hodiny z vyučování, aby někde – vysoko mezi krokvemi nebo pod zemí v jednom z mnoha rozvětvených, pustnoucích sklepení – vysedával za svitu malé lampičky, kterou nosil stále při sobě, a četl si v dobrodružných příbězích nebo se oddával myšlenkám na nadpřirozené věci.
Něco podobného věděl i o Reitingovi. Také ten měl své skryté kouty, kde uchovával tajné deníky; ty však byly plné troufalých plánů do budoucna a podrobných popisů příčin, zrežírování a průběhů četných intrik, do nichž zaplétal své kamarády. Neboť Reiting neznal větší potěšení než popouzet proti sobě lidi, podmaňovat si jednoho pomocí druhého a pást se na vynucených úsluhách a pochlebování, za jejichž slupkou ještě cítil vzpouzející se zášť.
Törless o tom všem věděl, ale chápal to jen do určité míry. Několikrát jak Reitinga, tak Beineberga v jejich svéhlavosti následoval. Neobvyklost jejich počínání se mu totiž zamlouvala. A taky se mu líbilo, když pak mohl vyjít na denní světlo, mezi všechny kamarády a doprostřed jejich veselí, zatímco uvnitř, v očích a uších ještě cítil, jak se chvěje vzrušujícím osaměním a halucinací temnoty. Když mu ale Beineberg nebo Reiting při takových příležitostech, aby měli někoho, před kým se o sobě mohou vymluvit, objasňovali, co je na tom všem vzrušuje, zůstával mu z toho rozum stát. O Reitingovi si dokonce myslel, že je výstřední. Se zalíbením totiž mluvíval o tom, jakou podivuhodně těkavou a později nezvěstnou osobou byl jeho otec. Jeho jméno prý vůbec bylo jen inkognitem muže velmi vznešeného rodu. Tvrdil, že matka ho jednou zasvětí do věcí, jež na něho budou později klást velké nároky, počítal se státními převraty a vysokou politikou, a proto se taky chtěl stát důstojníkem.
Takové záměry si Törless neuměl vážně ani představit. Staletí revolucí se mu už zdála být jednou provždy minulostí. Reiting si však uměl počínat docela rozhodně. Zatím přirozeně jen v malém. Byl to tyran a ke všem, kdo se mu vzepřeli, se choval bezohledně. Jeho přívrženci se měnili den ze dne, ale vždycky měl většinu na své straně. V tom spočíval jeho talent. – Proti Beinebergovi rozpoutal před jedním nebo dvěma roky velkou válku, jež skončila protivníkovou porážkou. Ke konci se Beineberg ocitl sám, ode všech izolován, přestože v posuzování osob, chladnokrevnosti a schopnosti vyvolávat antipatie k těm, kteří se mu znelíbili, za Reitingem v ničem nezaostával. Ale scházela mu jeho roztomilost a schopnost podmaňovat si ostatní. Beinebergova povznesenost a filozofické zanícení vzbuzovaly téměř u všech nedůvěru. V hloubi jeho bytosti, jak se domnívali, se bylo možné nadít ošklivých excesů. Přesto způsobil Reitingovi velké potíže a jeho porážka byla vlastně jen dílem náhody. Od té doby drželi ze společného zájmu spolu.
Törlesse naopak nechávaly tyhle věci naprosto lhostejným. Proto v nich také nebyl nijak obratný. Přesto ho do tohoto světa zahrnuli a on mohl denně sledovat, co to znamená hrát ve státě – neboť každá třída je v takovém internátu státečkem pro sebe – vedoucí roli. Z toho důvodu měl taky z obou svých přátel ostýchavý respekt. Když občas zničehonic dostal chuť je napodobit, zůstalo vždy jen u diletantských pokusů. Tím se ve vztahu k nim dostal do role žáka či pomocníka; beztak byl z nich nejmladší.
Občas si ovšem přece jen uvědomoval, co touhle vnitřní závislostí ztrácí. Cítil, že všechno, co dělá, je jenom hra.
Když viděl, jak vážně jeho přátelé ty věci berou, cítil, že jeho rozum selhává. Rád by si je proto dobíral, ale obával se, že by za jejich fantazírováním mohlo být víc opravdovosti, než je schopen dohlédnout. Cítil se svým způsobem rozpolcen mezi dvěma světy: jedním solidním, měšťanským, v němž je nakonec přece jen všechno rozumně uspořádáno, jak tomu byl zvyklý z domova, a druhým dobrodružným, plným temna, tajemství, krve a netušených překvapení. Jeden pak jako by vylučoval druhý. Posměšný úsměv, který by si rád uchoval na rtech, a mrazení v zádech se navzájem střetávaly. Myšlenky se míhaly jedna za druhou …
Pak zatoužil po tom, aby v sobě konečně ucítil něco určitého; jasné potřeby, rozlišující mezi dobrým a zlým, mezi užitečným a neužitečným; aby si uměl zvolit, třeba i nesprávně – pořád by to bylo lepší než do sebe přecitlivěle vstřebávat všechno …
Když vstoupil do komory, opět ho jako pokaždé na tomhle místě přemohla vnitřní rozpolcenost.
Reiting mezitím začal vyprávět:
Basini mu dlužil peníze a neustále ho odkazoval na jeden termín za druhým; pokaždé na čestné slovo. „Já proti tomu nic neměl,“ soudil Reiting, „čím déle to trvalo, tím byl na mně závislejší. Třikrát nebo čtyřikrát porušené čestné slovo není koneckonců žádná maličkost! Jenže pak už jsem ty peníze sám potřeboval. Upozornil jsem ho na to, a on se zapřísahal vším možným. Přirozeně zase nedodržel slovo. Tak jsem mu řekl, že to oznámím. Požádal o dva dny strpení, údajně čeká peníze od svého poručníka. Já se ale mezitím trochu informoval o jeho poměrech. Chtěl jsem vědět, na kom je třeba ještě závislý; – člověk s tím přece musí umět počítat.
To, co jsem se dozvěděl, mi moc příjemné nebylo. Dluhy měl u Džuše a ještě u několika dalších. Část z nich už vyrovnal, samozřejmě z peněz, které měl dát mně. Dluh vůči mně ho tolik nepálil. To mě zlobilo. Měl mě snad za takového dobráka? To by mi nebylo zrovna dvakrát po chuti. Ale říkal jsem si: Počkejme. Však ona se už najde příležitost, jak mu takové omyly vyhnat z hlavy. Jednou, aby mě uklidnil, mi v rozhovoru řekl, kolik peněz čeká, prý je to větší částka, než jakou mám u něho k dobru. Poptal jsem se přesněji kolem a dozvěděl se, že to na jeho celkové dluhy nestačí. Aha, pomyslel jsem si, tak to zřejmě bude zkoušet ještě jednou.
A skutečně za mnou důvěrně přišel a požádal mě znova o trochu strpení, protože druzí prý na něho tolik naléhají. Tentokrát jsem ale zůstal neoblomný. ‚Žebrej si u ostatních,‛ řekl jsem mu, ‚já nejsem zvyklý přicházet na řadu poslední.‛ – ‚Tebe znám líp, k tobě mám větší důvěru,‛ zkoušel to. ‚Moje poslední slovo: buď mi zítra přineseš peníze, nebo ti oznámím své podmínky.‛ – ‚Jaké podmínky?‛ vyzvídal. Měli jste ho slyšet! Jako by byl ochoten zaprodat svou duši. ‚Jaké podmínky? Oho! Budeš mě muset poslechnout ve všem, co podniknu.‛ – ‚Když nejde o nic jiného? To jistě udělám, stejně rád držím s tebou.‛ – ‚Nepůjde jen o to, kdy se to bude tobě líbit; budeš muset udělat, co já budu chtít, – slepě mě poslouchat!‛ Podíval se na mě úkosem, napůl se šklebil a napůl byl rozpačitý. Nevěděl, nakolik si může zadat, do jaké míry to myslím vážně. Pravděpodobně by mi rád slíbil všechno, ale zřejmě se obával, že ho jen zkouším. Zrudl a nakonec tedy řekl: ‚Zítra ti ty peníze přinesu.‛ Mě to pobavilo, byl to člověk, kterého jsem si mezi padesáti ostatními do dnešního dne nevšiml. Nikdy se s ním nepočítalo, je to tak? A teď jsem ho měl najednou před sebou tak blízko, že jsem ho viděl do nejmenších podrobností. Věděl jsem přesně, že je ochoten se prodat; bez dlouhých řečí, jen když o tom nebude nikdo vědět. Bylo to opravdu překvapení, a není nic krásnějšího, než když se člověku najednou někdo takhle otevře a jeho dosud nepovšimnutý způsob života před ním leží jako chodbičky červotoče, když se dřevo rozlomí .…
Druhý den mi peníze v pořádku přinesl. Ba víc než to, pozval mě do kasina, abychom si spolu něco vypili. Objednal víno, dorty, cigarety a prosil mě, aby mě směl pohostit – z ‚vděčnosti‛, že jsem s ním měl tolik trpělivosti. Mně bylo jen nepříjemné, že se přitom tváří jako neviňátko. Jako by mezi námi nikdy nepadlo urážlivé slovo. Naznačil jsem mu to; ale byl ještě srdečnější. Jako by se mi chtěl vykroutit, být se mnou nastejno. Dělal, že o ničem neví, každým druhým slovem mi vnucoval samá ujištění o svém přátelství; jen v jeho očích bylo něco, co se ke mně upínalo, jako by se bál, že o ten uměle vytvořený pocit blízkosti zase přijde. Nakonec mi už byl protivný. Říkal jsem si: myslí si, že si to musím nechat líbit? A uvažoval jsem, jak mu dát morálně za vyučenou. Hledal jsem něco, čím bych ho doopravdy zranil. Přitom mě napadlo, že mi Beineberg ráno vykládal, jak mu prý někdo ukradl peníze. Napadlo mě to jen tak bezděčně. Ale ta myšlenka mi nešla z hlavy. Doslova se mi sevřelo hrdlo. To by přece přišlo báječně vhod, pomyslel jsem si a jen tak mimochodem se ho zeptal, kolik má ještě peněz. Když jsem to všechno srovnal, sedělo to. ‚Kdo byl takový hlupák, že ti přese všechno ještě půjčil?‛, smál jsem se. ‚Hofmeier.‛
Myslím, že jsem se v té chvíli zachvěl radostí. Hofmeier byl totiž dvě hodiny předtím u mě, aby si ode mě taky něco půjčil. A tak se to, co mi před pár minutami blesklo hlavou, najednou proměnilo ve skutečnost. Přesně jako když si člověk žertem řekne: tenhle dům by měl vzplanout, a v příštím okamžiku už šlehají plameny metry vysoko .…
Odhadl jsem ještě rychle všechny možnosti; pravda, jistoty jsem se dobrat nemohl, ale pocit mi stačil. A tak jsem se k němu naklonil a řekl mu opravdu roztomilým způsobem, jako bych mu do mozku zlehka vrážel tenkou, špičatou kostici: ‚Podívej, milý Basini, proč se mě snažíš obelhat?‛ Jen jsem to řekl, oči jako by se mu zastřely úzkostí, ale já pokračoval: ‚Možná že někomu jinému dokážeš něco předstírat, ale na mě si nepřijdeš. Však víš, Beineberg ...‛ Nezrudl ani nezbledl, spíš se zdálo, že čeká, až se to nedorozumění vysvětlí. ‚No abychom to zkrátili,‛ řekl jsem tedy, ‚peníze, kterými jsi u mě vyrovnal svůj dluh, jsi vzal dnes v noci Beinebergovi z přihrádky!‛
Zvrátil jsem se na židli, abych mohl pozorovat, jaký to na něho udělalo dojem. Zrudl jako malina; slova, jimiž se dávil, mu vyhnala sliny na rty; konečně se zmohl na odpověď. Byla to hotová záplava obvinění: jak si prý dovoluju něco takového tvrdit; co může byť jen vzdáleně ospravedlnit tak potupnou domněnku; vyhledávám s ním jen spory, protože je slabší; že to prý dělám jen ze zlosti, protože po vyrovnání dluhu už mi není ničím zavázán; že si vezme za svědka třídu, … prefekta, … ředitele; Bůh ať jeho nevinu dosvědčí, a tak dál donekonečna. Už jsem se opravdu začínal bát, že jsem mu křivdil a zbytečně se ho dotkl, tak hezky se červenal; … vypadal jako týrané, malé bezbranné zvířátko. Ale mně to přece jen nedalo, nechtěl jsem jen tak ustoupit. A tak jsem stále zachovával svůj posměšný úsměv, – vlastně už jen z rozpačitosti, – s nímž jsem vyslechl jeho tirády. Tu a tam jsem jen přikývl a klidně řekl: ‚Ale když já to všechno dobře vím.‛
Po chvíli se i on uklidnil. Já se dál usmíval. Měl jsem pocit, že už jen tímhle úsměvem z něho můžu udělat zloděje, i kdyby jím nakrásně ještě nebyl. A na nápravu, říkal jsem si, je později vždycky času dost.
Po další chvíli, zatímco se na mě občas kradmo podíval, najednou zbledl. Jeho tvář prošla podivnou proměnou. Doslova nevinný půvab, který ji předtím zdobil, zmizel; jak se zdálo, spolu s barvou. Byl teď celý nazelenalý, bledý jako tvaroh, odulý. Něco takového jsem předtím viděl jen jednou, – když jsem se na ulici nachomýtl k tomu, jak zatýkali vraha. Ten také chodil mezi lidmi, aniž na něm bylo cokoli znát. Když mu ale strážník položil ruku na rameno, byl z něho najednou jiný člověk. Jeho obličej se proměnil, jeho oči zíraly vyděšeně a hledaly únik z fyziognomie nefalšovaného šibeničníka.
Ta proměna v Basiniho obličeji mi to připomněla; teď už jsem věděl všechno a jen jsem čekal .…
A taky to přišlo. Aniž jsem cokoli řekl, Basini – to mlčení ho vyčerpalo – se rozplakal a prosil mě o milost. Vzal prý ty peníze jen v tísni; kdybych na to nepřišel, hned by je zase vrátil, aby se nikdo nic nedozvěděl. Jen ať nikde neříkám, že kradl; pouze si potají něco vypůjčil …; dál se pro slzy nedostal.
Pak ale začal znova žadonit. Bude prý mě poslouchat, dělat všechno, co si jen budu přát, jen abych o tom nikomu neříkal. Za tu cenu se mi nabídl, že bude doslova otročit, a žalostná směs lstivosti a dychtivého strachu, která se přitom krčila v jeho očích, byla odporná. Jen krátce jsem mu proto slíbil, že si ještě rozmyslím, co s ním bude, ale zdůraznil jsem, že je to v první řadě Beinebergova věc. Co si s ním teď máme podle vašeho mínění počít?“
Zatímco Reiting vyprávěl, Törless mlčky, se zavřenýma očima naslouchal. Občas ho zamrazilo až v konečcích prstů, a v hlavě se mu divoce a neuspořádaně rojily myšlenky jako bubliny ve vroucí vodě. Údajně se tak děje tomu, kdo poprvé spatří ženu, jíž je dáno vtáhnout ho do víru zničující vášně. Tvrdí se, že mezi dvěma lidmi existuje okamžik takového hlubokého usebrání, soustředění sil a zatajení dechu, kdy oba mlčí, ale jejich nitra přitom prožívají obrovské pnutí. Vůbec nejde říct, co se v takové chvíli děje. Je jakýmsi stínem, který před sebe vrhá vášeň. Organickým stínem; uvolněním veškerých předešlých napětí a zároveň náhlou, novou vázaností, v níž už je obsažena celá budoucnost; inkubací soustředěnou na ostrost vpichu jehly .… A na druhé straně není ničím než tupým, neurčitým pocitem, slabostí, úzkostí .…

překlad © Radovan Charvát
ukázka z knihy Zmatky chovance Törlesse
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Argo

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3001x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce