„Pravda“ o romském psaní (in Romano voďi)

„Pravda“ o romském psaní (in Romano voďi)

studie beletrie zahraniční

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

 „Pravda“ o romském psaní

V poslední době se mezi romisty a novináři rozhořela debata o kvalitě romských literárních děl. Romisté je vesměs oslavují, publicisté nezřídka zatracují. Tuto při není možné rozsoudit, aniž by obě strany měly stejný přístup k informacím o východiskách romské literární činnosti. Zde další příspěvek do sporu, proč Horváth není – a nemůže být – Havlíček.

„Když jde tlustý do tenkejch“
„O dživipen pharo le Romenge”, zpívalo nedávno pěvecké duo Gipsy „R“ u příležitosti vernisáže fotografií Lukáše Houdka v Rokycanech. Nelze než souhlasit; život se s Romy nemazlí ani v lepších časech, bývá to boj od nástupu na základní školu přes první zaměstnání až po soužití se sousedy. Profil jim v očích většiny vylepšují věci od pradávna asociované s volnomyšlenkářskou cikánskou duší – tanec plný espritu, kočování, životní filozofie „Carpe diem“ – tedy rysy životního stylu, které jsou stejně neužitečné jako vybájené. A vizuální média nám na tento oblíbený obraz nedávají zapomenout, vždyť co by to bylo za pohádku, kdyby v ní nevystupoval Cikán s kroužkem v uchu, fajfkou v puse a šátkem na hlavě a kdyby snad „nejajkal“.
Není divu, že v horších časech, kdy ztráta zaměstnání a životních jistot ohrožuje i český stůl, ztrácí jinak celkem bohorovný středostavovský Čech na romantického Cikána náladu. Nejen že dělá děti, aby žil z přídavků, které pak stejně nahází do automatů; ještě ke všemu jako cikánský baron vůbec nevypadá. Ten pružný snědý mladík v teplákách Adidas, který teď v českých snech obchází centrum města s mačetou, se daleko více podobá svému pákistánskému bratrovi v nedávných britských nepokojích. A Čech mu má tu diskrepanci mezi pohádkou a realitou za zlé.
Jako relativně nový, ryze intelektuální nástroj vylepšování profilu romských komunit se rýsuje literatura. Na jedné straně vítaná a oslavovaná, na straně druhé nemilosrdně kritizovaná publicisty, kteří si myslí, že slouží dobré věci, když v rámci rovných příležitostí hodnotí romskou literaturu podle stejných měřítek jako neromskou. Kdyby tito arbitři tušili, jakou cestu text romského autora urazí od rukopisu po časopiseckou či knižní podobu, teprve by jim spadla brada – a zase by se na Romy zlobili, že mezi tím, co si v duchu maluje redaktor (= romský autor usedá k počítači a perfektní češtinou s dokonalým pravopisem zapisuje příběh s pečlivě rozmyšlenou synopsí), a nepřikrášlenou realitou panuje nepoměr.
Může se zdát, že následující poznámky na okraj romské literatury, tentokrát především z pohledu její geneze, pozitivnímu vnímání českých Romů nepomohou. Jsou však vedeny přesvědčením, že v jádru veškerých interetnických konfliktů stojí nedorozumění, a tomu je možné předcházet. Doposud Romům získával většinové sympatie jejich romantický – a vesměs falešný – obraz, za jehož vylhanost byli nakonec stejně biti. Má-li stejnou roli v budoucnosti plnit literatura, ať se tak děje v její pravdivé podobě a z těch správných důvodů.

(Ne)přítel editor
Znají to všichni redaktoři romských textů – občasnou mírnou beznaděj při pohledu na wordovou nebo rukopisnou stránku, od kraje ke kraji zaplněnou idiosynkraticky zapsanou romštinou bez interpunkce, odstavců, malých a velkých písmen či uvozovek. Ne každý romský autor má totiž to štěstí jako Andrej Giňa, kterého „koučovala“ sama Milena Hübschmannová. Andrej Giňa je v tomto směru opravdu výjimečný. Jeho úhledné strojopisné stránky trpí, jestli vůbec něčím, maximálně hyperkorekcí, tedy snahou za každou cenu dostát pravopisné normě, a to i na místech, kde to z různých důvodů není potřeba.
Na druhou stranu takovému autorovi, který s psaním v romštině začíná sám, bez možnosti konzultace a především srovnání s texty svých předchůdců, je zapotřebí velké dávky odvahy, aby v sobě zlomil prvotní nedůvěru k psanému romskému slovu. I potom ovšem čelí obrovskému množství problémů, které se mu coby mluvčímu romštiny v řeči nemanifestují: Kde jsou hranice jednotlivých slov? Které koncové hlásky zapsat jako znělé, které jako neznělé? Co je člen a co předpona? Tvrdé, či měkké „i“? Přídech, nebo bez přídechu? Vyznačit, či nevyznačit přízvuky?
Tímto způsobem si mluvčí romštiny otázky pochopitelně neklade. Občas na nějakém místě zaváhá, intuitivně cítí, že jeho zápis možná není ideální, ale protože ve škole se romský pravopis neprobírá, nezbývá mu, než improvizovat. Takto to například v nedávném e-mailu reflektovala Irena Eliášová, autorka Naší osady (Krajská vědecká knihovna v Liberci, 2008): „Píši román, ale v romštině, a bohužel moc v tom pravopise nevynikám. Jde o to, že sice mluvím romsky, ale po svém nářečí, a tudíž mám obavy, jestli píši správně (určitě ne).“
Který český spisovatel by se chtěl před světem prezentovat dílem, o jehož pravopisné správnosti by nebyl stoprocentně přesvědčený? Opět je třeba ocenit kuráž, ale také pokoru, s jakou se romští psavci obracejí na převážně neromské editory a své psaní jim vydávají na milost a nemilost. A bylo by s podivem, kdyby je nepíchlo u srdce při vědomí, že jsou nucení hledat pomoc u „gádžů“, kteří se romsky učili ve škole, byť vysoké.
Takto například vypadá začátek pohádky Trin pheňa (zapsáno „Trin peňa“) od Agnesy Horváthové, opsaný z rukopisu na listech z linkovaného sešitu:

„Bud oleske sopes kada ačiľa ňiko nadžanel keci oleské berš. Kodžanel čihin čačipen čina aľe me tumenge les penavá. Dživelas baro Kraľis nekbareder pro svetos. Sako leske penelas baro šero. Le Šerales haz igen šukar romňi la vičinenas Šira, ulile lenge trin čajora peršonake dine nav Parňori avrake Ľoľori a tritonake Kaľori. Očajora baronas igen šukar sas paledaj a goďave palodat.“

První krok, ke kterému přistoupí redaktor, je pravopisná úprava spojená s vložením interpunkce, aby byl text patřičně segmentovaný, a tudíž srozumitelný. V tomto úryvku se shodou okolností objevuje většina nejčastějších úskalí zápisu romštiny pro rodilého mluvčího. Změny jsou vyznačeny:

„But oleske, so pes kada ačhiľa; ňiko na džanel, keci oleske berš. Ko džanel, či hin čačipen, či na, aľe me tumenge les phenavá. Dživelas baro kraľis, nekbareder pro svetos. Sako leske phenelas Baro Šero. Le Šerales has igen šukar romňi. Vičinenas la Šira. Uľile lenge trin čhajora. Peršonake dine nav Parňori, avrake Loľori a tritonake Kaľori. O čhajora baronas. Igen šukar sas pal e daj a goďaver pal o dad.“

Kdyby Agnesa Horváthová svou pohádku vyprávěla, případně předčítala, nikdo by její projev jako nedovzdělaný nehodnotil, naopak, cenil by přirozenost projevu, atraktivně rozehrané intro nebo nádech komedie obsažený v pojmenování dcerušek (Běloučká, Červeňoučká a Čerňoučká). Její zápis totiž kopíruje rytmus, přízvuk a způsob vázání slov v romštině. Jakmile je však to samé zapsáno, špatně informovaný jedinec by mohl mít tendenci soudit autorčinu inteligenci podle jejího romského pravopisu.
Editorské zásahy ale pochopitelně nejsou sebespasitelné, a pokud by text neměl vnitřní koherenci a nesledoval jasnou dějovou linku, sebelepší úpravy by z něj kvalitní vyprávění nevykřesaly. Občas je ovšem původní zápis do té míry chaotický a nejednoznačný, zvlášť u nezkušených začínajících autorů, že editor může váhat, co přesně chtěl autor říci. V takových případech hrozí potencionální nebezpečí, že editor bude příliš agilní a text si upraví podle svého. Dobrý a poctivý editor k takovému kroku nepřistoupí a vždy bude konzultovat s původcem textu.

Věrný, nebo hezký?
Samostatnou kapitolou přípravy romských textů k vydání je překlad, respektive převod. Převážná většina periodik či nakladatelství totiž z ekonomických důvodů nepřistoupí na čistě romské vydání. Ačkoli je třeba přitakat Aleně Scheinostové, která ve své nedávné eseji Je romská literatura dost dobrá? (RV, červen 2011) podotýká, že krása romského idiomu se pro většinové čtenářstvo bohužel nemůže stát kritériem kvality, je také pravda, že doslovný překlad z romštiny do češtiny často působí chudě a ve srovnání s epitety obtěžkanou původní českou literaturou až neliterárně. Už Milena Hübschmannová v rozhovoru pro MF Dnes z 12. května 2001 odpověděla na otázku „Je těžké překládat z romského jazyka?“ slovy „Některé vazby či konstrukce je strašně těžké přeložit“. A pokračovala: „S překladem je to jako se ženou. Když je žena věrná, tak není hezká. Když je hezká, tak není věrná.“
Přístupy jednotlivých redaktorů se mohou lišit a je v podstatě nemožné rozsoudit, který tábor – věrných, nebo hezkých – má pravdu. Příkladem z literární historie budiž slavný překlad Puškinova Evžena Oněgina, ruského románu ve verších. Vladimir Nabokov, naturalizovaný Američan, ale původem Rus, ho do angličtiny přeložil prózou. Kritika ho za překladatelskou vraždu tzv. oněginské strofy rozcupovala, jedním dechem ale dodávala, že je to bezesporu nejpřesnější překlad Oněgina do angličtiny.
Doslovný překlad romského originálu do češtiny může mezivětně vykazovat i drobné logické lapsy. To je způsobeno především zámlkami, které romský čtenář – respektive posluchač, protože větší část romského psaní je stále ještě koncipována jako vyprávění a motivována momentem přednesu – zpracovává podvědomě, tedy nevnímá. Dobře je to vidět na romských literárních čteních, kde se občas stane, že neromské posluchačstvo nějakou scénu v povídce nepovažuje za směšnou nebo jí nerozumí, protože ztratí nit; romské publikum je naopak vždy perfektně zorientované a z neverbální komunikace mezi romským autorem a přítomnými Romy je zjevné, že také reaguje na správných místech. Můžeme se dohadovat, že je to dáno donedávna orálním charakterem společenství, které je daleko více uvyklé mluvenému slovu, jinak ho vnímá a zpracovává než představitel typografického společenství (společenství tisku), který je zvyklý informace vstřebávat z písma.
Vrátíme-li se k úryvku z pohádky Agnesy Horváthové Trin pheňa, doslovný překlad by mohl vypadat například takto:

„Je to dávno, co se to stalo. Nikdo neví, kolik je to let. Kdo ví, jestli je to pravda, nebo ne. Ale já vám to povím. Žil velký král, největší na světě. Každý mu říkal Velká hlava. Velká hlava měl moc krásnou ženu. Říkali jí Šira. Narodily se jim tři dcery. První dali jméno Běloučká, druhé Červeňoučká a třetí Čerňoučká. Děvčata rostla. Krásné byly po matce a chytré po otci.“

A pro srovnání uvádím trochu nadsazený volný překlad téhož, který se snaží vystihnout ducha pohádky, jak je na něj uvyklé většinové čtenářstvo:

„Stalo se to před dávnými časy. Nikdo už dnes neví, kolik je tomu let, ani jestli se to skutečně odehrálo. Ale já vám to přesto povím. Žil byl mocný král, nejmocnější na světě. Pro jeho moudrost se mu přezdívalo Mudrc. Mudrc měl překrásnou ženu zvanou Šira. Narodily se jim tři dcerušky. První pojmenovali Parňori, druhou Loľori a třetí Kaľori. Děvčata rostla jako z vody. Krásu zdědila po matce a moudrost po otci.“

Nejen že český čtenář očekává přívlastky typu „dávný“, „mocný“ a „moudrý“ a mnohé další, daleko pohádkovější; rovněž se těžko srovnává s krátkými větami, které pro žánr nejsou charakteristické. Chtěl by košatá květnatá souvětí a o krátké „pahýly“ romských vět jako by zakopával.
Problém tkví v očekáváních. Český čtenář by měl k překladům romských textů přistupovat pokud možno nezatížený představami a otevřít se jinému vypravěčskému tempu a jiným světům, tak jako se ochotně otevírá vyprávěním amerických indiánů nebo severských Inuitů. Ale překladatel by mu k tomu měl umést chodníček.

© Karolína Ryvolová
článek vyšel v Romano voďi 9/2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Romano voďi 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2621x

Inzerce
Inzerce