Dvořák, Jiří: Slepice a televize (in Ladění)

Dvořák, Jiří
Slepice a televize (in Ladění)

recenze dětská

Hrdiny krátkých příběhů jsou zvířata, rostliny a věci, které se chovají jako lidé. V díle se alegoricky poukazuje na nejrůznější lidské nedostatky a chyby (pýchu, lenost, hloupost, marnivost). Přece se však nejedná o klasickou bajku ezopovského typu, neboť v těchto bajkách-nebajkách jako by nad poučením převažoval vtip a humor.

Bajky i nebajky pro děti i neděti
Jiří Dvořák:
Slepice a televize. Baobab, Praha, 2011, 72 s.

V roce 2011 se na pulty knihkupectví znovu (již potřetí!) vrátily bajky-nebajky Jiřího Dvořáka Slepice a televize. Poprvé je vydalo nakladatelství Baobab již v roce 2003.

Hrdiny krátkých příběhů jsou zvířata, rostliny a věci, které se chovají jako lidé. V díle se alegoricky poukazuje na nejrůznější lidské nedostatky a chyby (pýchu, lenost, hloupost, marnivost). Přece se však nejedná o klasickou bajku ezopovského typu, neboť v těchto bajkách-nebajkách jako by nad poučením převažoval vtip a humor. Autor tu rozehrává hru se slovy, pro vyjádření prostých skutečností využívá metafory a přirovnání. Nosným prvkem Dvořákových bajek je vtipné vyústění, které adresát po přečtení několika příběhů dokonce s napětím očekává.

Zdá se, jako by se Dvořák na svět díval dětskýma očima. Hravým a vynalézavým způsobem vysvětluje, kde se vzaly stíny, proč se kos nikdy nesměje, proč jsou vlčí máky červené a jmenují se vlčí, jak si hladový had žral vlastní ocas, jak slepice v kurníku daly přednost zrnění televize před skutečným zrnem, jak se švestka nemohla rozhodnout, čím bude – zda půjde do povidel, slivovice či do knedlíků, nebo se stane první švestkou na dortu, první švestkou místo těch hloupých, nafoukaných třešní – až se z ní stane vysušená křížala, kterou nechce ani Matěj od sousedů, neb má strach, že si na ní vylomí včera proříznutý špičák, taková škoda!

Parodií na pohádku o Zlatovlásce je bajka „O zlaté mouše“, v níž si princ Jan ukáže na dívku, která má pod závojem „vlasy jako čerstvě vyloupnutý kaštan“ a není žádná princezna, ale Hanička z podzámčí, co měla celý den napilno, musela podestlat krávě, vybírat králíkárnu a hnát kozu na pastvu – a ta vůně, vůně chléva, lákala mušku víc než všechna kouzla. Protože, jak vtipně podotýká autor, moucha je moucha, i když ji ukujete ze zlata.

Některé příběhy se tváří jako vystřižené z učebnice biologie, například bajka „Pulec“, v níž je hlavní hrdina postrachem celé kaluže, protože všem jejím obyvatelům škodí. Ačkoliv se zde setkáváme s názvy vodních organismů, které asi budou většině dětských čtenářů neznámé, nepůsobí tato terminologie nepřirozeně, protože chrostíkům pulec zmačkal zvonky, znakoplavce na hřbet nalepil cedulku: Jsem celá naruby, za což se jí komáří larvy dodnes smějí, vírníkovi namluvil, že je vlastně vířník, a starému potápníkovi propíchl bublinu. Na pulce mají spadeno také buchanka, plovatka, perloočky, a dokonce i mřenčí potěr. Dospělé tato hra jistě pobaví a děti názvy nezarazí, neboť jsou zasazené do kontextu takovým způsobem, že ihned pochopí, oč jde. A nakonec se i zasmějí, když se pulec všem naštvaným tvorečkům schová pod placatý kámen, pod nímž po hodné chvíli vykoukne jedno oko, druhé oko, po něm noha – a nakonec žába, která zdvořile popřeje „Dobrý den, panstvo“ a na otázku, zda neviděla toho uličníka pulce, jim prostě poradí: „Až ho chytíte, vyprašte mu kožich! Na ty mladé platí jenom přísnost!“ Podobným způsobem jsou děti seznamovány s mnoha druhy hub v bajce o hadovce smrduté, v níž vidí dámu, chystající se na houbový ples v hnědém houbovém klobouku z Paříže, se závojem z nejjemnější krajky, s lehkými střevíčky a šaty dle poslední módy. Královna plesu přichází na parket lehkou chůzí a tančí lehounký menuet… lišky, vláknice, klouzci i muchomůrky se rozestupují, čirůvky omdlévají, pýchavky blednou a … kozák si dokonce zacpává nos. Po chvíli je sál prázdný.

Na jedné straně jsou tu slovní hříčky a vynalézavé „nadávky“, kterými se například v bajce „Lev a tygr“ častují král savany a král pouště: „Koukej odsud mazat, … ty kozí prku. Sklapni, morkochrouste, … vyperu ti tu tvou počmáranou kůži“, ale na druhé straně autor užívá slova dětem cizí, pohybující se na hranici knižnosti (zevloun, zevlovat, častovat se) či odbornou terminologii (hadovka smrdutá či názvy vodních organismů), aniž by tak ale dětem bránil v porozumění textu. Kniha je názornou ukázkou bohatství češtiny.

Celé dílo je psáno s nadhledem, ale i s citem a něhou, je psáno pro děti i neděti. Dvořák je obdařen darem vnímat přírodu, krásu, barvy světa kolem nás a tato schopnost se odráží také ve způsobu jeho jazykového vyjádření, působí ve svých textech na čtenářovy smysly, vyvolává v něm zrakové, sluchové, snad i čichové dojmy. Například pohledy lva a tygra se srazily, až to zazvonilo, … hladovému hadovi v břiše vyzváněla ozvěna, … housenka má oči jako nedozrálé angrešty, … sršeň se zlobí na lenochy, povaleče a zevlouny, kterých je odjakživa nejvíc mezi lidmi, a pohání je k práci zajímavou hláskovou anaforou: „Zzzase zevluješ!? … Mazej zamést zápraží, zalít zeleninu a zrýt zahradu! A nezapomeň zašít Zuzaně zmijovku. Zvedni zadek a začni… a zčerstva Bzzzalou!“ Nemusí to opakovat dvakrát, lidé odjakživa sršně poslouchají na slovo.

Autor umí probudit představivost trefnými přirovnáními a metaforami. V jeho úsměvných příbězích vystupuje „had dlouhý málem jako školní rok“, „housenka, co usnula jak nakrmené štěně“, „pár řídkých stébel trávy zhnědlo, jako čerstvě upečený žitný chleba“ a „když kolem letí motýl, je slyšet, jak mu panty křídel nahlas vržou“. Přirovnání typu „než bys řekl švec“ se v dílku vyskytuje několikrát, pokaždé v jiné podobě korespondující s místem děje bajky: „než by mrkl krokodýl“, „než by stačil spadnout lístek z olše“, „dřív, než bys řekl tloušť“.

Všechny příběhy jsou psány prózou, až na poslední bajku ve verších „O mravenci, kterého omrzel svět“. Ačkoliv byl mravenec žitím znavený a nic ho na zemi netěšilo, (protože žil v cukrárně,) vybral si rakvičku přesně na míru, z žalu se však do ní zakousl a v tu chvíli mu život zase sladce zachutnal, tak snědl rakev, věnec, boty z cukrového papíru a růži z marcipánu – a žil dál.

Dílo doprovázejí linoryty Juraje Horvátha, který je autorem celé grafické úpravy díla. Převážně anekdotické ilustrace a jejich nápadité rozložení v knize korespondují s hravým a vtipným duchem Dvořákových bajek-nebajek.

Milovníci přírody i slovních hříček se mohou těšit na Dvořákův Rostlinopis, „trochu poučnou – trochu zábavnou příručku o biologii pro zvídavé děti“, kterou autor připravuje pro Baobab na tento rok (2012).

© Zdeňka Vavrušková
text vyšel v časopise Ladění, 2011, č. 3/4
na iLiteratura.cz
 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.