Grant, Linda: Nic než šaty

Grant, Linda
Nic než šaty

recenze beletrie zahraniční

V jedné ze svých předchozích faktografických knih rozebírá Linda Grantová sémantický potenciál šatů, klobouků a bot. Téma oblékání a střídání různých stylů se rozhodla vnést i do románu Nic než šaty. Ale nijak invenčně: co nosíme, to jsme a nové šaty nám pomáhají stát se někým jiným.

Maďarští emigranti v Londýně
Linda Grantová: Nic než šaty. Přel. Renata Dlouhá. Kniha Zlín, Zlín, 2011, 316 s.

Nad předposlední knihou britské autorky Lindy Grantové bude čtenáři připadat, že tohle všechno už někdy četl: najde tu konflikt mezi první a druhou přistěhovaleckou generací v Londýně sedmdesátých let, myšlenku, že pomocí šatů si utváříme a střídáme různé identity, paralelu mezi nacisty a neonacisty (v Británii tehdy poměrně rozšířenými) i mezi zkušenostmi imigrantů z různých koutů světa. Asi jediným originálním prvkem románu Nic než šaty je Sándor, strýc hlavní hrdinky Vivien.

Jako Sándorův předobraz autorce posloužil polský žid Peter Rachman, jenž prožil druhou světovou válku v pracovním táboře na Sibiři a po jejím skončení se odstěhoval do Anglie. Sándorovu bratru Ervinovi a jeho ženě Bertě se do Anglie z Maďarska podařilo uprchnout už před válkou. Když Sándor po letech dorazil, Ervin už měl pro něj domluvené místo v továrně. Jemu ale připadalo pod jeho úroveň, bratři se rozkmotřili a úplně přerušili styky. Sándor se začal živit pololegálním pronajímáním bytů a svérázné obchodní praktiky ho nakonec dostaly za mříže.

Zatímco postava Sándora je docela zajímavá a nejednoznačná, Ervin a jeho žena (Vivienina matka) balancují na hraně karikatury. Jsou tak úzkostliví, aby v nové zemi nebyli nikomu na obtíž, že dceru nechají pokřtít v anglikánském kostele, a jejich životním krédem se stane neupozorňovat na sebe. Čtenář má chápat, že za jejich chováním vězí traumatická zkušenost: „Mám příšerný život,“ stěžuje si Vivien matce. „Nebuď hloupá. Nikdo se tě nesnaží zabít“ (64), odpoví Berta. Grantová ale ustrašenost Vivieniných rodičů dovádí ad absurdum. Když Vivien ze svatební cesty přiveze tragickou novinu, že její manžel se v hotelové restauraci udusil kusem hovězího, její rodiče se chovají, „jako by se najednou mohl objevit policista a zatknout mě za to, že jsem se nějak zapletla do vraždy pravého Angličana“ (64).

Na začátku knihy Vivien táhne na šedesát, zatímco po většině ostatních hrdinů se slehla zem. Román se skládá převážně z proudu jejích vzpomínek vyvolaných krabicí magnetofonových pásků, kterou Vivien objevila po otcově smrti v jeho bytě. Pásky vznikly v době, kdy jí bylo čtyřiadvacet a tajně u strýce pracovala jako zapisovatelka jeho životního osudu. Zprvu k Sándorovi pociťovala nedůvěru, ale nakonec se jí stal druhým otcem. Opatřil neteři byt, popustil uzdu slabosti pro extravagantní gesta a uspořádal jí velkolepou oslavu narozenin. Vivien se od něj ale především poprvé dozvěděla o své minulosti, o dětství obou bratrů v Budapešti a Tokaji, a dokonce i to, že je židovka.

Kromě postavy Sándora v románu zaujme popis šedivé a zároveň snové atmosféry Vivienina dětství, ale i směsice nudy, tápání a melancholie, kterou hrdinka trpí v mezidobí po smrti manžela: „Bylo mi dvacet čtyři, holka z West Endu dítě z Benson Court a jeho skryté zahrady, výtahu z tepaného železa, baleríny tančící na špičkách uprostřed odpoledne, tajného pití, skrytých milenek, obav a smutků za zavřenými dveřmi“ (179).

Popsanou atmosféru vhodně dotváří pomalé tempo vyprávění, popis vnitřního světa Vivien a londýnského prostředí. Občas ale Grantová cítí potřebu text nějak ozvláštnit, a výsledky jejího snažení působí groteskně až směšně: „Většinou jsme se jen tak povalovali v posteli a pozorovali jeho rybičky s očima jako puntíky,“ líčí Vivien nesexuální aspekt svého vztahu se Sándorovým nájemníkem Claudem. „Někdy obrostly bílou plísní a pomalu umíraly. Občas vyskočily a se zcela očividnými sebevražednými úmysly přistály na plotýnce. Byl to velmi omezený svět“ (260). A když Vivien jednou přepadne trojice skinheadů, rozzuří se tak, že její ústa chrlí „plameny hněvu, stejně jako Bůh, když snesl morové rány na nepřátele svého lidu“ (283).

Grantová píše i literaturu faktu a jedno z jejích děl nese název The Thoughtful Dresser (2009; do češtiny volně přeložitelné jako Promyšlené oblékání). Autorka v něm rozebírá sémantický potenciál šatů, klobouků a bot. Téma oblékání a střídání různých stylů se rozhodla vnést i do románu Nic než šaty, ale nijak invenčně: co nosíme, to jsme a nové šaty nám pomáhají stát se někým jiným. Vivienina matka se v souladu se svou osobností obléká nevýrazně, Sándor extravagantně. Vivien se mění, a proto je jednou retro dáma a podruhé zase punkerka.

Přes všechny výtky se román Nic než šaty čte jako příjemné zachycení každodenního života a hledání mladé ženy. Prospělo by mu, kdyby autorka neztrácela nadhled a nesnažila se z knihy dělat něco víc.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2323x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce