Botton, Alain de: Náboženství pro ateisty (in MfD)

Botton, Alain de
Náboženství pro ateisty (in MfD)

recenze sociologie

Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím – to je asi ústřední teze nové česky vydané publikace Alaina De Botton (1969), původem švýcarského novináře, televizního producenta a spisovatele žijícího v Británii.

Co radí „bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství“
Alain de Botton: Náboženství pro ateisty: bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství. Přel. Pavel Bakič. Zlín, Kniha Zlín, 2011, 272 s.

Náboženství je příliš užitečné, vlivné a inteligentní, než aby se mohlo zcela přenechat věřícím – to je asi ústřední teze nové česky vydané publikace Alaina De Botton (1969), původem švýcarského novináře, televizního producenta a spisovatele žijícího v Británii.

Autor se sice prohlašuje za ateistu, ale jeho kniha je jednou velkou polemikou především s bojovnými ateisty typu S. Dawkinse, což jsou podle něj „nejustrašenější a nejhůř zklamaní lidé na světě“. Ti podle Bottona přehlížejí, v kolika ohledech zůstává náboženství relevantní i po zavržení jeho ústředních dogmat. „Odpor k domněnkám o nebešťanech a posmrtném životě“ podle de Bottona nemusí znamenat vzdát se hudby, staveb, modliteb, obřadů, slavností společných jídelních tabulí a iluminovaných rukopisů, které se s náboženstvím pojí, a ve své knize si klade za cíl „vyprostit cosi krásného, dojemného a moudrého z oné hromady věcí, které už nepokládáme za pravdivé“.

Nepravdivost obsahu víry tradičních náboženství (jejich iluzivnost) klade autor jako apriorní, jejich působení ovšem navzdory tomu obdivuje: tradiční náboženské organizace podle Bottona představují zdroj lidské soudržnosti, mravnosti a realistického přístupu ke světu („Ve snaze zabránit nám, abychom jeden druhému otloukali o hlavu své nenaplněné sny, nám náboženství rozumně poskytuje anděly, které můžeme obdivovat, a partnery, ke kterým máme být shovívaví.“) Působení tradičních náboženských organizací přitom v knize chválí snad až příliš nekriticky, nanejvýš připojuje mírně kritické poznámky na adresu vztahu křesťanství k přírodě nebo toho, že některé jeho větve, konkrétně ty protestantské, jsou až příliš racionalistické. Zcela přitom pomíjí třeba to, jak náboženství často bylo (a dosud je) i příčinou nebo aspoň záminkou ke krvavým střetům (což autorovi jistě není neznámé, ale v kontextu celkového působení náboženských organizací to zjevně nepovažuje za důležité). Také jeho představa o mších či jiných náboženských obřadech, kdy údajně vždy odpadají společenské rozdíly a rituální odpovědi lidem pomáhají navodit spontánní komunikaci, je z hlediska nevěřícího dost idealizující – a z hlediska věřícího zavádějící, protože při mši má jít hlavně o komunikaci s Bohem. A při popisu křesťanského prožívání karnevalu (vycházejícího z toho, jak téma proslavil M. Bachtin) autor ony excesy přehání, a navíc příliš nezdůrazňuje, že líčí středověké pojetí, které už je dávno minulostí.

U vybraných tradičních náboženských slavností, rituálů i institucí, jejichž chvályhodnost popisuje, se pak autor snaží inspirovat a vytvářet vize, co by onen jev mohlo v sekularizované společnosti nahradit. Tak třeba na místo mší navrhuje „restauranty Agapé“. Ty by „zvaly do otevřených dveří a nabízely atraktivně navržené prostory“. Hosté by byli usazeni tak, aby se rozbily skupinky a etnika, podle kterých se obvykle rozřazujeme: rodiny a páry by se rozsadily a bližní by dostali přednost před příbuznými. S každým by bylo možné navázat hovor a mluvit s ním bez obav, že odmítne. U stolu by prý hosté „nalezli příručky, které by se podobaly katolickému misálu a vymezovaly by, jak se při jídle chovat. Nikdo by si nemusel hledat cestu k rozhovoru: příručky by totiž ukládaly, aby se lidé v určitou dobu bavili o předem daném tématu.“

Podobně vymýšlí obdobu židovského Dne smíření Jom kipur, před nímž jednotlivci žádají o odpuštění všechny osoby, které se jimi mohou cítit dotčeny. To autor hodnotí jako velmi užitečné: „vlastní pošetilost se nám hned uzná lépe, když nás nejvyšší autorita ujistí, že jsme všichni do jednoho dětinsky praštění, ale že to není nic neodpustitelného“, a navrhoval by, aby se rituál konal čtyřikrát ročně. Jak naznačeno, zamlouvá se mu i karneval, neboť bychom podle něj „měli mít dovoleno jednou ročně žvatlat hlouposti, uvazovat si ke kabátům vlněné penisy, vyrážet do noci za zábavou, radostně a namátkou souložit s neznámými a ráno se vracet k partnerům, kteří prožili něco podobného, přičemž by obě strany chápaly, že nejde o nic osobního a že za všechno může svátek bláznů“.

Také způsob, kterým církve působily na mysl věřících prostřednictvím kázání, obrazů a soch, podle autora vůbec není marný. Kritizuje přitom všudypřítomnost reklam ve veřejném prostoru, ty by měly být nahrazeny velkoplošnými obrazy, jež by „živě zachycovaly všechny rozmanité ctnosti, které tak lehkovážně zanedbáváme“. K autorovým dalším podobným návrhům patří nápad vysoko nad ulice našich měst umístit „elektronické Zdi nářků, které by anonymně hlásaly naše trápení a všem nám pomáhaly s utvářením jasnější představy o tom, co život obnáší“: tedy že každý má svoje trápení a neštěstí, že i ostatním dělá starosti nesmyslnost jejich života. Část obřích televizních obrazovek na veřejných prostranstvích by pak měla být napojena na živé vysílání z teleskopů na oběžné dráze, abychom mohli naše frustrace, bolest a strach tišit srovnání s galaxiemi, které se majestátně vznášejí, aniž by o nás měly sebemenší tušení a „zůstávají nedotčeny vším, co námi zmítá“.

V tomto směru autor (zdaleka ne jako první) velmi sází na kulturu a umění, které mají náboženství nahradit. Jeho pojetí umění je ovšem dosti konzervativní: hlavním úkolem umění je prý „zachytit ctnosti a neřesti“ a činit lidi „moudrými a dobrými“. To má být také úkolem literatury, jíž se autor obsáhle věnuje. Podobně, jako by se budoucí galerie měly skládat z oddělení lásky, strachu či utrpení, i budoucím univerzitám by měly vévodit instituce jako Ústav pro vztahy, Institut umírání či Centrum sebepoznání. Literatura by se v budoucnosti měla učit jako jistá forma psychoterapeutického kursu: Anna Kareninová by se místo lekcí o narativních technikách 19. století probírala v semináři o manželských rozporech. Akademickou vědu autor silně kritizuje: „Čeho školství svojí škrobeností dosáhne? O kolik univerzálnější by se nám jevily Montaignovy eseje, kdyby každé větě uchváceně přitakal stohlavý sbor?“

V různé formy psychoterapie chce autor víceméně proměnit (či rozpustit) vlastně většinu stávajících institucí: psychoterapeutické cestovní kanceláře by přiřadily klientovým duševním potížím ty části planety, které je umí nejlépe utišit, a také velké firmy by měly zakládat vysoké školy s výukou svobodných umění a terapeutické skupiny. To všechno proto, že člověka je podle Bottona ve své podstatě zapomnětlivý, slabý a chybující tvor. Chválí přitom katolickou církev za to, že je to celosvětová instituce „s jednotnou značkou“, jež zaručuje, že zpověď probíhá po celém světě stejně, oproti tomu psychoterapeutická praxe je dnes podle něj zoufale nejednotná a roztříštěná.

O tom, že člověk je tvor spíše iracionální, ovládaný emocemi a „magickým myšlením“ (František Koukolík), není přesvědčen jen de Botton a staří a ctihodní křesťanští myslitelé, ale i mnozí současní vědci. Závěry, které z toho ovšem autor vyvozuje, jsou překvapivé a mají charakter utopie i antiutopie současně. Kdo by například určil, který z mnoha psychoterapeutických směrů se má stát tím univerzálním, s „jednotnou značkou“? A co s uměleckými díly, která nedělají lidi „moudrými a dobrými“, spálit? Sám autor přitom nezůstává jen u knih, ale založil The School of Life, v níž se snaží svoje teorie praktikovat. A leccos podobného jeho konceptům vlastně dnes provozují i mnozí další, a to také u nás. Zmínit zde můžeme třeba koncepty Kateřiny Šedé, které jsou zasazeny do každodenního života a jichž se účastní obyčejní lidé, kteří mají uprostřed svých všedních životů zažít něco mimořádného, třeba poprvé doopravdy poznat svého souseda. Nebo oslavy 750 let od první historické zmínky Starého Bohumína, jež obyvatelé slavili na náměstí v kostýmech a s ručně vyrobenými erby. Každopádně to, že náboženské rituály měly svůj význam, si uvědomovali dokonce i komunisté, kteří se snažili je záměrně nahrazovat (z neúspěšných pokusů o založení novodobého náboženství s vlastními rituály autor zmiňuje jen projekt Augusta Comta, i když dává najevo, že ví o i jiných). V současném světě můžeme sledovat, jak se nové rituály vynořují spontánně, postupně a nenápadně jaksi zdola a neplánovaně. Způsob, který navrhuje de Botton, je nereálný (a autor to dobře ví), ale přinejmenším by tato kniha někoho mohla v tomto směru inspirovat. A to není málo.

© Jan Lukavec
článek vyšel v MFDnes 21. ledna 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce MFDnes a autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 78 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.