Debí, Ášápúrná: Kdyby zdi promluvily

Debí, Ášápúrná
Kdyby zdi promluvily

recenze beletrie zahraniční

Velkorodinné vztahy jistě jsou jedním z klíčů k pochopení indické reality. V maximálně zhuštěné podobě totiž ukazují to, co je typické pro celou indickou společnost – značnou hierarchizaci lidského uskupení, určenost každého jedince jeho pozicí v předivu vztahů, do kterých se narodil, vzájemnou závislost jednotlivých členů a na druhé straně zodpovědnost jednotlivce vůči ostatním.

Ášápúrná Debí: Kdyby zdi promluvily. Přel. Hana Preinhaelterová. Praha, ExOriente, 2009, 208 s.

Neznám mezi svými přáteli nikoho, kdo by se na vlastní pěst (tedy bez zprostředkování cestovní kanceláří) vydal do Indie a nezažil při tom větší či menší „kulturní šok“. Častěji tedy spíše větší – odvážný turista bývá zahlcen jinakostí pachů, chutí, barev, zvuků a v neposlední řadě lidských reakcí v takové míře, že na reflexi toho všeho nezřídka dojde teprve po návratu domů. Teprve tehdy si šťastný navrátilec uvědomí, že přes všechno plahočení od jedné prastaré památky ke druhé se toho o té podivné zemi vlastně příliš nedozvěděl. Proč se ti lidé chovali tak, jak se chovali? Co tím proboha mysleli? Z čeho pramenila ta mnohá nedorozumění a překvapivé reakce? V čem jsou ti lidé tak jiní?

Na takové otázky pochopitelně neexistují jednoduché odpovědi. Zvídavému cestovateli však lze doporučit, aby inspiraci k přemýšlení hledal v knihách, zejména pak v takových, jako je výbor povídek nejznámější a nejoblíbenější bengálské spisovatelky Ášápúrny Debí, nazvaný Kdyby zdi promluvily.

Ášápúrná Debí se narodila v roce 1909 a svůj dlouhý život prožila v tradičním prostředí kolkatské velkorodiny. Patřila k poslední generaci indických žen, pro které byla samozřejmá velká většina omezení a pravidel pramenících z tradiční hinduistické morálky. Ášápúrná tak nezískala žádné formální vzdělání – číst a psát ji naučila matka – a znala v podstatě jen svět domácích, rodinných záležitostí, svět, kde se netvoří velké veřejné dějiny, ale zato svět, kde se nejintenzivněji tvoří lidské charaktery, způsob myšlení, způsob cítění. O tomto světě také psala – a to s mimořádným psychologickým vhledem.

Velkou zásluhu za výběr těch nejzajímavějších povídek a za zprostředkování exotického, západnímu čtenáři na první pohled v mnohém nesrozumitelného světa nese překladatelka a bengalistka Hana Preinhaelterová. Ta se Ášápúrniným dílem zabývá dlouhodobě a při překládání mohla čerpat z vlastních bohatých znalostí bengálského života, bengálské literatury, kultury a hinduismu. Překladatelčina odbornost se projevila mimo jiné také ve dvou doprovodných esejích, jež jsou zařazeny na závěr knihy. První z nich se věnuje Ášápúrně Debí jakožto „psychologu rodinných vztahů“, druhý nás uvádí do problematiky hinduistické velkorodiny, jejího uspořádání a fungování. Hana Preinhaelterová se zde zamýšlí nad výhodami a nevýhodami společného velkorodinného života a ukazuje také některé překladatelské oříšky, které pocházejí již jen například z nesmírně rozvinutého systému označování jednotlivých příslušníků rodiny.

Velkorodinné vztahy jistě jsou jedním z klíčů k pochopení indické reality. V maximálně zhuštěné podobě totiž ukazují to, co je typické pro celou indickou společnost – značnou hierarchizaci lidského uskupení, určenost každého jedince jeho pozicí v předivu vztahů, do kterých se narodil, vzájemnou závislost jednotlivých členů a na druhé straně zodpovědnost jednotlivce vůči ostatním. Ášápúrná přitom tradiční uspořádání nenahlíží nijak idylicky, naopak, rodinná hierarchie se tu jeví jako prostředí neustálých střetů, kde každý musí bojovat o své místo na slunci. Dcery se musí podřizovat vůli otců a bratrů, synové obětují svou budoucnost péči o sestry a rodiče, snachy se cítí ohroženy tchyněmi, tchyně a staří rodiče trpí nedostatkem pozornosti a úcty mladších. Je to prostředí tvrdé konkurence. Univerzální psychické napětí vznikající v mezilidských vztazích v každé kultuře – vztek, zášť, sebelítost, atd. – je tu sváděno jinými a snad také jasněji vymezenými kanály než v naší společnosti s důrazem na individualitu a svobodu jednotlivce. Přes pevné hranice jednotlivých společenských rolí jako by na sebe lidé hůře viděli; hrdinka povídky „Vzal, co dal“ si tuto trpkou pravdu uvědomuje v souvislosti s nepřekonatelným generačním rozdílem mezi sebou a svými vnučkami: „Procesí zpívající tuhle píseň je předlouhé. Ti, kdo jsou vpředu, neslyší ty vzadu. A poslední nemají tušení, co zpívají ti první. Neslyší se, ani se vlastně slyšet nechtějí. Nevidí na sebe, třebaže směřují vyšlapanou cestou ke stejnému cíli. Neohlížejí se po sobě a neohlížejí se jeden na druhého v obou významech těch slov.“

Ášápúrná je ovšem nejsilnější právě v situacích, kdy její hrdinové tyto oddělující hranice překračují, či je alespoň nahlížejí. V takových chvílích se v nich rodí soucit a porozumění, které jsou snad nejvýznamnějším motivem knihy. Ášápúrně musíme přičíst k dobru, že to nikdy není soucit, který by ve čtenáři vyvolávala prostě vylíčením mizérie a útrap nějakého chudáka; vždycky je to soucit, který se rodí jako součást příběhu, ve vzájemných vztazích mezi jednotlivými postavami. Soucit a porozumění přitom aktéry Ášápúrniných povídek povyšují z determinovaných vykonavatelů společenských rolí na plně lidské bytosti – dospívající Rádhá z povídky „Předpeklí“ tak nahlédne bezmoc svých rodičů a to jí umožní smířit se s vlastním zahanbujícím údělem žebračky. Samotná schopnost soucitu s ostatními poskytuje každému člověku, ať je na tom jakkoliv špatně, celou škálu možností, jak se na svou situaci dívat, a tím také určitou svobodu.

Mnohé z charakteristických rysů velkorodinných vztahů zůstávají platné i v prostředí, ze kterého velkorodina fakticky mizí. Velká část povídek již ve skutečnosti popisuje rozpad tradičního uspořádání, resp. situaci, ve které jsou odvěké hodnoty konfrontovány s těmi novými. Vedle světa tradiční, velkorodinné, hinduismem sešněrované a typicky venkovské morálky se vynořuje svět nových možností a ambicí, svět městské anonymity, která přináší větší svobodu, ale také izolovanost a pocit vlastní zbytečnosti. Mezi představiteli těchto dvou světů se rozevírá propast, která není snadno překročitelná a je i dnes jedním z hlavních problémů indické společnosti. Nepochopení a nedůvěra mezi lidmi narůstají a překročit hranice ke druhému člověku je čím dál tím těžší. Soucit a porozumění se pak stávají motivem o to závažnějším, že ačkoliv je postavy knihy prožívají, ne vždy je dokážou nechat zvítězit. Tak hrdina povídky „Jen jedna adresa“ ze strachu a nedůvěry odmítá pomoc chudákovi, se kterým však přesto soucítí. Důsledkem je pocit zahanbení a vědomí vlastní morální prohry – pocity, se kterými se v podobné situaci v Indii velmi snadno setká také západní turista.

© Kristýna Himmerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 37 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 2299x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce