V Paříži vládne teplé jarní počasí, píše se však rok 1940 a ve vzduchu je cítit válečný prach a ostrá pachuť porážky. Německá vojska stojí před branami Paříže. Obyvatelé hlavního města opouštějí své domovy a utíkají před nepřítelem... Tak začíná Červnová bouře, první díl nedokončené pentalogie Francouzská suita, která přináší barvitý obraz nepříliš slavné kapitoly francouzské historie. Téma potupného exodu Pařížanů je tu zpracováno nadmíru věrohodně. Čtenář společně s hrdiny zakouší stále přítomný strach jak o vlastní život či život blízkých, tak o majetek či společenský statut, mísící se s pocity zoufalství, nenávisti, s lidskou zbabělostí i prostou odvahou a touhou žít. Nad Francií se stahuje síť, v níž mohou uvíznout všichni bez ohledu na věk, vzdělání, postavení anebo majetek. Útrapy této nedobrovolné pouti jsou neúprosným zrcadlem pro všechny zúčastněné. A autorka nikoho nešetří.

Když román roku 2004 vyšel ve Francii, Irène Némirovská za dílo obdržela významnou cenu Prix Renaudot – jako jediné spisovatelce v historii této literární události jí ocenění bylo uděleno posmrtně.

Francouzská suita byla koncipována jako rozsáhlá románová kronika v pěti dílech, kde hlavní roli nehraje válečný konflikt, ale lidé, kteří se v něm ocitli. Némirovská jako excelentní vypravěčka působivě vykresluje sebemenší detail daného prostředí a situace, dokáže se nemilosrdně podívat až na dno lidské duše. Román odkazuje na tvorbu L. Tolstého a jeho umění zpodobit historické události z pohledu jednotlivých postav. Tuto metodu, jak sama autorka přiznává ve svých poznámkách, používá v prvním díle, nazvaném Červnová bouře, kde válka není přítomna přímo, ale čtenář ji vnímá prostřednictvím chování postav a popisu jejich vnitřního světa.

Červnová bouře

V prvním díle Francouzské suity si autorka chystá prostor pro své protagonisty, jejichž osudy se budou protínat na pozadí okupované Francie. Představuje pestrou paletu postav: zámožnou a vlivnou rodinu Péricandových, egocentrického spisovatele Corteho a jeho milenku, manžele Michaudovy, zástupce střední třídy, snobského a cynického milovníka umění Langeleta a také „prostý lid“ v podobě služebnictva, dělníků či obyčejných venkovanů. Tváří v tvář smrti a šílenství války se jen málokomu podaří obstát a zachovat si důstojnost a lidskost. Snad jen manželé Michaudovi, které pojí vzájemný cit a láska k jejich synovi, se dokáží nad svůj osud povznést humorem a pokorou před životem. Jako jejich protipól stojí nejen nabubřelí „intelektuálové“ a vychytralé metresy, ale i mistrně popsaná „ctihodná“ paní Péricandová.

Ve Francouzské suitě je na mnoha místech patrný autorčin smysl pro ironii. Dva příklady za všechny. Slavný spisovatel Corte demonstruje své milence na úryvku z knihy Vojna a mír, jak velcí tvůrci kladou důraz na podružné postavy, bezejmenný lid: „Využívali jich k pokoření, snížení postav hlavních. V románu není nic blahodárnějšího než taková lekce pokory uštědřená hrdinům“. Románový postup se stává realitou: uznávaný umělec, za jakého se Corte považuje, musí na útěku čelit stejné potupě při kontaktu s „odporným světem malých postav“. Charles Langelet přežije nástrahy nuceného cestování a vrací se zpět do Paříže, do svého světa „krásných lidí a předmětů“, záhy však nachází smrt pod koly auta, řízeného osobou z jeho „milieu“. Jak banální a symbolické.

Dolce

Druhý díl, Dolce, se odehrává v prostředí francouzského venkova, kde dýchají staré tradice, kde se život řídí prací na poli, kde má každý své přesně dané místo a povinnosti, ať už jde o muže a ženy, či o majetné rodiny a prosté obyvatelstvo. Život v malém městečku, ochromeném odchodem mužů na frontu a starostmi spojenými s válkou, je ještě více narušen příchodem německých vojáků. Tato nesnadná situace otevírá staré rány a bolesti a osudy lidí nabývají na síle a tragičnosti.

Součástí českého překladu jsou i původní poznámky vypovídající o tom, jak důkladně se autorka připravovala, jakou roli přikládala tomu, aby román „plynul“. Patrná je její snaha docílit rytmu: „Rytmus musí být v pohybech mas, všechna místa, kde je vidět dav v prvním díle, útěk, uprchlíci, příchod Němců do vsi.“ A čtenáři se celý děj opravdu jeví jako sugestivní filmové sekvence. Zatímco v Červnové bouři se autorce podařilo vytvořit dojem pohybu, dynamičnosti, v druhém dílu se tempo zpomaluje a kulisami lidských dramat již nejsou silnice a polní cesty, ale zákoutí starých domů a zahrad. Napětí, které jsme cítili v útěku „masy“ před neznámým nepřítelem, se tady ukrývá v nahromaděných frustracích jednotlivých postav a je niternější, osobnější. V druhém dílu jsme tak svědky dramatického vývoje hlavní ženské hrdinky Lucile. Jak již naznačuje její jméno, Lucile je světlem, jež září do tmy a odhaluje staré předsudky a falešnou morálku, ale též tragédii lidí, kteří se ocitli proti sobě na stranách uměle vytvořené barikády. Lucile, nespokojená v manželství a nenáviděná matkou svého muže, zůstává v těžkých momentech války stále pokorná a věrná sama sobě. Svou vnitřní svobodu si však dovolí uvědomit až v momentě, kdy se začíná sbližovat s novým nájemníkem, německým důstojníkem wehrmachtu. Nová skutečnost v jejím životě, a sice pomoc krajanovi v nouzi, jasně ukáže, že Lucile je silnou ženskou hrdinkou, jež dokáže překonat strach, uvědomit si, kým doopravdy je, a přijmout zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Némirovská nás nutí zamyslet se nad otázkami svobody jednotlivce ve válečném konfliktu. Válka bere člověku svobodu volby v kategorii přítel – nepřítel. Kdo jiný než člověk sám má nezadatelné právo rozhodovat o tom, komu dá svou důvěru a přátelství? Na příběhu Lucile, jež zažívá existenciální revoltu, autorka ukazuje absurditu války a dotýká se tématu kolektivní a individuální svobody. Hlavní hrdinka si poprvé uvědomuje, že nechce být součástí „úlu“, který ji zbavuje možnosti svobodné existence: „Nežádám ani tak vnější svobodu, možnost cestovat, opustit tenhle dům (i když to by bylo nepředstavitelné štěstí!), jako být svobodná uvnitř, vybrat si vlastní směr, držet se ho, nenásledovat roj.“ Jako by v těchto slovech zaznívala vlastní zkušenost samotné autorky, která se také vymanila ze „společenstva úlu“, našla svou ztracenou svobodu v nové zemi, vybrala si novou víru a snažila se naplnit smysl své existence.

Korespondence

Francouzská suita obsahuje kromě autorčiných poznámek k románu též korespondenci z let 1936–45. Dopisy jsou cenným historickým materiálem, svědčícím o složitých životních podmínkách této již etablované autorky židovského původu před jejím zatčením a odjezdem do koncentračního tábora. Další korespondence popisuje bezradnost a marnost, s jakou se její manžel a jejich společní přátelé pokoušejí o spisovatelčinu záchranu. Po deportaci M. Epsteina, manžela Némirovské, je hlavním předmětem zájmu zajištění pomoci pro jejich dvě malé dcery.

Stejně silný zážitek nabídne čtenáři i obsažná předmluva, líčící složité peripetie osudu I. Némirovské, jejíž život byl násilně ukončen uprostřed tvůrčí práce a životního rozletu, a popisující také detaily zázraku v podobě zachráněného rukopisu právě této bohužel jen rozpracované knihy: po více než šedesáti letech od jeho vzniku ho nakladateli přináší Irenina starší dcera Denisa.

Nenaplněné očekávání

Jistě se najdou kritické hlasy, které za nevídaným úspěchem ve více než čtyřiceti zemích, kde román vyšel, budou hledat komerční tah nakladatelů, jimž hraje do ruky slogan o zmařeném spisovatelském talentu a zázračně nalezeném díle. Francouzská suita má však ještě jednu unikátní vlastnost: vznikla v době, o níž pojednává. Román se rodí v přímo prožitých situacích, jež tato bystrá, talentovaná a v mnohém předvídavá žena převádí do románové existence a dává jim neobyčejnou hloubku a pravdivost. A tak si čtenář ani nevšimne, že některá jména se v průběhu vyprávění mění, že některým pasážím by se dala vytknout nelogičnost. Autorka píše své velké dílo na „první dobrou“ a drobné nejasnosti si poznamenává pro pozdější korekturu. Největším důkazem o kvalitě textu jsou proto paradoxně pocity zklamání a podivné prázdnoty, které vás přepadnou po přečtení posledních stránek druhého dílu. Je těžké uvěřit, že všechny tyto postavy, jež překročily hranice literárního bytí, nemají svůj další osud...