Claudel, Philippe

Claudel, Philippe

rozhovor beletrie zahraniční

Kdo je ve skutečnosti šílený? Svět se všemi válkami, konflikty, dramaty, bídou? Nebo člověk, který si ve svých představách vytvořil svůj vlastní svět, aby mohl přežít, jako to udělal pan Linh? - Philippe Claudel poskytl rozhovor pro iLiteratura.cz během svého pobytu v Praze, kam přijel uvést čerstvě vydaný český překlad románu Vnučka pana Linha.

Kafka mě nudí...
Philippe Claudel poskytl rozhovor pro časopis iLiteratura.cz během svého pobytu v Praze, kam přijel uvést čerstvě vydaný český překlad románu Vnučka pana Linha.

iLiteratura: Při příležitosti vydání českého překladu vašeho románu Vnučka pana Linha uspořádal Francouzský institut v Praze literární večer, na němž jste se poprvé setkal s českými čtenáři. Jaká byla vaše očekávání?
Philippe Claudel: Je pro mě velká čest, že má kniha vyšla v češtině. Každý spisovatel nemá to štěstí, aby se jeho knihy překládaly do cizích jazyků. Očekávám, že mé romány přivedou českého čtenáři k zamyšlení nad lidskostí, humánní stránkou člověka, nad tím, že člověk je složitá bytost, schopná činit dobré i zlé, nad vnitřním bojem dobrých i špatných podnětů, který se odehrává v každém z nás, a také nad problematikou války, jež je v podstatě metaforou těchto vnitřních pnutí a probouzí v nás negativní síly. Mé romány se zamýšlejí nad historií, nad tím, jaké je místo člověka v historii, jak si zachovat lidskost v okamžiku, kdy válka žene jedny proti druhým.

iLiteratura: Není těžké uhodnout, že hrdina Vnučky pana Linha pochází z asijského kontinentu. Lze to odvodit z mnoha indicií, jako je jméno hlavního hrdiny, jméno jeho vnučky, a také z popisů krajiny v jeho domovině. Proč jste zasadil děj románu do tohoto prostředí? Inspirovala vás nějaká skutečná událost?
Philippe Claudel: Nejdříve odpovím na vaši druhou otázku. Ne, žádná skutečná událost mě neinspirovala. Jsem autor, který se nikdy nenechává inspirovat přesnou událostí. Raději vycházím z vlastní představivosti. Pokud jde o první část vaší otázky, zajímala mě problematika exilu. To, jak může člověk nalézt sílu nutnou k přežití a k dalšímu životu daleko od domova, když všechno ztratil, ať už kvůli válce či přírodní katastrofě. Rodinu, děti, domov, práci… Připadalo mi zajímavé o tom přemýšlet. A tak jsem záměrně zvolil tento neurčitý příběh, za nímž můžeme tušit války, jež pustošily jihovýchodní Asii od padesátých let, tedy války Francie s Indočínou nebo později válku ve Vietnamu. Příběh je tedy zasazen do této části světa, nevíme ale, kde a kdy přesně se odehrává.

iLiteratura: Tímto románem jste se dotkl i problematiky imigrace, což je aktuální téma.
Philippe Claudel: Máte pravdu. Knihu jsem napsal v roce 2005, v době, kdy se francouzská společnost začala stále více uzavírat. Někteří politici, zejména extremistické strany, poukazovali na imigranty jako na příčinu veškerých problémů. Má kniha měla vyjádřit, jak těžké a bolestné je opustit domov. Lidé, kteří odcházejí ze své země a chtějí žít ať už ve Spojených státech, ve Francii či v České republice, nejdou za štěstím. Činí tak proto, že je to jejich jediná možnost, jak přežít. Musíme si uvědomit, že druzí lidé jsou pro nás bohatstvím. V lidské rozmanitosti spočívá bohatství lidstva. Pokud společnost uzavře všechny své hranice, pokud žije jen sama se sebou, umírá. Kontakt s druhými a kulturní rozmanitost naopak člověka obohacují.

iLiteratura: Postavy vašeho románu – droboučký stařeček pan Linh a jeho vnučka, novorozeně – tvoří velmi křehkou dvojici. Proč jste pro svůj příběh zvolil tak zranitelné bytosti?
Philippe Claudel: Jak jsem již zmínil, šlo mi o to, vystihnout, jak velkou sílu musí člověk v exilu vynaložit, aby začal nový život. Říkal jsem si, že bude mnohem zajímavější použít postavu starce, který přestože je již na konci života, potřebnou sílu našel. Proč? Protože musí své vnučce, malému dítěti, zajistit budoucnost. Tato dvojice postav, novorozeně na jedné straně a velmi starý člověk na straně druhé, naplňovala i jakousi mou filmovou představu o knize.

iLiteratura: Ve Vnučce Pana Linha najdeme ještě mnoho dalších prvků připomínajících filmovou techniku.
Philippe Claudel: Ano. Vzhledem k tomu, že píšu knihy i filmové scénáře, jedno s druhým v určitém momentě splývá. Například závěrečná scéna Vnučky pana Linha opravdu připomíná filmový záběr. Filmová je i dvojice postav pana Linha, maličkého vyzáblého staříka, a jeho přítele, tlustého pana Barka. Něco jako Laurel a Hardy či dvojice vagabundů v Schlesingerově filmu Půlnoční kovboj s Dustinem Hoffmanem a Jonem Voightem, chlápků, kteří i když jsou ztraceni, si vzájemně dodávají síly. Filmové pozadí je ještě zřetelnější v románu L’Enquête (Vyšetřování), který vyšel ve Francii před dvěma lety. V té knize skutečně využívám filmovou techniku: různé roviny záběru či zaostření na detail.

iLiteratura: Závěr románu, kdy se dozvíme, jak to vlastně bylo s vnučkou, je velmi překvapivý. Kladu si otázku, co je absurdnější – chování pana Linha, či svět sám o sobě, svět, kde jsou druzí lhostejní k jeho utrpení, kde pro zoufalé a opuštěné lidi, jako je pan Linh, není místo?
Philippe Claudel: Přesně tak. Kdo je ve skutečnosti šílený? Svět se všemi válkami, konflikty, dramaty, bídou? Nebo člověk, který si ve svých představách vytvořil svůj vlastní svět, aby mohl přežít, jako to udělal pan Linh? Pan Linh svou vnučku ztratil, skutečné dítě zabil výbuch bomby. Když prožíváme něco velmi dramatického, snažíme se takovéto události vytěsnit a něčím je nahradit. K něčemu podobnému dochází i v jiném kontextu, například v oblasti kriminality. Asi deset let jsem pracoval jako učitel ve vězení a setkal jsem se i s lidmi, kteří někoho zabili a vymysleli si jiný příběh, aby se zbavili viny, aby se přesvědčili o své nevině. A mnohdy to nebyla lež: oni svému příběhu doopravdy věřili, aby mohli přežít. Kdybych si měl každé ráno po probuzení při pohledu do zrcadla říkat, že jsem někoho zabil, že jsem vrah, tak pokud by mi zbylo trochu lidskosti, takovou myšlenku bych sotva unesl, možná bych se potom sám zabil. S panem Linhem je to stejné. Vymyslel si vnučku, lásku k ní, vystavěl si takový svůj lidský projekt, aby měl důvod dál žít.

iLiteratura: Vaše romány Šedé duše a Vnučka Pana Linha jsou v mnoha ohledech odlišné. Šedé duše jsou rozsáhlý román s četnými dějovými odbočkami, záhadami a náznaky, kde vystupuje velké množství postav. Vnučka pana Linha je svým způsobem protikladem Šedých duší. Krátký příběh s jednoduchou zápletkou vyprávěný úsporným, prostým jazykem. Proč jste zvolil tento způsob vyjádření?
Philippe Claudel: Po dopsání Šedých duší jsem dostal chuť napsat příběh s využitím zcela „obnaženého“ jazyka, ušitého na míru hlavnímu hrdinovi. Pan Linh o všechno přišel, stal se nahým. A stejně „nahý“ je i jazyk románu. Je zbaven jakéhokoli šatu, jakýchkoli příkras. Chtěl jsem zjistit, je-li možné málo slovy sdělit mnoho. A pan Linh je ukázkou toho, že to možné je.

iLiteratura: Do souvislosti s Šedými dušemi a Vnučkou Pana Linha je často dáván i váš román Brodeckova zpráva. Někdy se hovoří o trilogii, i když příběhy těchto románů na sebe nenavazují. Co mají tyto romány společného?
Philippe Claudel: Je to téma války, respektive konfrontace jedince s válkou. Jak se válka, tedy světový fenomén, stává intimní událostí, jak událost, která žene lidstvo do záhuby, zasahuje jedince. A jak je možné vedle válečných událostí žít. O tom jsou Šedé duše. O následcích, které na člověku válka zanechává, je Pan Linh. A Brodeckova zpráva vypráví o návratu na místa zpustošená válkou. Pokaždé jde tedy o válku z trochu jiného pohledu. Výraz trilogie jsem použil před novináři já sám. Když jsem totiž dokončoval Brodeckovu zprávu, uvědomil jsem si, že ty tři knihy jsou spolu spojeny. Ve Francii znovu vyšly pohromadě všechny tři v jednom svazku. Spojuje je mimo jiné i to, že přesně nevíme, kde se jejich příběh odehrává. Jejich zeměpisné zasazení je spíše náznakové.

iLiteratura: V současné době přednášíte na filmové škole v Nancy (Institut européen du cinéma et de l’audovisuel). Co vám toto povolání přináší?
Philippe Claudel: Je to mé jediné povolání. Psaní knih nepovažuji za povolání, to je vášeň. Povoláním jsem tedy učitel. Učil jsem také dospívající, vězně i nemocné. Rád předávám to málo, co vím, svým studentům. Podstatou je návaznost, takový lidský řetěz. Své vědomosti někomu předám, ten je zas předá jinému. A v tom spočívá lidskost. Nevidím zásadní rozdíl v učení ve vězení, ve škole či v nemocnici. Pokud je hodina poutavá, snadno zapomeneme, kde jsme. Když jsem učil vězně, často jsem na to zapomínal. Byli tam zkrátka obyčejní muži a ženy, kteří se mnou v danou chvíli diskutovali o tvorbě nějakého básníka či filozofa.

iLiteratura: V roce 2007 jste získal za román Brodeckova zpráva Goncourtovu cenu gymnazistů. Co pro vás toto ocenění znamená? Čím ten román mohl mladé lidi zaujmout?
Philippe Claudel: Přiznám se, že jsem tím oceněním byl velmi dojat. Je to krásná cena, cena udílená mladými čtenáři, což je pro mě opravdu důležité. Jestli si dobře vzpomínám, oni sami říkali, že oceňovali otázky, které si v románu pokládám – proč lidstvo ničí sebe samo válkami a v čem spočívá význam kolektivní paměti. Když je nám nějakých šestnáct let, uvažujeme o světě, o člověku, o společnosti. Snažíme se najít své místo v určité době s ohledem na minulost. Studenti říkali, že román jim nedával odpovědi, ale pomohl jim klást si otázky. A v tom tkví úkol literatury. Literatura nás má přivést k zamýšlení, nemá nám odpovídat. V zemích, kde panuje totalitní režim, jsou na prvním místě umlčováni intelektuálové, básnici, spisovatelé. Pocítili jste to na vlastní kůži u vás v České republice. Mnozí vaši umělci neměli možnost svobodně se vyjádřit právě proto, že jejich díla kladla různé otázky, a to není v režimu, jako je komunistický, dovoleno.

iLiteratura: Jsou mezi českými spisovateli osobnosti, které vás něčím zaujaly či inspirovaly?
Philippe Claudel: V době, kdy jsem ještě studoval, bylo v módě číst Milana Kunderu. Ale nemohu říct, že by mě jeho dílo příliš zasáhlo, i když uznávám jeho kvalitu. Mnohem více na mě zapůsobily Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, RUR Karla Čapka a také Bohumil Hrabal a jeho Ostře sledované vlaky či Obsluhoval jsem anglického krále. A samozřejmě filmové dílo Miloše Formana.
V souvislosti s mým posledním románem L’Enquête (Vyšetřování) je často zmiňována Kafkova tvorba, protože děj románu se odehrává v podivném světě. Novináři i čtenáři byli zklamaní, když jsem prohlásil, že se mi Kafka nikdy moc dobře nečetl, až na několik textů. Kafka mě tak trochu nudí. Když něco takového ve Francii řeknu na veřejnosti, je z toho poprask. Ve Francii je totiž Kafka chápán jako monument.

iLiteratura: Můžete nám prozradit, jaké jsou vaše tvůrčí plány? Na co se můžeme těšit?
Philippe Claudel: V září vyjde ve Francii můj nový román s názvem Parfums (Vůně). Smysly, tedy zejména hmat, sluch a čich, mě vždy fascinovaly. Před několika lety jsem dostal chuť napsat knihu věnovanou vůním. Sepsal jsem si seznam asi stovky pachů a vůní, které jsou pro mne důležité, které mám rád. O každé vůni jsem napsal jeden text. Nakonec jich nebylo sto, ale osmdesát pět a z nich jsem pak vybral šedesát tři textů. Když píšete o nějakém pachu či vůni, mluvíte sami o sobě. Z paměti se vám vynoří vzpomínky. Je to taková autobiografie skrz vůně. Když si vyjmenujete své oblíbené vůně, vybaví se vám přitom různé pocity, obličeje… Ale k vůním nepatří jen to, co hezky voní. Já miluji kupříkladu pach chléva, krav a hnoje. A tak jsem o tom napsal. A pak je tu spousta dalších pachů, vůní a odérů: jinak je cítit asfalt, akácie, jinak vnímám ženské pohlaví. Je to velmi rozmanité.
Kromě toho připravuji dva filmy. Nechci o tom moc mluvit, ale něco prozradit můžu. Část jednoho z filmů se možná bude natáčet v České republice. Půjde o poslední léta Vivaldiho života. Toto téma mě fascinuje už dlouho.

iLiteratura: A proč právě Vivaldi?
Philippe Claudel: Vivaldi je nedoceněný umělec. Za svého života byl známý všude v Evropě, ale po jeho smrti se na něj na více než dvě stě padesát let zapomnělo. Objevili jsme ho znovu až ve dvacátém století. Jeho tvůrčí osud je neuvěřitelný. Zná ho a obdivuje celá Evropa. Nikdo dlouho nevěděl, co se s ním dělo několik měsíců před smrtí. A ukázalo se, že zemřel ve Vídni v bídě, nevíme však proč. Shledávám v jeho příběhu mnoho zajímavého. A jeho hudba je navíc nádherná.

 

© Lenka Mundevová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3009x

Inzerce
Inzerce
Inzerce