Čtvero knih o tom, jak se žilo za komunismu

Čtvero knih o tom, jak se žilo za komunismu

studie sociologie

Více než dvacet let po sametové revoluci a pádu komunismu u nás konečně začaly vycházet knihy, hledající odpovědi na otázky, jaký byl každodenní život a dokonce „psychologie“ komunismu, a co v „komunistickém životním stylu“ přetrvalo z předchozích dob. Jak se to jejich autorům daří? A není už podobných titulů naopak příliš?

Čtvero knih o tom, jak se žilo za komunismu
Jindřich Kabát: Psychologie komunismu. Praha, Práh, 2011, 472 s.
Jiří Knapík, Martin Franc (eds.): Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Praha, Academia, 2011, 1300 s., 2 sv. Šťastné zítřky; sv. 5.
Jiří Pruša: Abeceda reálného socialismu. Praha, Avia Consultants, 2011, 680 s.
Juraj Šebo: O socialismu s láskou. Bratislava, Noxi, 2011, 327 s.

Více než dvacet let po sametové revoluci a pádu komunismu u nás konečně začaly vycházet knihy hledající odpovědi na otázky, jaký byl každodenní život, a dokonce „psychologie“ komunismu, a co v „komunistickém životním stylu“ přetrvalo z předchozích dob. Jak se to jejich autorům daří? A není už podobných titulů naopak příliš?

Velká mediální kampaň provázela knihu Psychologie komunismu od polistopadového ministra kultury a psychologa Jindřicha Kabáta (předmluvu napsal biskup a bývalý disident Václav Malý a doslov Karel Janeček). Oficiální text nakladatelství o knize pyšně prohlašuje, že se v ní „poprvé díváme komunismu tváří v tvář, nejen z hlediska historie, ale především uvidíme člověka, který uvnitř komunistické mašinérie žil svůj každodenní život“. A jedna recenzentka knihu chválila za to, že v ní Kabát se znalostmi své profese psychologa ukázal, jak člověka ovlivní všudypřítomný, často podvědomý strach, údajně „perfektně zachytil past, do které komunistický režim člověka lapil. Tím, že stavěl skupinu proti skupině, jedince proti jedinci, jedince proti skupinám, tím, že vytvářel občany první, druhé a třetí kategorie.“
Já ale musím být ke Kabátovu dílu mnohem skeptičtější (podobně jako třeba Petr ZídekLidových novinách): intuice sice autora většinou nevede úplně špatným směrem, mnoho z dobové mentality naznačuje celkem zajímavě a snad i podnětně. Ovšem problém je v tom, že kniha je založena právě jen na autorově intuici, a „podnětná“ je hlavně v tom smyslu, že je plná nedokázaných, nepodložených a argumentačně nezdůvodněných hypotéz, které si může vymyslet – nebo cosi podobného nejasně tuší – leckdo, hypotéz, které ale volají po ověření či vyvrácení, či aspoň doložení prameny. Ty ale až na několik dobových vtipů chybí. Míra generalizace a zjednodušování je pak natolik velká, že tím autor bohužel diskredituje nemalé úsilí, které do knihy vložil. Třeba tvrzení, že „cíle komunismu jsou jiné, než co komunisté tvrdí; je to politika založená od počátku na lži úplně ve všech směrech“, je opravdu příliš silné a hodí se spíše do politického pamfletu než do spisu, který má daný jev analyzovat. A podobně když autor tvrdí, že před nástupem k moci KSČ „sází na lidi, kteří především mají obrovskou nenaplněnou tužbu, protože se jim něco nepodařilo; nestudovali, kde chtěli, nemají postavení, jaké by si přáli, nezvládají svými schopnostmi zadané úkoly“, pak může mít v mnohém pravdu, ale i člověk nesympatizující s komunisty musí uznat, že v KSČ bylo po válce i mnoho lidí schopných a upřímně věřících komunistickým ideálům.

Pokud autor tvrdí, že „režim by rád v nejtužších letech nepřátelství (ke katolické církvi) nějak napadl staré hodnoty, ale nebyl si jistý jak, proto se všeobecně hovořilo o lásce, mládí, nových zítřcích, rozloučení se se vším staromódním, ale prakticky se vše odehrávalo tajně a oficiálně se zachovávalo dekorum moralismu“, pak se jedná opět o příliš obecné tvrzení, které sice není nepravdivé, ale v této podobě je takřka bezcenné. A přitom už roku 1992 vydal Vladimír Macura vynikající soubor esejů Šťastný věk: symboly, emblémy a mýty 1948–1989. V něm najdeme text s názvem „Etiketa“, v němž konkrétně a na mnoha příkladech dokládá, jak složitě se vyvíjel vztah komunistické moci k tradičním hodnotám, třeba etiketě (od úplného odmítnutí „buržoazních zvyků“ až po jejich opatrný návrat v druhé polovině 50. let, kdy se kritika raného radikalismu stala „běžnou součástí“ obhajoby etikety v nových „socialistických podmínkách“). Na tomto příkladu by se Kabátova teze dala dobře doložit. Kabát tak ovšem nečiní v tomto ani v jiných případech, ostatně neuvádí vůbec žádnou sekundární literaturu, jako by si oním zamlčením svých předchůdců chtěl nějak vydobýt ono „prvenství“.

Jestliže Kabátova kniha je jednou velkou (a bohužel) nediferencovanou obžalobou komunismu, naopak Slovák Juraj Šebo už názvem své knihy O socialismu s láskou signalizuje, že jeho přístup je jiný. Jak říká, šlo mu o „vzkaz lidem, kteří mají pocit, že i když žili v komunismu, žili. Člověk přece musí prožít svůj život v čase, který mu byl přidělen.“ „Jaká byla ta minulá léta?“ (konkrétně 50. a 60. léta, o nichž kniha pojednává), ptá se a odpovídá: „Nemohu si pomoct, ale v mém vnímání měla tato doba svoje kouzlo a krásu. Bruselský design, charakteristické tvary a barvy, dodnes jsem obklopen některými věcmi z té doby. Četli jsme Foglara, mayovky. Poslouchali jsme rokenroll. Nenáviděli měšťáky, učitele, šprty, papaláše a dojaté rodiče.“ Na takovýto pohled má autor samozřejmě plné právo a nelze mu ho zazlívat, i když takový přístup ani nemůže být jiný než subjektivní. Někdy se tak jeho publikace blíží osobním vzpomínkám, které jsou ale rozčleněny do předmětových hesel, jindy autor poctivě zkoumá třeba pražské restaurace (i ty, v nichž v době komunismu nebyl), a dokonce se se čtenářem podělí i o to, jaký je jejich současný stav. Co se týká tématu etikety, podotkněme, že autor především tragikomicky popisuje svoji první hodinu v tanečních, kdy ho pro sebe uchvátila slečna o váze přesahující sto kilogramů, následně ale vyjadřuje vděčnost tanečnímu mistrovi, který ho naučil základy etikety, z nichž čerpá doposud. Autor do knihy snesl velké množství drobných faktů o reáliích z doby svého dětství a mládí, kdy byla jeho rodina pronásledována. Přesto je ale asi významnější snahou jeho knihy při tom všem čtenáře především pobavit, ne poučit. Ochotně třeba přiznává, že věřil propagandě o válečných štváčích, „každý den a každou hodinu jsem bojoval za mír; toto mé jednání bylo těžkou ranou ,válečným štváčům‘, o čemž svědčí to, že třetí světová válka se nekonala“. Podobně „odlehčeně“ píše skoro o všem. Tak v souvislosti s revolucí v Maďarsku roku 1956 cituje údajný Chruščovův výrok, že „k nepokojům došlo v Maďarsku a Polsku, ne v ČSR; je to proto, že v Československu je životní úroveň vyšší“. To prý „stranickým orgánům zalichotilo, také proto se vláda rozhodla snížit ceny spotřebního zboží. Byl to začátek gulášového socialismu“. To měla možná být „vtipná“ zkratka, ale věcně nesprávná, protože „gulášový socialismus“ u nás nastoupil až po roce 1968…

Koho by ale zajímalo přímo heslo „gulášový socialismus“, nabízí se mu od minulého roku Abeceda reálného socialismu od Jiřího Pruši (i když co se týká zmiňovaného hesla i mnoha dalších, člověk se toho rozhodně více dozví na Wikipedii). Obsahuje krátká hesla o předních komunistických politicích a disidentech, ale hlavně přináší soubor výrazů a frází dobového ideologického slovníku, „řeči komunistické moci“, jak to ve své stejnojmenné knize už před lety nazval a výborně popsal Petr Fidelius, jehož jméno myslím v Abecedě mělo být aspoň zmíněno. Cenné je na Abecedě to, že ukazuje nejen, jak na sebe jednotlivé pojmy komunistického slovníku navzájem odkazovaly (a přináší k tomu i četné příklady z dobového tisku), ale odhaluje i „odvrácenou“ stranu, totiž jak protikladně či parodicky daný pojem vnímal „lid“. Například oficiálně byly „anonymy stranickými orgány přijímány, řešeny a na jejich základě byla i zahajována vyšetřování osob, na které anonymy poukazovaly nebo které udávaly. Režim sám tak zřejmě uznával skutečnost, že lidé se z mnoha důvodů obávali pod své názory podepsat, a straně a vládě zároveň vyhovovalo, když někdo chtěl někoho z něčeho obvinit – anonymně jej udat.“ Podle „lidové tvorby“ byl ovšem anonym „základním projevem socialistické demokracie“.
V pohledu „zdola“ se Abeceda liší od Slovníku komunistické totality (2010), který vytvořili profesionální jazykovědci na základě statistické analýzy reprezentativního souboru oficiálních dobových textů.

Nejvelkorysejším pokusem o postižení každodenního života v době komunismu je ale bezesporu další, dvoudílný lexikon, právem nominovaný na cenu Magnesia Litera 2012 v kategorii literaturu faktu, Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967. Pokud v anotaci stojí, že autoři v díle „mapují členitou oblast kultury a životního stylu v padesátých a šedesátých letech pomocí dobových pojmů a výrazů, prostřednictvím hesel a sond do oblastí každodenního života tehdejšího Československa“, pak konstatuji, že se s tím dá celkem souhlasit.

Mezi hesly této publikace mají převahu ta velmi (možná až příliš) podrobná o jednotlivých institucích a jejich sjezdech, tiskovinách, prohlášeních či aférách. Naštěstí ale v knize najdeme i hesla obecnějšího rázu jako „stírání rozdílů mezi městem a venkovem“, „nedělní vycházka“, „prostírání“, „obezita“, „sex“ nebo „sebevražda“. Dozvíme se historii knihy přání a stížností i to, že v Rusku se prý někde udržely dodnes; původ „chuligánů“ i to, že chuligán byl „vyšší stupeň páska“; jaké místo v tehdejší ekonomice zaujímal melouch (jednotlivé melouchy prý byly označovány jako „fuška“ a stát se snažil proti melouchářům bojovat kampaněmi proti „fušerství“); proč byl z ideologického hlediska celkem vyhovující postava Vinnetou (dal se spojovat s národněosvobozeneckým bojem, a navíc se muzeum Karla Maye nacházelo v NDR); nebo jak se vyvíjela rozvodovost (a že zatímco v polovině šedesátých let byli na Slovensku navrhovateli rozvodu více muži, v Čechách častěji ženy).

Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 ovšem začíná hutným úvodem, ve kterém se autoři pokoušejí o postižení obecnějších tendencí. Zabývají se tedy ateistickou propagandou, která se projevovala třeba postupným posilováním konzumního charakteru Vánoc (v duchu slov primátora V. Vacka, že „Děda Mráz nemá rád prázdné krámy a neprostřené stoly“), přičemž byl ale vývoj v západní Evropě v tomto směru podobný, anebo zařazováním pořadů pro děti na nedělní dopoledne, aby se neúčastnily bohoslužeb. Následují kapitolky o „vědeckotechnické revoluci“ a „racionalizaci života“, protože právě věda měla radikálně změnit život každého člověka – dodejme, že marxismus-leninismus byl vydáván za jediný „vědecký světový názor“ a žádný jiný vědecký světový názor tehdy nebyl „myslitelný za jeho hranicemi“ (Jiří Cetl). Praxe ovšem byla často jiná: na počátku padesátých let třeba pracovníci ministerstva vnitřního obchodu „nedoporučovali stanovit cenu praček příliš nízko, protože by to mohlo ohrozit podniky socialistického sektoru jako třeba komunální prádelny“. A pokud se měl „nový socialistický člověk“ stát především jedincem, který se bude „v životě chovat zcela racionálně“, tak to podle autorů naráželo už na to, že tato racionalita byla jednotlivými odborníky chápána velmi různě. V každém případě se prý ale „nepočítalo s tím, že by nový člověk podléhal takovým iracionálním jevům, jako byly různé módní vlny.“ Mnohá hesla poté výstižně ukazují marný boj s touto „iracionalitou“ občanů socialistického státu: kupříkladu na sběratelství se prý dlouho pohlíželo s despektem jako na samoúčelné hromadění předmětů, v šedesátých letech se nicméně začalo připouštět, že může mít i osvětový smysl; mnoho se také diskutovalo o tom, zda je sázková činnost z ideologických důvodů vhodná, a docházelo proto ke snižování nejvyšších výher; posuny autoři zaznamenávají také v oblasti vztahu k pornografii, která sice byla oficiálně odmítána, ale třeba Antonín Novotný si zoufal i nad některými svými stranickými soudruhy, reformními komunisty, že „za pornografii ze Švédska by klidně dali poslední kus národní hrdosti“.

S tím úzce souvisí „boj proti maloměšťáckým přežitkům“. Na rozdíl od citovaných „intuitivních“ slov J. Kabáta, který všechny komunisty personifikoval do podoby monolitního „režimu, který si nebyl jistý“, je zde problém přiblížen v jeho komplikovanosti. V boji proti „přežitkům“ se totiž uplatňovala jak tendence antiintelektualismu a okázalého pohrdání kultivovaností, tak snaha „převzít životní styl dřívějších středních vrstev a rozšířit nebo přenést ho na další vrstvy“ (právem je v této souvislosti připomínán také spor mezi uměleckými příznivci lidových tradic a přívrženci avantgardy). Názorně je tato ambivalence předvedena na problematice oslovování: „rukulíbám“ a „milostpaní“ mělo nahradit oslovení „soudruhu“ a pozdrav „Čest práci“, jenž měl být zaveden obecně, ale od druhé poloviny 50. let se přestal požadovat v každodenním styku (a navíc autoři upozorňují na to, že proti „rukulíbám“ brojily už příručky ze začátku 20. století); nebo na tématu tanečních, jež byly po roce 1948 omezovány a k jejich oživení docházelo ve druhé polovině 50. let. Jako ambivalentní výraz nového životního stylu pak můžeme zvolit třeba rádiovku. Ta prý byla v opozici ke klobouku „vnímána jako znak proletářství“, měla i tu výhodu, že se při pozdravu nemusela smekat. Později ale začala být přijímána „jako jeden z viditelných symbolů úpadku módy na počátku 50. let a někdy se výraz rádiovka používá pro označení nechápavého člověka z nižších vrstev“.

U takto rozsáhlého díla je ovšem snadné najít chyby či opomenutí, nebo aspoň vznést výhrady: u některých hesel se daly uvést i další odkazy; v heslu o sexu je velká pasáž věnována homosexualitě, která je tak redukována na pouhou „sexuální aktivitu“. Čtenář také bude marně hledat ucelený text interpretující komunismus coby druh „politického náboženství“ či hesla jako „vyznání komunistické víry“ či „odpadnutí od víry“. Chápu ovšem, že jde o pouhé metafory, které by se mezi ostatní, celkem věcně chápaná hesla nehodily. A je také pravda, že při pozorném čtení najdeme implicitní zmínky o tom, že „naplňování původně křesťanských rituálů novým obsahem při ponechání starých forem posilovalo pseudonáboženské aspekty v životě společnosti“. Nebo že třeba „pamfletová aféra“ s nezvalovskou parodií podrobila na konci čtyřicátých let „těžké zkoušce víru řady mladých redaktorů, publicistů a intelektuálů v komunistické ideály, neboť stranicko-bezpečnostní vyšetřování jasně ukázalo byrokratickou podstatu systému“.

Každopádně k poznání každodennosti života v době komunismu představuje Průvodce kulturním děním a životním stylem v českých zemích 1948–1967 velký přínos a těším se na případné pokračování. Naopak co se týká opravdu potřebné a skutečně fundované „psychologie komunismu“ (i s odkazy na autory jako Bertrand Russel (Bolševismus: teorie a praxe), Wolfgang Leonhard, Arthur Koestler, George Orwell, R. Aron, Alain Besançon, Jacques Ellul nebo François Furet), pevně doufám, že ještě bude napsána.

 

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.