Kleczek, Josip: Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda - bioastronomie

Kleczek, Josip
Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda - bioastronomie

recenze přírodní vědy

Kniha popisuje historii vědeckého poznávání Slunce i to, jak zásadní roli hrálo Slunce v kulturních dějinách lidstva. Podle Kleczka by „bez Slunce a bez jeho záření nic na Zemi nebylo takové, jak ho známe. Ani my bychom být nemohli. Vědecké poznání tak potvrzuje moudrost dávných generací: Sine sole nihil sum“.

Příliš kusé dějiny Slunce a oslava člověka
Josip Kleczek
: Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda – bioastronomie. Paseka, Praha a Litomyšl, 2011, 289 s.

Chromosferické erupce: příspěvek k jejich statistickému průzkumu – tak zněl název první samostatné publikace (o erupcích na Slunci), kterou roku 1949 vydal český astronom a fyzik Josip Kleczek (1923). Od té doby sám publikoval nebo se podílel na vzniku více než čtyřiceti publikací, z nichž se všechny týkají vesmíru a speciálně Slunce. Tak je tomu i v jeho poslední knize Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda – bioastronomie, nominované na cenu Magnesia Litera 2012 v kategorii literaturu faktu. Autor v knize zevrubně přibližuje Slunce z hlediska jeho postavení ve vesmíru, z hlediska jeho složení i dějů, které se v něm odehrávají (Slunce neklidné, aktivní a bouřlivé). Nejvíce pozornosti ale věnuje tomu, co Slunce znamená pro život na Zemi a zvláště pro lidstvo. Podle něj by „bez Slunce a bez jeho záření nic na Zemi nebylo takové, jak ho známe. Ani my bychom být nemohli. Na Zemi bez Slunce by panoval krutý mráz, černočerná nehybná tma, nemohly by růst rostliny a živočichové by neměli potravu. Vědecké poznání tak potvrzuje moudrost dávných generací: Sine sole nihil sum.“ Popisuje historii jeho vědeckého poznávání i to, jak zásadní roli hrálo Slunce v kulturních dějinách lidstva. Asi bychom totiž podle autora „nenašli kulturu, která by neuctívala Slunce jako božstvo, a i když se vztah ke Slunci měnil s dobou a byl různý v různých kulturách, jako symbol pravdy, čistoty a svatosti setrvalo Slunce od starověku až do dnešní doby“ .

Hutně pak referuje o všech možných slunečních božstvech a říších, v nichž panovníci byli považováni za potomky Slunce (na okraj dodejme, že ve vztahu k archeologii zpracoval toto téma Zdeněk Ministr v knize Géniové dávnověku: 7000 let orientace ke Slunci, zkoumá v ní staré památky s „prokazatelnou orientací ke Slunci na obzoru“ od neolitických hrobů z 6. tisíciletí př. n. l. po velkomoravské hroby z konce 1. tisíciletí n. l.). O Japonsku přitom Kleczek trochu přehnaně tvrdí, že japonští císařové byli uctíváni jako bohové jen do roku 1946, „obraz Slunce však na japonské vlajce zůstal, Japonsko je tak jedinou zemí, kde sluneční kult v této formě přetrval z doby bronzové až do atomového věku“. I když se dá solárních (a lunárních) bohů jistě vyjmenovat dlouhá řada, za upozornění by myslím stála spíše skutečnost, že četní badatelé to ve svém „svatém nadšení“ pro tato božstva občas trochu přeháněli. Kupříkladu francouzský učenec Charles François Dupuis (1742–1809) přišel s tezí, že Kristus byl původně sluneční bůh a dvanáct apoštolů byla znamení zvěrokruhu (podobně u nás později Z. Kalandra označil kult svatého Václava za euhémerizovanou verzi uctívání lunárního božstva jakožto „zbožštění plodivé síly neoslabované ukojením“). V reakci na Dupuise ale roku 1827 vyšla parodická kniha Velký omyl – Napoleonova neexistence prokázána, v níž její autor J.-B. Pérès dokazoval, že i v tomto případě šlo o pouhou alegorizaci slunečního boha…

Další přehledová kapitola Kleczkovy publikace nese název Slunce – zdroj umění. Autor v ní velmi zběžně udává příklady z architektury a výtvarného umění. Takže třeba pro Vincenta van Gogha bylo Slunce prvotním zdrojem života. Žádnou barvu nehledal tak vášnivě jako žlutou barvu Slunce. V Rozsévači (1888) poprvé zobrazil Slunce na plátně. Paulu Cézannovi se však zdálo portrétování Slunce příliš hrubé: „...Slunce nemůže být portrétováno, musí být znázorněno jiným způsobem.“ Přidává i tanec: některé tance byly zaměřeny k uctívání ohně jakožto zástupce Slunce na Zemi. Ostatně i nedávná doba uctívala Slunce tancem. Je například známo, že sám král Ludvík XIV. účinkoval v baletu v kostýmu Slunce. Severoamerický indiánský národ Čejenů pořádá každoročně sluneční tanec obřad v „příbytku dárce života“. I moderní choreografie (například americký balet Orbs, vedený choreografem Paulem Taylorem) sahá po sluneční tematice – „Slunce v něm učí planety lásce“. Nevynechává ani poezii. Podle něj je až ku podivu, jak „Jan Neruda dovedl ve svých Písních kosmických vystihnout vědecké poznatky o vesmíru“ (dodejme, že není jediným astronomem, který v tomto smyslu vyzdvihuje Nerudovy znalosti či předvídavost, viz zde). Slunce se podle Nerudy nepatrně mění (podle měření z družic jeho jas kolísá zhruba o jedno promile). Je tedy proměnnou hvězdou:

„Slunce je hvězda proměnná
a člověk jeho tvorem –
jak krásný je ten člověk přec
s svým ideálním vzorem.“

Karel Toman má zase ve sbírce Sluneční hodiny báseň Mladému Slunci – „radostný symbol jara“. Naopak podzimní Slunce v básni „Na podzimním slunci“ ze sbírky Kniha lesů, vod a strání od Stanislava Kostky Neumanna vyvolává „stesk a melancholii“. A Wolkerova báseň „Žně“ ze sbírky Host do domu jako by byla obrazem Vincenta van Gogha ve verších: „Slunce je veliký básník / a napsalo krásnou báseň / zlatým perem / na naši Zem…“ Autorův přehled je záslužný, ale i když po něm nikdo nemůže chtít kompletní výčet všech umělců, kteří kdy nějak ztvárnili Slunce, přesto musím podotknout, že je to seznam nesystematický a navíc málo reprezentativní. Působí možná až příliš idylicky, trochu jako antologie pro první stupeň základní školy. Nenajdeme v něm zmínky o tom, že už ve staroindické Rgvédě má Slunce jak životodárnou, tak smrtící sílu, ani třeba o epické básni Mirèio (česky 1916) od Frédérica Mistrala, v níž hrdinka umírá na sluneční úpal (na jedné straně za svítání Země „čeká milostná na slunce žhavý ret“, na druhé straně ale později totéž „kruté slunce bez lítosti“ hrdince „mrští do čela své ostny smrtící“). Rovněž chybí prastarý a univerzální motiv bytostí, jež se pokoušejí slunce zmocnit, od vlka Skölla přes afrického obra Bakulu až k Wolkerovu milionáři, který ukradl slunce, je nakonec spálen a „zbyla z něho hromádka popela, hromádka honosivé bídy“. A vynechán asi neměl být Nietzsche a jeho Tak pravil Zarathustra, začínající prorokovou promluvou k vycházejícímu Slunci a končící obrazem Zarathustry „žhoucího a silného jako jitřní slunce“ (kniha mimo jiné inspirovala slavnou symfonickou báseň Richarda Strausse).

Jelikož Kleczkova kniha nese v názvu pojem „bioastronomie“, autor se v ní pochopitelně věnuje i možnosti života ve vesmíru. Rezolutně odsuzuje hypotézy o mimozemšťanech navštěvujících v létajících talířích Zemi. Ironicky poznamenává, jak obdivuhodné musí být znalosti těchto tvorů, když „s Mexičanem hovoří španělsky a s Angličany anglicky. Pozemšťan musí blednout závistí nad jazykovými znalostmi návštěvy z UFO.“ Podle Kleczka jsou „taková vyprávění a filmy smyšlenky, které nás okrádají o čas (o penězích ani nemluvě), a co je ještě horší – vydávají se za skutečnost. Nejsou pravdivé, protože skutečnosti neodpovídají. Neopírají se o pozorování ani o pokus.“ Ač autorův náhled na „ufony“ v zásadě sdílím, celkově jeho postoj hodnotím jako příliš příkrý. Víra v ufo dnes představuje fenomén, jímž se zabývají religionisté (vykládají ji jako náhradu tradičních náboženství), a způsob, jak se mění představy o mimozemšťanech navštěvujících či dobývajících Zemi, může být i indikátorem pro měnící se mentalitu doby. Z tohoto hlediska je mnohem přínosnější kniha Život v jiných světech: debata dvacátého století o mimozemském životě od Stevena J. Dicka, v níž autor analyzuje i mnoho sci-fi filmů i knih a poutavě ukazuje, „jak se koncepce mimozemšťana hluboce dotýká lidské mysli“.

Kleczek ale celkově možnost života ve vesmíru nevylučuje (a připouští, že „najít obývané světy jistě vyvolá vzrušení nejen bioastronomů, ale pozemšťanů vůbec). Připomíná přitom, že se samotný vesmír stále vyvíjí, že „tvoření nových systémů ve vesmíru dosud neskončilo“. Jsme podle něj „svědky toho, jak vznikají hvězdy a kolem nich planety, jak hvězdy vytvářejí z vodíku těžší prvky včetně těch biogenních a jak vznikají složité organické molekuly v rozsáhlých temných oblacích prachu a plynu mezi hvězdami“. To se dá vykládat různě: třeba i tak, že i život na planetě Zemi se mohl sám vyvinout celkem snadno. Kleczek ale místo toho spojuje vizi stále se proměňujícího vesmíru s filozofem a teologem Augustinem z Hippa a jeho konceptem pokračujícího tvoření (creatio continua). Augustin tak „vyjádřil už o půldruhého tisíciletí dříve Darwinovy poznatky a myšlenky, a to ve vší obecnosti – tedy i pro přípravu neživé hmoty pro život“ (mnohem „modernějšího“ teologa zabývajícího se evolucí vesmíru, Pierra Teilharda de Chardin, ale nezmiňuje). Autor dále zpochybňuje možnost náhodného vzniku života s tím, že by ho udivil víc, než kdyby „nad vrakovištěm přeletěla vichřice a sestavila z vraků moderní letadlo“, což je jen jedna z mnoha variací na tradiční argumenty těch, kteří se snaží ze složitosti světa a vesmíru vyvodit důkaz Boží existence.

V závěru knihy, v níž z hlediska hlubin vesmíru a propasti času hledá odpovědi na otázky „Co jsme? Kdo jsme? Kde jsme? Kdy jsme? Jak jsme? Proč jsme?“, je pak už autor v tomto směru explicitní. I když se podle něj „otázka po účelu vymyká vědeckému výzkumu a zůstává otázkou osobní víry“, tu svoji – tradiční – víru nakonec vyznává. Odpověď podle něj dává „moudrost našich předků“. Nemohla být vyjádřena stručněji a srozumitelněji, než to vyjádřila Bible (Gn 1,27): „Bůh tvořil člověka k obrazu svému.“ Podle Kleczka „tato moudrost byla ostatně zapsána každému z nás do svědomí. Dává smysl lidskému životu a odpovídá antropickému principu, podle něhož tvoření bylo od velkého třesku zaměřeno ke vzniku života. Jen inteligence nesmírněkrát větší než lidská mohla vytvořit z 1029 kvarků a elektronů tak dokonalý systém, jakým je lidský mozek. Jak jinak vysvětlit systém 90 miliard neuronů v jediném mozku pospojovaných vlákny, jejichž celková délka přesahuje vzdálenost Země – Měsíc?“.

Odvolává se přitom na pascalovský obraz člověka, který je „nekonečně malý svým tělem, ale je nekonečně velký svým duchem“ – podle Kleczka je překvapivé, jak jeho názor po čtyřech stoletích potvrzuje i dnešní věda. Dodávám ale, že celkově je jeho obraz člověka v porovnání s Pascalem o dost optimističtější: „člověk zná zákony, jimiž se řídí jeho prostředí a celý vesmír, ovládl biosféru, zapřáhl do svých služeb energii, létá výše než kondoři, pohybuje se mnohem rychleji než gepard, vidí mnohem dále a ostřeji než orel, odpoutal se od zemské přitažlivosti a vypravil se na Měsíc“. Zvláště u autora, který se odvolává na Bibli, mi zde poněkud chybí vědomí ničivých schopností člověka a jeho slabosti. A také diferencovanější rozvedení „antropického principu“, který má několik odlišných verzí (podle jedné z nich „lidstvo nemusí trvat věčně, ale lidská kultura ano, neboť bude uchována sebe-replikujícími inteligentními stroji“ (J. D. Barrow)). Závěr Kleczkovy knihy můžeme ovšem ocenit jako oslavu člověka a jeho tvůrčích sil, ale na mne působí až příliš antropocentricky – vždyť i někteří teologové dnes přiznávají, že „vývoj života na zemi napovídá, že cílem stvoření přírody v Božím plánu bylo něco víc, než jen připravit scénu pro objevení člověka“ (Josef Petr Ondok).

Celkově Život se Sluncem a ve vesmíru jistě stojí za přečtení, i když co se obecně týká non fiction knih vydaných v loňském roce, určitě bych věděl i o lepších.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 05.03.2012 23:07
Kleczek, Josip: Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda - bioastronomie
Aha, Nejlepší knihy roku 2011, díky - to víte, jak tam není proklik, sejde mi to z mysli.
Vložil: jan lukavec, 05.03.2012 15:57
Kleczek, Josip: Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda - bioastronomie
ano, přesnější by bylo napsat "týkají se vesmíru nebo Slunce", navíc autor roku 1946 překládal jednu knihu Arnolda Bennetta. Co se týká doporučeníhodných non fiction knih, upozorňovali jsme na ně v rámci Nejlepších knihy roku 2011 a Nejlepších knih na léto 2011.
Vložil: Jan Vaněk jr., 05.03.2012 10:46
Kleczek, Josip: Život se Sluncem a ve vesmíru: nová věda - bioastronomie
Pro pořádek, ne všechny Kleczkovy knihy se týkají Slunce (a v této jistě nestojí "1029 kvarků" bez exponentu, který lze snadno vytvořit HTML tagem SUP). Můžeme na iLiteratuře čekat i jména těch lepších loňských nonfiction?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2967x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce