Brouček, Stanislav; Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska

Brouček, Stanislav; Jeřábek, Richard (eds.)
Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska

recenze kultura

Klad encyklopedie spočívá ve shromáždění obrovského množství sesbíraných dat, ale ne v jejich nějaké objevné interpretaci, což ani nebývá úkolem encyklopedií. Většinu z toho už ovšem čtenář mohl dříve nastudovat v dílech Čeňka Zíbrta a dalších českých etnologů. Nyní jsou ale poznatky generací badatelů v přehledné formě přístupné komukoli, kdo ovšem ví, že takováto encyklopedie vůbec existuje a co v ní může najít.

Encyklopedie k ztracenému světu předků
Stanislav 
BroučekRichard Jeřábek, eds.: Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha, Etnologický ústav Akademie věd České republiky v Praze a Ústav evropské etnologie Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně v nakl. Mladá fronta, 2007, 3 sv., 640, 664 a 288 s.

V roce 2007 vyšla rozsáhlá, trojdílná Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Jelikož jistě další desítky let žádný podobný projekt nebude uskutečněn, stojí zato se k tomuto rozsáhlému dílu i po pěti letech vracet.

Výtky
V recenzích, které se po publikování postupně objevovaly, se vyskytovaly nejrůznější výtky: některé upozorňovaly na speciální drobné názorové odlišnosti, jejichž podstatu laik ani není schopný pochopit, jiné se týkaly faktografických omylů (slovenský recenzent nesouhlasil s tím, že prvním, kdo použil termín etnologie, byl Švýcar A .C. Chavannes, podle něj to byl Slovák A. Kolár). Právem byla kritizována hesla jako lidová estetika nebo výtvarný vkus lidu, jehož autor opovržlivě tvrdí, že vkusová úroveň lidových vrstev je „neuvěřitelně nízká“ a podrobuje se „maloměšťáckému nevkusu“, místo toho, aby se poctivě snažil ji s jejími specifickými hodnotami pochopit. Možná nejpříkřejší byla ve svém soudu Markéta Křížová, podle které jde celkově o „nekoherentní encyklopedii“, jež namísto důkazu o sebevědomí českých národopisců nabízí spíše svědectví o jejich bezradnosti tváří v tvář „vědě o člověku“. Odůvodňuje to tím, že v knize mezi nářeční výrazy pro typy účesů autoři „propašovali hesla jako kulturní typ nebo urbánní antropologie“, přičemž tyto termíny většinou nejsou vztaženy ke konkrétnímu materiálu českých zemí.

O Budulínkovi, Fimfáru a šedém vlkovi
Co se týká této „hybridnosti“, musím s Křížovou souhlasit, a je jistě škoda, že hesla nejsou více propojena třeba i prostřednictvím odkazů. Při zájmu o obecně antropologické pojmy či současná kulturální studia ať raději čtenář sáhne po jiné knize – i když i v Lidové kultuře jsou občas podnětné postřehy. Třeba že se animismus z původně teoretické koncepce posunul k „fakticky uznávanému náboženství“; konkrétní projevy animismu v české lidové kultuře pak ale vynalézavý čtenář musí sám hledat, třeba v heslech jako strom nebo zeleň. Podle názvu i oficiální anotace ovšem v encyklopedii především nalezneme „rozsáhlé soubory textů o národopisných regionech, lidové architektuře, krojích, pohádkách, pověstech, lidových písních a tancích, o hudebních nástrojích, zvycích a obyčejích, o řemeslech, lidovém výtvarném umění, lidovém zemědělství, stravě, o projevech kultu a lidové zbožnosti“. Čtenář hledající takovýto druh informací podle mne nemusí být zklamán. Zájemce o literaturu pak ocení, že v encyklopedii najde pojednání o různých literárních útvarech (i takových jako humorka nebo místní škádlivka) a také přehledně vyloženou historii námětů a postav jako Budulínek, Bruncvík, Červená karkulka, hloupý Honza, Fimfárum, Jeníček a Mařenka, kohoutek a slepička (smírné zakončení je prý českým specifikem), Sněhurka, zvířátka a Petrovští (původně bajka doložená od 12. století), Zlatovláska nebo 12 měsíčků (díky K. J. Erbenovi se prý u nás prosadila specifická slovinská varianta). Pohádek se pak týkají i čtenářsky vděčná hesla jako zvířecí řeč nebo zvířata ve folkloru. Zdůrazňuje se v něm závislost na kulturním kontextu: ve starověké tradici nebyl ještě osel symbolem hlouposti, tato představa se vytvořila až ve středověku. Český zajíc je ustrašený a hloupý, kdežto v africkém podání je to obratný a statečný posel. V západoevropské tradici je chytrým a obratným zvířecím pomocníkem liška, ve východoslovanské šedý vlk.

Něco ke klasikům
Obecně pak encyklopedie představuje opravdovou pokladnici nejrůznějších mytologických bytostí (jako hejkal, mora, permoník či vodník), zvyků a pověr, které dnes můžeme znát třeba z Kytice K. J. Erbena nebo knih jako Chudá přadlena Jarmily Glazarové, jež na nás působí jako druh „magického realismu“, které ale naši předci asi brali více méně vážně. Zajímavý komentář k Erbenovým „Svatebním košilím“ poskytuje třeba heslo košile: svatební košile byly odpradávna svatebním darem nevěsty ženichovi, zbylé nitě prý nevěsta uschovala a jen jimi se pak košile spravovala (zabezpečovalo to údajně dlouhý věk a manželovu věrnost). Pohádka H. Ch. Andersena O dívce, která šlápla na chléb (a za trest se propadne do bažiny) je pochopitelnější v kontextu toho, co se píše v heslu chléb o nesčetných projevech úcty, jež mu byla projevována (už jen to, když se položil spodní kůrkou navrch, byl projev nevážnosti přivolávající neštěstí). A jako doplňkovou četbu k novému románu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové je doporučeníhodné heslo božec.

Tajemný svět předků
Svět našich předků je v encyklopedii podán jako sféra plná tajemných sil, signálů věštících budoucnost a především hrozeb, o kterých se dnešnímu člověku ani nezdá; dobře se o nich čte, ale žít uprostřed nich by asi nechtěl. Stačí si přečíst, jak rozmanitými způsoby mohl člověk i bez zlého úmyslu druhé uřknout či uhranout: podiví-li se, jak člověk či zvíře dobře vypadá; podívá-li se na někoho nebo na něco příliš významně, úkosem nebo přes rameno či s nemytým obličejem po ránu; dá-li si při pohledu ruku na oči; setkají-li se dva lidé přímým pohledem (jak by to dnes řešili lidé jedoucí v dopravní špičce v metru?); spatří-li hladový člověk někoho něco pojídat (před návštěvou se mělo přestat jíst nebo raději návštěvníka k jídlu pozvat). A jak asi vypadal návrat z kostela, během něhož se jednotliví účastnící předbíhali (heslo spěch), protože rychlý návrat z kostela byl chápán jako příznivé znamení pro bohatou úrodu, opoždění předznamenávalo nekvalitní obilí. Byl to také svět svázaný mnoha pravidly a tabu, přeplněný symboly a významy. Velmi například záleželo na tom, zdali měla nevěsta při svatbě věnec: svobodná matka ho mít nesměla a farář ji při obřadu přivítal ne jako „pannu poctivou“, nýbrž jen jako „pannu uctivou“. A šlo také o svět v jisté míře fatalistický: věřilo se, že pokud kmotra nesoucí chlapce ke křtu zavadila při odchodu o sekyru, měl být chlapec silný, když o metlu, měl záhy zemřít; po návratu ze křtu byly před dítě kladeny různé předměty jako růženec, kniha, karty nebo hlína a na co dítě nejprve pohlédlo nebo sáhlo, „to naznačovalo jeho budoucí stav a povahu“.

Nejen poučný, ale takřka fascinující byl pro mne text o personifikacích nemoci, tedy o tradičních představách nemoci coby živých bytostech (což je prý „relikt starých animistických představ“). Nemoci pro naše předky měly „všechny vlastnosti živých tvorů, jejich vzhled bývá někdy přesně popisován“: takže třeba cholera byla „mátoha s dlouhým ocasem, sídlí ve vzduchu a létá povětřím nebo chodí po osadě a koho potká, toho se chytí“; choldún (kloubová choroba) je „skřítek, který se vplétá do vlasů, a když se násilně vystřihne, sbíjí střeva, v kostech láme a pod kožu létá“; kordula trápí děti tím, že jim po dlouhém máčení ve vodě rozpraskává kůže na patičkách; morová rána se táhne jako šňůrečky a kroutí se od domu k domu… Dnes bychom z toho všeho poznali jen to, kdo byla „vyzáblá žena v bělostném hávu s kosou v ruce či na rameni nebo kostlivec“ (a o přežívání těchto představ svědčí i úsloví jako „hryzal ho červ zlého svědomí“).

Sebepoznání, nebo setkávání se ztracenými vrstvami vlastní kultury?
Pokud editoři v úvodu tvrdí, že publikace má přispět k „lepšímu sebepoznání tradiční kultury naší minulosti i současnosti“, pak z mého hlediska obyvatele panelového sídliště jde spíše o setkávání se ztracenými a v podstatě exotickými vrstvami vlastní kultury, ne o „sebepoznání“. I když dnešní městský člověk má mlhavé povědomí o funkci májky (a nedávno jsem dokonce viděl májku postavenou na vrcholu právě dostavěného paneláku na Jižním Městě), většinou nezná hlubší kontext, tedy že například její postavení spolu s ústní dohodou uzavření manželství mohlo kdysi u soudu rozhodnout „ve prospěch uznání sporného manželského slibu“. Až v průběhu vývoje převážil u dívčích májí význam projevu milostného vztahu nebo zájmu o dívku. Postavení májky pak oznamovalo „počátek známosti, vážnou známost či chystanou svatbu, zejména pokud si chlapec pro postavení vyjednal povolení rodičů“. Májky mohly ale plnit i zcela opačnou funkci, totiž být „prostředkem kritiky ze strany mužské chasy vůči jednotlivých dívkám: před domy neoblíbených dívek, svobodných matek či dívek, o nichž bylo známo, že ztratily panenství, se vztyčily hanlivé máje v podobě došků, figurín či suchých stromků“.

Kontradiktorické pravdy a „nedokonalost lidských úsudků“
V mnoha jednotlivých textech je dokumentováno složité prolínání křesťanství s magií. Tak byly modlitební knížky ukládány na půdě, aby chránily stavení, nebo se z nich věštil osud; po návštěvě faráře na Vánoce si hospodyně a služky sedaly na jeho místo, aby se dařil chov drůbeže a svobodná děvečka se provdala o nejbližším masopustě (naopak setkání s mnichem či řeholnicí mělo přinášet neštěstí). Zvláště silná moc se přisuzovala hostii: pokud se přidala do píce, ochraňovala podle víry našich předků dobytek před čarodějnicemi a zvyšovala dojivost, včely snášely více medu po jejím vložení do úlu. Polibek s hostií v ústech zajišťoval trvalou lásku. Jestliže matka s hostií v ústech dýchla na novorozence, dítě mělo záhy a dobře mluvit. Ukradená hostie chránila obžalovaného před soudní prohrou a hostie připevněná pod uzávěrkou nádoby s pálenkou působila příznivě na kvalitu i prodej nápoje. A ovšem i na první pohled „pravověrné“ křesťanské představy mohly nabývat velmi překvapivých podob: věřilo se kupříkladu, že duše některých provinilců si odpykávají očistec na různých místech na zemi („v suku povřísel, v praskajícím ohni, pod okapem, pod kamenem“), odkud se dají vysvobodit různými úkony jako rozvázáním uzlu nebo vyslovením určitého slova. Lidová magie byla podle autorů „torzo magicko-kosmologického systému přírodního člověka, obohacené vulgarizovaným pojetím některých církevně náboženských prvků“. Autoři se přitom nepokoušeli o hlubší výklad toho, jak se lidé vyrovnávali s takto vzniklými rozpory, vycházejíce zřejmě z toho, že „koexistence kontradiktorických pravd v jedné mysli je poměrně obecným jevem“ (Paul Veyne). Editoři se ale měli vyvarovat toho, aby v knize zůstaly (jakoby z doby panování „jediného vědeckého světového názoru“) poučky o tom, že víra v nadpřirozené síly „vychází z nedokonalosti lidských úsudků i z určité historicky dané jednostrannosti logických úsudků“ (Vladimír Scheufler), psané z hlediska domnělé vědecké vševědoucí objektivity.

Obecně spočívá klad encyklopedie ve shromáždění obrovského množství sesbíraných dat, ale ne v jejich nové či objevné interpretaci (což ani nebývá úkolem encyklopedií). Většinu z toho už ovšem čtenář mohl dříve nastudovat v dílech Čeňka Zíbrta a dalších českých etnologů a historiků (je jim věnovaný první díl encyklopedie). Nyní jsou ale poznatky (a příslušná bibliografie) generací badatelů v přehledné formě přístupné komukoli, kdo ovšem ví, že takováto encyklopedie vůbec existuje a co v ní může najít.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 85 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 08.03.2012 10:06
Brouček, Stanislav; Jeřábek, Richard (eds.): Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska
Jen drobnost k té "májce" na vrcholu právě dostavěného paneláku: tomu se říká "glajcha", podle SSJČ "opentlený stromek připevňovaný na krov při jeho dokončení". Z dřívějška si ten zvyk dobře pamatuju, je hezké, že ho dodrželi/dodržují i při stavbě paneláku. Na rozdíl od májky se tedy glajcha nestaví... jen v květnu (ani pod okny holek na vdávání, případně na návsi) - ostatně takový J. Š. Baar funkci májky i další lidové zvyky (na Chodsku) líčí podrobně, jenže toho asi už dneska nikdo nečte.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.