Kmeny a folkor atomového věku

Kmeny a folkor atomového věku

studie sociologie

V loňském roce vyšly hned tři publikace, které se různými způsoby snaží zmapovat širokou škálu odlišných subkultur a životních stylů současnosti. Ukazují, že lidská tvořivost či kutilství se projevují na tisíc odlišných způsobů, i když se tak vytvářejí mikrosvěty navzájem nepříliš komunikující.

Kmeny a folkor atomového věku
Vladimir 518
a Karel Veselý: Kmeny: současné městské subkultury. Bigg Boss & Yinachi, Praha, 2011, 517 s.
Petr Janeček a Dana Bittnerová: Folklor atomového věku: kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti. Národní muzeum, Praha, 2011, 135 s.
Ivan Hartmann (ed.), Svetlana Michajlová (ed.), Mark Divo et al.: Volný čas: utopie na hranicích všednosti = Spare time: utopias on the verge of commonness. Národní galerie v Praze, Praha, 2011, 183 s.

V loňském roce vyšly hned tři publikace, které se různými způsoby snaží zmapovat širokou škálu odlišných subkultur a životních stylů současnosti. Největší mediální zájem z nich získaly Kmeny: současné městské subkultury, publikace velmi výpravná, ovšem ve většině případů psaná v jakémsi až „manifestačním stylu“ příslušníky daných komunit, takže pro všechny stojící „mimo“ někdy až nesrozumitelná a pochopitelně postrádající odstup od daných komunit (tak se třeba dozvíme, že „k motorkám se stahují poměrně zralí lidé“), i když je samozřejmě osvěžující poznat některé z představitelů těchto komunit, zvláště tehdy, pokud jsou obecně známí kvůli zcela odlišným věcem a v jiných kontextech. To je případ filmového publicisty Kamila Fily, který se zde představuje coby autor textu o kulturistice, jenž se vyznačuje v knize jinak mimořádnou sebeironií („Možná je v té touze být větší a silnější cosi z dětských snů být rychle dospělý, a nakonec je výsledkem extrém, kdy se dospělost láme zpátky v infantilitu“).

Díky tomu má ovšem publikace značnou sugestivnost. Viz především samotný úchvatný úvod Karla Veselého, podle mne z celé knihy nejlepší: „Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterýma malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se při tom do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami. Schováváme se ve stínech znaků a v místech, kam nemůže kapitál. Pro ostatní jsme buď neviditelní, anebo výtržníci, kteří se odmítají chovat ,normálně‘. A přitom nechceme nic jiného, než si žít svým vlastním způsobem. Jsme kmeny, které nově obydlují město.“ Pro mne jako obyvatele Prahy a zároveň obdivovatele knih Michala Ajvaze je také poutavá pasáž o tom, jak se v jeho románu Neviditelné město „hlavní hrdina dostane díky tajemné knize psané neznámým písmem do zvláštního města, které žije na okrajích a rubu známých prostorů Prahy. Je to stejný, a zároveň jiný svět, plný zvláštních obyvatel mluvících vlastním jazykem a uctívajících fantastické mytologie. Možná že i KMENY pomůžou objevit dosud neviditelné obyvatele paralelního velkoměsta, které se skrývá tam někde pod lesklým povrchem výškových budov a neonů obchodů. A třeba při setkání s jeho domorodci zjistí také něco víc o sobě a svém životě. Vítejte do nového světa!“

Navzdory svému okouzlení ale musím skepticky dodat, že název knihy (i citovaný text) je nepřesný, protože v publikaci jde o subkultury lidí, kteří svoje aktivity zhusta podnikají mimo města, i když nemálo z nich možná právě z měst prchá. To se explicitně dočteme v kapitole o freeteknu: „Město je pro ně těsnej prostor sešněrovanej od hlavy k nejspodnějším patrům. Tyhle lidi spojuje touha z města na nějakou dobu zmizet“, a totéž se dá jistě říct i o neohippies (přiznám se, že ze všech skupin mně osobně nejméně vzdálené) i dalších. Jako vizuálně vděčný a obsahově vydatný materiál k poznávání a dalším analýzám jsou každopádně Kmeny velmi přínosnou publikací, a někteří již s domýšlením jejích impulsů započali, jako Jan Vávra v recenzi Memento postmoderní jedinečnosti v Literárních novinách. Za sociologickou analýzu by také stálo to, proti jaké že společnosti to vlastně členové kmenů revoltují: příslušníci emo proti „světu, který se ,odemočťuje‘, a dochází jak k emocionálnímu, tak sexuálnímu chaosu“, hipsteři proti „ortodoxii knedlíkových hostií a piva“ a vyznavači straight edge (odmítající legální i ilegální drogy) proti „společnosti založené na potřebě něčím stále otupovat masy“.

Otázky, z nichž některé už nad touto publikací byly vysloveny, zvláště v recenzi od Ondřeje Štindla, ale zůstávají. V Kmenech totiž nacházíme jak specifické subkultury, tak i různé „volnočasové aktivity“, a pak vyvstávají pochybnosti, proč v ní chybí třeba „možná nejstarší subkultura“ trampů; když v knize nacházíme sběrače tenisek, proč ne sběrače čehokoli jiného; pokud se publikace jmenuje Kmeny, tak proč v ní nejsou zastoupeny skutečné kmeny „bílých Indiánů“; když jsou v ní neohippies vyznávající hinduismus a „indiánskou spiritualitu“, proč ne ti, kteří tancují břišní tance nebo capoeiru, provozují čajové obřady, tantru či jógu, ti, kdo se věnují asijským bojovým uměním nebo pěstují bonsaje. Plně také se Štindlem souhlasím v tom, že při bližším ohledání se ukáže, že na nějakém tom „pozitivním ostrůvku“, za který se příslušníci jednotlivých kmenů pokládají, žije „dost lidí na to, aby představa uniformního moře, z něhož mají vyčnívat, do značné míry ztrácela smysl“.

Právě trampové, chybějící v Kmenech, jsou ale naštěstí zastoupeni v obou dalších avizovaných publikacích, jež obě vznikly jako doprovodné materiály k výstavám a obě jsou zaměřeny poněkud více do minulosti: Folklor atomového věku: kolektivně sdílené prvky expresivní kultury v soudobé české společnosti a Volný čas: utopie na hranicích všednosti (představující „jevy, hnutí a tvůrčí postoje, které jsou dlouhodobější a mají vliv na obecný životní styl, podnítily nějakou společenskou změnu nebo alespoň znamenají nějaký, byť pokleslý, zásah do vžitých konvencí“). Trampové jsou ve Volném času zkoumáni dokonce několikanásobně: nepříliš povedeně v textu Milana Knížáka, plném frází, v článku Tomáše Vlčka o (pro mnohé možná nečekaných) četných kontaktech a vazbách avantgardních umělců k trampingu, probírán je také jejich vizuální styl a pozůstatky, které jejich osady zanechávají v krajině z hlediska archeologa. Z dalších studií si zaslouží pozornost Ruská ruleta. Dramata volného času a jejich reprezentace od Tomáše Glance, poprávu poukazující na to, že volný čas, „zamýšlený kdysi jako bezstarostné období rekreace, mutoval do nepředpokládaných poloh, které často zasahují do zón nejrůznějších excesů nebo perverzí, ať jde o podsvětí, zábavy ohrožující jedincovo zdraví či projevy šílenství“, takže se stal oblastí „originálních výstřelků a patologií“. Poutavá je také studie o subkultuře nudistů a jejích ideologických proměnách (vize egalitářské obce v Německu ve 30. letech pervertovala v představu „elitářského mužského svazku“) či pojednání o specifickém druhu preparace zvířat, při němž vznikají zcela noví, fantastičtí živočichové: „Tím, že posmrtné pozůstatky zvířete proměníme do nepřirozeného a neautentického stavu a zbavíme vzhledu, který dostalo od Boha, se vysmíváme jeho podstatě a chováme se neuctivě, hrajeme si tím na Boha. Toto je pomsta nevládnoucího za to, že je bezmocný.“

Pokud bylo Kmenům vytýkáno, že v nich chybí kritéria, co to je subkultura, tak nejúplněji takové vymezení nacházíme v tenké, ale obsahově hutné a neprávem opomíjené publikaci Folklor atomového věku. V souladu s výše řečeným se v ní konstatuje, že se dnes „stírají hranice jak mezi samotnými subkulturami, tak mezi subkulturami a většinovou společností“. I dnešní subkultury ale podle autorů mají svůj folklor, přesněji řečeno, má ho „každá sociální skupina vyznačující se minimálně jedním sdíleným faktorem, na jehož základě vytváří vlastní tradice“. Touto skupinou pak mohou být jak etnické komunity, tak skupiny definované generačně, profesně nebo takové, jejichž členy spojuje určitý způsob trávení volného času. Konkrétně v brožuře nacházíme čtyři skupiny: děti, vojáky základní služby, trampy a příslušníky hudebních subkultur, a na rozdíl od některých exkluzivních „kmenů“ jsou v ní jevy, se kterými se v dětství musel setkat skutečně každý, jako dětské památníky (autoři stopují jejich historii až do dvanáctého století k listinám, jimiž rytíři při turnajích prokazovali svůj původ) či skákání „gumy“. Jsou to jevy veskrze obyčejné, ale právě proto stojí za výzkum. Jen jsem se musel podivit nad tvrzením, že prý „kultura dětí a jejich folklor jsou jednou z mála oblastí euroamerické kultury, které dosud nejsou v područí masově distribuovaných technologií, mediálních vzorů a formálních institucí“. To je v rozporu s mojí vlastní zkušeností. Naši dva synové (předškolního věku) doslova „ujíždějí“ na postavách Hero Factory od firmy Lego a někdy doslovně opakují slogany, jimiž souboje těchto hrdinů uvádějí televizní reklamy. Z hlediska etnologa-folkloristy bych ale nad nimi nelámal hůl: pozoruhodné je například sledovat, jak tyto postavy v jejich mentálních světech koexistují s bytostmi řecké mytologie či rytířem Bruncvíkem, kteří jsou u nich neméně oblíbení, a jaké příběhy na tomto podkladě sami vytvářejí.

V příspěvku o zaniklých rituálech i hmotné kultuře vojenské základní služby čtenář pozná předměty jako ručně vyráběné „výroční bankovky“ nebo vojenské metry, ukazující, kolik dní ještě zbývá do konce vojny, či rituály spojené s oslavou kulatého počtu zbývajících dní do civilu. Když vojáci dospěli k číslu pět, v rámci zvláště oblíbeného obřadu si údajně sedli na postele, hráli na nočním stolku karty a popíjeli, zatímco vojáci, kteří teprve nedávno nastoupili („bažanti“), měli prý „drncat postelemi, běhat kolem s větvemi a hlásit místa zastávek“ jako předzvěst blížící se skutečné cesty domů. Na okraj podotýkám, že pro mne jako držitele modré knížky (a možná i pro příslušníky mladších ročníků) jsou popisy těchto zvyků něčím podobně fascinujícím a exotickým jako obřady pralesních indiánů. A v pojednání o trampech z Folkloru jsem přivítal informace o trampských pověstech a mytologii, včetně bytostí jako Hans Hagen, fantom lomu Amerika u Karlštejna, Rolnička, což je prý přízrak dívky stíhající ty, kterým něco cinká na batohu, a „mají tudíž špatně sbaleno“, brdští skřítci (Čučkové), patron Středních Brd Ježilampas nebo trampský bůh Pajda. Každopádně zvláštní bytosti z paralelních světů, „mluvící vlastním jazykem a uctívající fantastické mytologie“, jsou všude kolem nás. Jde jen o to, pozorně je – místo pohrdání „většinou“ a „spořádanými konzumenty“ – hledat. Zároveň všechny tři knihy ukazují, že lidská tvořivost či kutilství se projevují na tisíc odlišných způsobů, i když se tak vytvářejí mikrosvěty navzájem nepříliš komunikující.

© Jan Lukavec
recenze na Folklor atomového věku vyšla samostatně v Kavárně MF Dnes 6. 3. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.