Veselý, Karel; Vladimir 518: Kmeny: současné městské subkultury

Veselý, Karel; Vladimir 518
Kmeny: současné městské subkultury

ukázka sociologie

Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterýma malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se při tom do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami.

Vladimir 518 a Karel Veselý: Kmeny: současné městské subkultury. Bigg Boss & Yinachi, Praha, 2011, 517 s.

Obyvatelé neviditelného města

„Jsi jen konzument, nebo se i účastníš?“
Heslo v ulicích Paříže v létě 1968

Města jsou jako vězení a jejich ulice labyrinty, ze kterých se snažíme vymotat. Na cestě za svobodou potkáváme spiklence, se kterýma malujeme paralelní mapy našeho světa a sepisujeme nové mytologie, jež nám mají pomoci přežít. Oblékáme se při tom do vlastních uniforem a mluvíme jazykem, kterému rozumíme jen my sami. Schováváme se ve stínech znaků a v místech, kam nemůže kapitál. Pro ostatní jsme buď neviditelní, anebo výtržníci, kteří se odmítají chovat „normálně“. A přitom nechceme nic jiného než si žít svým vlastním způsobem. Jsme kmeny, které nově obydlují město.

„Děláš věci, který máš rád, a neděláš to sám. Máš partu, a to je na tom to dobrý,“ prohlašuje v rozhovoru v této knize skinhead Bukvičák a svým přímočarým jazykem bez berliček v kostce shrnuje hlavní kouzlo světa partiček a skupin, jež si stvořily vlastní vesmír mimo obvyklou společenskou normalitu. KMENY chtějí vzdát hold alternativním životním stylům Prahy (té „malé hromádky neštěstí, kde každý zná každého“, jak říká hipster Ondřej), od těch politicky a aktivisticky zaměřených (hardcore, straight edge) až po volnočasové aktivity bez pevné ideologie (sběratelé tenisek nebo motorkáři). Naše panoptikum si rozhodně neklade nárok na úplnost a patří do něj i „příčné“ kultury (jako scéna kolem tetovacích salonů, která „polyká“ příslušníky jiných kmenů), i ty, které v ironické zarytosti popírají svoji existenci (hipsteři). V knize samozřejmě najdete i subkultury s bohatou historií (odnože punku, skateboardisté) až po nejnovější kmenové mutace, které k nám dorazily s nástupem digitálních technologií a možná jsou většinové společnosti neznámé (otaku, virtuální svět).

Pro naše výsadkáře v týlu podzemních bratrstev a sesterstev vyžadovala práce schopnosti výškového nadhledu z letadla i hlubinnou práci archeologa symbolů a významů, který se pod nánosem báchorek snaží najít skutečné kořeny. Právě z nich totiž mohl vyrůst silný kmen, který unese větve svých jednotlivců. Termín městské kmeny (urban tribes) zavedl v roce 1985 francouzský sociolog Michel Maffesoli a v akademickém bádání od té doby nahrazuje časem i používáním obroušený pojem subkultury. Jeho termín pro „mikroskupiny lidí, kteří sdílejí stejné zájmy“ se nám zalíbil, protože má v sobě něco z indiánské romantiky románů Karla Maye, které jsme četli v dětství (jen kmen Apačů nahradili stejně hrdí hardcoristé a válečnými barvami pomalovaní blackmetalisté), a také evokuje obrázek nomádů, kteří zabydlují vyprahlou pustinu velkoměsta. A další vhodný kontext slova pochází z mikrosvěta kolem nás, v němž se kmeny kvasinkových kultur podílejí na přeměnách organických struktur. Naše kniha chce zviditelnit neviditelné procesy, při nichž z kvasu uvnitř městských komunit vznikají alternativní životní formy.

O subkulturách se v akademickém diskursu začíná opravdu hojně psát až koncem sedmdesátých let s nástupem punku. Dick Hebdige je ve své slavné knize Subculture: The Meaning of Style (1979) definuje na základě stylu, jakéhosi identitního balíčku, který obsahuje všechno od společně sdílené ideologie až po oblečení. Právě vizuální stránky kmenů si všímá Nik Cohn ve své průkopnické studii Today There Are No Gentlemen (1971), který vede linku alternativních životních stylů až k anglickým dandyům okázale pohrdajícím společenskými pravidly. Skutečný zrod subkultur, tak, jak je známe dnes, ale přichází až po druhé světové válce, kdy se teenageři vybavení kapesným můžou konečně začít oblékat jinak než jejich rodiče. „Šaty se stávají slogany,“ píše Cohn ve své knize v souvislosti s nástupem teddy boys, mytických praotců rock’n’rollového stylu v první polovině padesátých let, a dodává: „Jejich šaty říkají v zásadě tři věci: Jsem jinej. Jsem drsnej. Zašukám si.“

Když se v poválečných letech v masmédiích psalo o subkulturách, vesměs to byly jen senzacechtivé texty o gangsterských partičkách, případně skupinách společensky nebezpečných náctiletých vandalů. Tuto optiku média až na výjimky neopustila dodnes a se stejnou vervou informují o sebepoškozovacích rituálech emo kultury nebo moru jménem graffiti. Z podobných východisek ostatně vycházeli v sedmdesátých letech i akademičtí pionýři studia subkultur soustředění kolem birminghamského Centra pro studium současné kultury, jen je otočili. V mods nebo pankáčích viděli odvážné bojovníky proti společenskému statu quo a předvoj revoluce. Marxisticky zaměření vědci si z autonomních projevů dělnické třídy udělali hrdiny vlastní války a přehlíželi, že pro mnohé ze členů je život v subkulturách jen volnočasovou aktivitou či součástí přechodu do dospělosti.

V novém tisíciletí se romantizující představa subkultur jako společenské resistence vesměs opouští, a mluví se proto o postsubkulturálních studiích. Ty operují s velkorysým termínem městských či nových kmenů (neotribalism), pod nějž se mohou skrýt třeba také profesní (cirkusáci) či sportovní (skateboardisté, kulturisté) komunity. V nich se „identita vytváří a nepředává se a je tekutá, místo aby byla pevná,“ všímá si sociolog Andy Bennett v eseji Subcultures or neo-tribes? (1999) věnované komunitám kolem taneční elektronické hudby. Studuje se vliv médií na formování kmenů i to, jak internet vymazal prostorové či společenské rozdíly při aktivitách subkultur.

Na prahu druhé dekády nového tisíciletí se zdá, že sofistikované taktiky marketingu i prostředků společenské kontroly společnými silami vedou západní civilizaci do báječného nového světa antiutopie, v níž budeme všichni už jen spořádanými konzumenty a občany bez nároku na vlastní osobnost. Současné kmeny rozhodně nejsou imunní k výprodeji idejí nebo komercionalizaci svých aktivit a pro mnohé členy jen suplují potřebu uniformity, přesto jsou ve světě směřujícím k homogenizaci života vzácnými ostrůvky jinakosti. V době, kdy naší zemí zmítají nebezpečné fašizující tendence, prostě stojí za to si připomenout, že být „nepřizpůsobivý“, „nenormální“ nebo „deviant“ je věc, kterou stojí za to oslavovat.

V románu Neviditelné město Michala Ajvaze se hlavní hrdina dostane díky tajemné knize psané neznámým písmem do zvláštního města, které žije na okrajích a rubu známých prostorů Prahy. Je to stejný, a zároveň jiný svět, plný zvláštních obyvatel mluvících vlastním jazykem a uctívajících fantastické mytologie. Možná, že i KMENY pomůžou objevit dosud neviditelné obyvatele paralelního velkoměsta, které se skrývá tam někde pod lesklým povrchem výškových budov a neonů obchodů. A třeba při setkání s jeho domorodci zjistí také něco víc o sobě a svém životě. Vítejte do nového světa!

Listopad 2011

© Karel Veselý
ukázka je z knihy Kmeny: současné městské subkultury
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství

Diskuse

Vložil: O., 14.03.2012 20:46
Veselý, Karel; Vladimir 518: Kmeny: současné městské subkultury
Nejsou to Ajvazovy variace, ale eseje a komentáře (popřípadě by se dalo tvrdit i vysvětlivky) k Neviditelným městům. Jinak samozřejmě máte pravdu! :)
Vložil: Milan Valden, 14.03.2012 15:33
Veselý, Karel; Vladimir 518: Kmeny: současné městské subkultury
Tak pozor, Neviditelná města napsal Italo Calvino, Ajvazova variace na ně se jmenuje Padesát pět měst - Katalog sídel, o kterých vyprávěl Marco Polo Kublaj Chánovi, sepsaný k poctě Calvinovi. Jinak samozřejmě Ajvaz napsal Druhé město.
Vložil: Jakub Řehák, 14.03.2012 12:27
Veselý, Karel; Vladimir 518: Kmeny: současné městské subkultury
Jenom poznámka - Ajvazova kniha se jmenuje Druhé město, nikoliv Neviditelné město. Pravda, Ajvaz také vydal knihu Neviditelná města, ale to je něco úplně jiného (variace na Itala Calvina), žádný městský mýtus, který se popisuje v ukázce.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5578x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce