Adameşteanu, Gabriela: Întâlnirea

Adameşteanu, Gabriela
Întâlnirea

ukázka beletrie zahraniční

Traian se narovná v sedadle, rozepne si bezpečnostní pás, nakloní se ztěžka pro lahev té freddo u nohou, několikrát si lokne, pás opět zapne, párkrát pootočí ztuhlým krkem a mlčí. Chvíli mlčí i Christa: opět se ponořila do studnice vzpomínek nebo je zmatena tím, že se nepostavil do protiútoku.

Gabriela Adameşteanu: Întâlnirea. Polirom, Iasi, 2003, 317 s. 

Základní dějovou linii románu Întâlnirea (Setkání) tvoří cesta rumunského profesora Traiana Manu, žijícího v exilu v Itálii, na vědeckou konferenci do své rodné země, kde vládne Ceaușeskův režim. Jeho manželka německé národnosti Christa se ho snaží od tohoto úmyslu odvrátit. Čtenář má zároveň možnost nahlížet do praktik místní tajné policie Securitate a do jejích záznamů o sledovaném „uprchlíkovi“.

*

Traian se narovná v sedadle, rozepne si bezpečnostní pás, nakloní se ztěžka pro lahev té freddo u nohou, několikrát si lokne, pás opět zapne, párkrát pootočí ztuhlým krkem a mlčí. Chvíli mlčí i Christa: opět se ponořila do studnice vzpomínek nebo je zmatena tím, že se nepostavil do protiútoku. Když znovu začne mluvit, sníží hlas.

„… Dokonce i korespondenci jsem měla na starost já! Byla jsem jediná, kdo nepřestal psát tátovi, přestože od něj už deset měsíců nepřicházelo jediné psaní. Samozřejmě jsem mu nepsala všechno, co bych byla chtěla. Otec nás sám varoval, když odjížděl, že v dobách války jsou dopisy čteny a cenzurovány…“ Milý otče, novinkou týdne je, že Walter vstoupil do Hitlerjugend.

To bylo vše! I kdyby psaní nebývalo bylo adresováno Obersturmführerovi Ralfu Döringovi, ztracenému někde v závějích u Stalingradu, odkud naše armáda posílala vítězná komuniké, ale advokátu Ralfu Döringovi, který odcestoval s procesem doktora Geigera do Frankfurtu, stejně bys mu nebyla vyprávěla, jak jsi zpřeházela celé podkroví, abys našla Waltrův deník! Ani Traianovi nepovíš, že jsi umírala zvědavostí zjistit, proč Walter vstává o hodinu dříve než ty a krade se nahoru do podkroví, ani na co jsi tam pod sbírkou otcových traktátů o trestním právu narazila: na odznaky a brožury Hitlerjungend, Führerovy portréty a deník v kožených deskách, který Walter dostal, když dovršil patnáct let a byli jste všichni spolu. Čím to, že jsi ho otevřela zrovna na stránce, na které psal o tobě?

*

Pokud se někdo pozorněji zadívá na Christin nos a pihy, pošle ji určitě do KL, i Christina povaha je pokrytecká, zaujatá, povaha židovky, ale já z tohohle ostudného matriarchátu stejně uniknu, protože se vydám spolu s Horstem bránit Německo proti světovému bolševismu a judaismu, a Kláru, která je árijský typ, by měli umístit do nějakého Lebensbornu, aby unikla tomu nezdravému ovzduší u nás doma.

Škoda, že si tolik pospíšila, aby mohla hned běžet žalovat:

Podívej, Grenma, co o mně píše Walter! A vidíš, co píše o Kláře?

I teď, po čtyřiceti letech, je jí pořád ještě líto, že se nedověděla o všem, co ve Walterovi doutnalo od chvíle, kdy se spolčil s Horstem, nejstarším synem Gauleitera.

Takové hlouposti!

Babička vzala sešit s různými druhy rukopisů i inkoustů – kolik osobností v sobě asi Walter tenkrát skrýval? – a hodila ho do kamen. Potom si nasadila rukavice, vzala láhev s benzínem, sešit polila, naskládala na něj uhlí a vhodila sirku. Ty jsi seděla přikrčená u kamen, dokud se plameny nepřeměnily na velmi malé jazýčky, které naposledy zapraskaly a se škytnutím zmizely pod hromadou zčernalých listů. Kožené vázání a levné uhlí v salonu zanechaly zápach, jako by si někdo upšoukl, což bylo o to horší, že mráz venku nedovoloval v místnosti pořádně vyvětrat.

Kdyby se byl otec tenkrát vrátil, byl by na Waltera uhodil, jak je nesnesitelný a jak vždycky začíná on, když se večer co večer tak ošklivě hádáte:

Řekni, kam jsi dala můj deník! Vzala jsi mi ho, přiznej se! Vylezla jsi do podkroví, když mě Horst zavolal, abychom spolu šli na táborák!

Nebyla bys před ním ovšem doznala, jak jsi ty, s tváří rudou vztekem, vřeštěla: „Myslíš si, že bych ztrácela čas tvými dementními výmysly, ty šašku?! Radši se podívej na sebe, nevidíš, jaký máš směšný hlas, že máš obličej samý uher?! Chtěla bych vidět, jestli se na závěr školního roku na plese některá z děvčat uvolí, že si s tebou zatancuje!

*

(…)

Ale jak by to bylo dopadlo, kdyby nebyla psaní pro Waltra donesla na poštu den před náletem, který ji zastihl v karstadtském krytu, kam se uchýlila, když slyšela sirénu? Kvůli Klářinu dítěti nebuď smutný, já tě miluji, možná, že kdyby tohle nebyla na závěr dopisu napsala, nebyl by ho Hermann nosil v podšívce kabátu, i ve chvíli, kdy mu v sanitárním vlaku amputovali nohu.

Christa zhluboka dýchá a pokouší se uvolnit zablokovaná záda. Bolest se uhnízdila nad hýžděmi, ta trojzubá potvora jí nedá pokoj. Ona však nespouští z volantu svoji ruku se suchou, hnědými skvrnami zdobenou kůží a dívá se do zpětného zrcátka na auto, které se odzadu přibližuje.

„Nepopírám svůj smysl pro dobrodružství, drahá! Ovšem, kdybych se byl domníval, že skutečně existuje nějaké riziko, nebyl bych tě pozval, abys mě doprovázela, to mi můžeš věřit!“

Aha, takže Traian se konečně rozhodl jí odpovědět! Defenzivně, obezřetně, aby náhodou nerozrušil řidičku! Což znamená, že by se dokázal ovládat i v jiných situacích! Její hlas zní náhle ostřeji.

„Nemluvme už o tom, jakým způsobem jsi mě pozval, můj drahý! Udělal jsi to až ve chvíli, kdy už jsi stejně přijal pozvání Kulturního institutu! Navíc i svému bývalému spolužákovi, zapomněla jsem, jak se jmenuje, ten rumunský akademik, tomu jsi, když ti telefonoval, také slíbil, že tu cestu vykonáš! Se mnou ses poradit nepřišel, než jsi to rozhodnutí učinil! Neděláš to nikdy! Jsi samotářský vlk, všechno si rozmyslíš sám a pak mne vyzveš, se vší slušností, abych se podvolila tvému rozhodnutí… Nezlob se, můj drahý, ale nemám nejmenší chuť znovu vidět to, co jsem musela vídat v dětství…“

Myslíš, že nás z tribun, z balkonů nikdo nesleduje dalekohledem? Že nás nikdo neškatulkuje, nikdo neudílí pokyny z kraje řady v hledišti? Že neexistují ampliony, jimiž je zesilován jásot davu, ani kulomety, jimiž na nás míří z okolních oken? Myslíš, že jsme tu jen my, kteří den co den disciplinovaně zalézáme do krytů a usmíváme se při tom na strážní četu? Že my sami, sirotci, vdovy, truchlící rodiče, poživačné dámičky, udavači, prospěcháři, co těží z válečné situace, velcí invalidové, odhalujeme svoji skloněnou tvář, abychom Mu zvučnými hlasy, co nikdy neochraptí, provolávali slávu?

*

Věta zůstane nevyřčena, nedokázala by se prodrat skrze Christiny rty, pevně semknuté, z nichž se u market touristu, kde vypila jedno espresso, smazala rtěnka, zatímco Traian si dal decaf a ohlížel se za puberťačkami s útlými rameny a ňadry v rozpuku ukazujícími se ve výstřihách jejich triček, pozoroval dlouhé, vyzáblé nohy, jež vystavovaly na vysokých barových židlích.

I ona sama takhle kdysi vypadala, ale co se ostatního týče – jaký rozdíl!

A už dávno nemá chuť nikomu vysvětlovat to, na co se už desítky let snaží zapomenout.

Žluté červené světlo sílící nad olověným Rýnem dokud nedosáhne až k červeným kopcům dokud nedosáhne až k zaprášenému červenému nebi

ona zatím uhání, na kole uhání

kdo to říkal, že tam, na Bergstrasse, spadla bomba?

Zalyká se popelavým prachem, na jazyku chuť spáleniny, sazí,

sténá, kolo najelo do měchuřiny mrtvého těla a bylo odhozeno mezi hromady sutin, obrovských, které doutnají na pozadí červeného nebe, a ona se zvedá na všechny čtyři, určitě je to sen,

jak vráží do černých, rozpálených drátů, které čouhají ze sutin ze zaprášených prken plných hřebíků z polámaných noh nábytku.

Padá, zvedá, se třísky rozpálené střepy ostré kamínky se jí zařezávají do loktů do kolen do masa

podívejme se, nevysvětlitelný namodralý cár špinavý rozkvetlá větévka magnolie zvadlá růžovo-bílá udušená vykukuje z hromady sutin spolu s posledními jazyky plamenů

a ona hrabe nehty, zlámanými a zkrvavenými, a křičí

Kláro, mámo, proč, proč, proč?

Vždyť jsi je tolikrát prosila, aby se odebraly do krytu, jakmile zazní siréna, byly těžkopádné, depresivní, nemocné, proč, proč?

Aby tu zůstala sama a bloudila, dusící se nedýchatelným vzduchem, prachem, který je cítit po spálenině, mezi hromadami sutin, z nichž se ozývá skřípot kopajících lopat, to jsou

francouzští američtí ruští polští váleční zajatci

kteří hledají nevybuchlé bomby, kteří vyprošťují mrtvé, udušené, ty, jež byli pod ruinami rozdrceni.

Adamesteanu

překlad a úvodní vysvětlivka © Dora Plíšková
ukázka z knihy Întâlnirea
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2327x

katalogy

Inzerce
Inzerce