Ferrante, Elena: La figlia oscura

Ferrante, Elena
La figlia oscura

recenze beletrie zahraniční

Román současné italské spisovatelky Eleny Ferrante La figlia oscura (Temná dcera) se zdá být stejně záhadný a neuchopitelný jako totožnost samotné autorky. Je to dílo nejen náročné a originální, žánrově obtížně zařaditelné, ale také velmi čtivé, napínavé.

Elena Ferrante: La figlia oscura. Edizioni e/o, Roma 2006, 160 s.

Poslední román současné italské spisovatelky Eleny Ferrante La figlia oscura (Temná dcera) se zdá být stejně záhadný a neuchopitelný jako totožnost samotné autorky. Příběh se odehrává na blíže neurčeném místě v jižní Itálii, s největší pravděpodobností v jedné z turistických destinací u Jónského moře, kam hrdinka románu Leda přijíždí na dovolenou. Autorka nám předkládá portrét téměř padesátileté profesorky anglické literatury na katedře anglistiky a amerikanistiky florentské univerzity, rozvedené, dobře situované, upravené, štíhlé, kultivované a vzdělané ženy, intelektuálky a perfekcionistky, která uzavřela určitou životní etapu a chystá se na další. Stejně jako hlavní hrdinka předchozího románu I giorni dell’abbandono (Dny opuštění) pochází z Neapole a podobný je i motiv opuštění a odcizení. V románu I giorni dell’abbandono hlavní hrdinku Olgu, Neapolitánku žijící na severu, opouští její manžel, jehož potřebám a kariéře se obětovala. Leda naopak kdysi opustila svou rodinu v Neapoli, aby se mohla věnovat studiu na univerzitě ve Florencii. Neapol, místo dětství, vnímá jako špinavé a temné město.

Navzdory tomu, jaký důraz je na jihu Itálie kladen na rodinné soužití, Leda necítí pouto k matce ani k vlastní rodině. Ve svých úvahách o mateřství často kritizuje matčino hysterické chování, přehnaně afektované výstupy a plané výhrůžky, že odejde od rodiny a již se nevrátí. Těhotná Leda vymýšlí určitý ideální model vztahu matky a dítěte. Ten se jí však nikdy nepodaří naplnit. Hlavní hrdinka se posléze postaví proti tradici a zažitým společenským konvencím, jimiž je matka determinována k sebeobětování a sebeomezování pro blaho potomků a rodiny, a na čas dokonce opouští i svého manžela a dvě dcery. Podobně jako Olga, i Leda se odcizí svým dětem. Na rozdíl od Olgy ovšem ne kvůli neradostným životním událostem, ale v důsledku vnitřní nespokojenosti s vlastní rolí matky, v níž neobstála.

Poté, co uznávaný profesor anglické literatury s chválou ocituje její příspěvek na mezinárodní konferenci, Leda, opojená pozorností, která je jí náhle věnována, začíná vnímat péči o dcery a manžela pouze jako nevyhnutelnou nutnost, již vykonává mechanicky bez sebemenšího uspokojení. Rozhodne se od rodiny odejít a věnovat se výlučně práci. Obává se pouze toho, že její manžel svěří dcery do péče její matky v Neapoli. Po třech letech se k dcerám opět vrací.

V době, kdy jsou dcery dospělé a odlétají za otcem do Kanady, je Leda konečně spokojená, volná a oproštěná od všech materiálních starostí a povinností. Svoji novou životní etapu zahajuje prázdninami u moře. Na pláži si povšimne početné neapolské rodiny. Zaujme ji především mladá a krásná žena hrající si se čtyřletou dcerou. Leda s velkým zaujetím pozoruje jejich hry s panenkou. Společně o ni pečují a nazývají ji zdrobnělinami – Nani, Nanuccia, Nena, které zní jako nejrůznější složeniny jejich vlastních jmen – Nina a Elena. Panenka Nani, na niž je holčička velmi fixovaná, jako by symbolizovala pevný a nerozdělitelný svazek matky a dcery. Pozorování Niny, její dcery Eleny a ostatních členů neapolského klanu vyvolává v hlavní hrdince vlny rozporuplných pocitů. Jejich rozhovory vedené v dialektu, pošťuchování, hádky, usmiřování, předstíraná familiárnost a přehnaná starostlivost jednoho o druhého podněcují představivost protagonistky a nutí ji ke vzpomínání na vlastní minulost.

Zdá se, že Leda po nějaký čas spatřuje v krásné Nině sebe samu. Je jiná než členové její velké rodiny, často oponuje své těhotné švagrové Rosarii a dokonce udržuje tajný poměr s plavčíkem Ginem. Leda je Ninou fascinována. Vnímá každý její pohyb, gesto, úsměv a podrobuje ji jakési svébytné vnitřní analýze. Můžeme se domnívat, že ji mladá žena přitahuje i sexuálně, to ale z románu přímo nevyplývá. Je ovšem jasné, že mladá a krásná Nina představuje ideál něžné, milující, tolerantní a oddané matky, která se svému dítěti věnuje se vší láskou a pozorností. Nina je tím, co si Leda představovala pod pojmem mateřství a co se jí samotné nikdy nepodařilo realizovat. Hlavní hrdinka dokonce nazývá sama sebe „zvrhlou matkou“ („madre snaturata“).

Malá Elena pak ale panenku na pláži ztratí. Ve skutečnosti ji vzala Leda a odnesla si ji do bytu, kde ji dlouhé hodiny pozoruje, dotýká se jí a přemýšlí. Vybavují se jí při tom různé vzpomínky na panenku, kterou měla jako dítě. Na povrch vyplouvají i zážitky s dcerami: nejstarší Bianca si s panenkami nehrála. Raději si udělala panenku ze své vlastní matky, kterou ráda česala a upravovala. Leda je přesvědčena, že děti nejsou schopny vnímat matku jako osobnost, ale pouze jako prostředek sloužící k uspokojení vlastních potřeb.

Silným a zároveň poněkud děsivým momentem knihy je Ledina vzpomínka na problematické těhotenství, která se jí vybaví při umývání panenky. Hračce z úst vytéká špinavá mořská voda smíchaná s pískem z pláže. Leda nakonec z panenky pinzetou na obočí vyprostí mrtvého mořského červa, kterého dovnitř umístily Nina s Elenou, když si hráli na to, že panenka je těhotná. Asociace mrtvého hmyzu v nitru neživé špinavé hračky a těžkého porodu druhé dcery Marty dokonale reflektuje bolest a temné stránky Ledou kdysi opěvovaného a idealizovaného mateřství.

Motiv, který vedl protagonistku ke krádeži panenky, je nejasný. Již v úvodu románu naznačuje, že učinila něco, co postrádá jakýkoliv smysl, a že lze jen stěží vyprávět o událostech, které nedokážeme pochopit. Nabízejí se mnohá vysvětlení. Leda se snaží sblížit s krásnou Ninou, jako by se pokoušela znovu nalézt svazek, ze kterého se v mládí vymanila svým odchodem z domova, a pouto mezi sebou a dcerami, které zpřetrhala. Krádeží hračky si zároveň přivlastní i část štěstí a intimity harmonického vztahu mezi matkou a dcerou. Možná je hlavní hrdinka pouze rozmarná a škodolibá stárnoucí intelektuálka, která se chce zabavit na prázdninách a učiní něco, co v závěru románu vyústí v drama.

Autorka nenabízí konkrétní vysvětlení, naopak ponechává prostor pro představivost čtenáře, který se jako detektiv snaží dopátrat příčiny. La Figlia oscura tajemné Eleny Ferrante je dílo nejen náročné a originální, ale také velmi čtivé, napínavé a žánrově obtížně zařaditelné. Můžeme je vnímat jako detektivku nebo psychologický román, ačkoliv motiv jednání postav, především protagonistky, nám zůstává skrytý. Postavy chvílemi promlouvají neapolským dialektem, což podtrhuje jejich živočišnost v porovnání s uhlazeným a strojeným lexikem hlavní hrdinky, ze kterého je naopak znát určitá vnitřní vyprahlost, otupělost a prázdnota. Charakteristika hlavní hrdinky může čtenáře vést k zamyšlení nad vlastní matkou. Reflexe protagonistky a vnímání jejího mateřství vyvolávají nejistotu, pochybnosti a tíseň. Nabízí se otázka: Kdo je „temná dcera“? Hlavní hrdinka, mladá a krásná žena z Neapole, panenka, nebo sama Neapol?

© Michaela Boháčková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2145x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce