Borges, Jorge Luis: Další pátrání; Dějiny věčnosti

Borges, Jorge Luis
Další pátrání; Dějiny věčnosti

recenze filozofie

Více než půl století po vydání tyto eseje neztratily nic ze své hloubky, alespoň pro ty, jež zajímají metafyzické otázky, ale mají zároveň i smysl pro ironii a myslí si jako autor, že metafyzika je „odnoží fantastické literatury“.

Borgesovy eseje konečně začínají vycházet kompletně česky
Jorge Luis Borges: Další pátrání; Dějiny věčnosti. Přel. Vít Urban, František Vrhel, Martina Mašínová, Jan Hloušek, Mariana Machová. Praha, Argo, 2011, 412 s. Spisy; 3. 

Zatímco hlavní beletristické texty slavného argentinského spisovatele Jorgeho Luise Borgese (1899–1986) už česky vyšly (některé i několikrát), v loňském roce se k českým čtenářům konečně dostal kompletní překlad jeho dvou esejistických knih Dějiny věčnosti z r. 1936 a Další pátrání z r. 1952. Pro úplnost připojme, že již dříve byly publikovány některé eseje časopisecky (především ve Světové literatuře) a ve slovenském výboru (Borges ústne: prednášky a eseje).

Ve vydané knize (3. svazku Borgesových spisů) autor zpracovává vlastně tatáž témata, která čtenáři znají i z jeho prozaických textů, jež ostatně někdy samy přecházejí v esej, nebo se blíží spíše jakýmsi esejím s příběhem. Jedním z těchto témat je argentinská identita a typický argentinský hrdina, který prý sám bojuje proti přesile, oproti tomu postavy evropské literatury podle Borgese řeší více otázku řádu: tak tématem R. Kiplinga je obrana řádu, zatímco tématem Franze Kafky je „nesnesitelná samota člověka, jenž nemá v řádu vesmíru své místo“ (argentinství by ale více místa mělo být věnováno v následujícím svazku esejí). Dále v knize nacházíme četné autorovy polemiky s nacismem, u nás dosud obecně nepříliš známé, protože se více zmiňovaly jeho pozdější sympatie k pravicovým diktátorským režimům (i když je úsměvné tvrdit, že je jeho tvorba kvůli jeho tématům „úniková až zpátečnická“, jak před několika lety tvrdil jeden český recenzent).

V mnoha textech se autor podrobně zabývá svými oblíbenými spisovateli, u nichž rád rozlišuje vědomé ideové záměry, s nimiž tvořili svá díla, i jejich latentní, hlubší smysl. Tak třeba u Nathaniela Hawthorna byla podle Borgese „zárodečná vize vždy pravdivá“, falešná ovšem jsou mravní ponaučení, která připojoval; Léon Bloy se sice považoval za přísného katolíka, a byl ve svých knihách ve skutečnosti „pokračovatelem kabalistů a kacířů“. Na adresu H. G. Wellse zase prohlásil: „Oceňuji a vyznávám téměř všechny Wellsovy doktríny, lituji však, že je začlenil do svých příběhů.“ A G. K. Chesterton chtěl podle autora psát útěšná podobenství, něco v něm ale „neustále tíhlo k psaní příběhů děsivých“ (na okraj podotýkám, že ve své knize jsem i s odkazem na Borgese rozlišil dvě analogické tendence v Chestertonově díle). K těmto a několika dalším autorům a citátům z jejich děl se také Borges v různých kontextech opakovaně vrací, sám přitom sebekriticky uvádí: „moje znalost malajské či maďarské literatury je nulová, jsem si však jist, že kdyby mi čas poskytl možnost studovat je, nalezl bych v nich veškerou potravu, kterou si duše žádá“. To samozřejmě rád slyší příslušník tak rozměrné jazykové komunity, jako je ta česká.

Publikace obsahuje i obecné úvahy o metafoře, o islandských kenninzích (ustálených spojeních podstatných jmen s metaforickým významem) či o různých západních verzích Tisíce a jedné noci (názorně ukazující, jak silnou interpretací je každý překlad). Nechybí v ní ani proslulé eseje Kafkovi předchůdci (o tom, že spisovatelé si vytvářejí své vlastní předchůdce) a Analytický jazyk Johna Wilkinse s popisem čínské encyklopedie, v níž jsou zvířata rozdělena na následující skupiny: a) patřící císaři; b) nabalzamovaná; c) zdomácnělá; d) prasátka; e) sirény; f) bájná; g) toulavé psy; h) zvířata zahrnutá do této klasifikace; i) ta, co jsou jako bláznivá; j) nespočitatelná; k) nakreslená tenkým štětcem z velbloudí srsti; l) a podobně; m) ta, co právě rozbila džbán; n) ta, co z dálky připomínají mouchy. Jestliže Michel Foucault tato slova uváděl jako příklad „narušení námi běžně přijímaných pravidel myšlení“, u Borgese je v základu úvahy spíše nostalgie po „tajuplném božím slovníku“, snad ztraceném rajském jazyku („jazyk, v němž by jméno každé bytosti označovalo podrobnosti jejího osudu, minulost i budoucnost“).

Právě roztodivné mystické či metafyzické spekulace v tomto svazku převažují. Stejně jako ve svých beletristických textech, medituje i zde autor o povaze času či o problému, zdali jsou významnější platónské předobrazy, či jednotliviny (představa archetypů ho přitom velmi láká, takže sní třeba o tom, jak do světa pozvolna vstupuje věčný archetyp, jehož prvním projevem je palác, druhým báseň, a kdo by je srovnal, viděl by, že „jsou v podstatě totožné“).

V několika kapitolách Borges průřezově zkoumá dějiny určité myšlenky či metafory, vždyť – jak říká – i obecné dějiny „jsou možná dějinami několika málo metafor“. V kapitole „Uctívání knih“ vychází z Homérova citátu, že „bohové sesílají protivenství, aby budoucí pokolení měla o čem zpívat“, a pak ve zkratce sleduje jeho různé obměny napříč dějinami západního myšlení. Dospívá až k možnosti naznačené Bloyem, že my sami jsme verše, slova či písmena magické knihy a tato trvající kniha je to jediné, co na světě je: lépe řečeno, „ona sama je světem“ – dodejme, že podrobněji a s vědeckým odstupem zkoumal prastarou metaforu „svět jako kniha“ Ernst Robert Curtius v knize Evropská literatura a latinský středověk.

V dalším, z hlediska křesťanství povážlivém eseji stopuje Borges motiv sebevraždy v Bibli od Samsona až k Bohu, jenž prý „tvoří svět, aby stvořil vlastní šibenici“, nebo rozebírá různé variace označení starozákonního Boha „Jsem, který jsem“, včetně jeho svatokrádežného přenášení na lidi. Podrobně líčí i dějiny konceptu Boha coby věčné koule (Xenofanés) přes oblíbenou středověkou představu Boha jako pomyslné koule, jejíž střed je všude a obvod nikde, až k Giordanu Brunovi, jenž zvěstoval koperníkovský vesmír těmito slovy: střed univerza je všude a obvod není v žádné části. O sedmdesát let později z tohoto zanícení podle Borgese nezbýval ani odlesk a lidé se cítili ztracení v čase a prostoru, takže později je v jednom fragmentu B. Pascala vesmír přirovnáván ke „strašné kouli“, jejíž „střed je všude a obvod nikde“.

Boha se týká i esej „Od někoho k nikomu“, v níž Borges poutavě ukazuje, jaký vývoj prodělala tato představa v Bibli: od konkrétního boha (jednoho z mnoha) k Bohu všudypřítomnému, vševědoucímu a všemocnému, takže se z něj stává „úctyhodný chaos nepředstavitelných superlativů“. Toto „zvětšování až k nicotě“ přitom podle autora nastává u všech kultů. Obdobný vývoj prodělalo chápání W. Shakespeara, který od pouhého jednoho, ač významného dramatika mezi ostatními dospěl až do stadia, kdy byl pojímán jako „oceán, který je semeništěm možných forem“ (V. Hugo), nebo jako člověk, který „v hloubi nebyl ničím, ale byl vším, čím jsou ostatní“ (William Hazlitt).

Ostatně Borgese (coby esejistu i beletristu) velmi přitahují představy o tom, že „jeden člověk je i ostatními, že jeden člověk jsou všichni lidé“. Zvláště rád to ovšem aplikuje právě na spisovatele a čtenáře. I v esejích ho tedy lákají různá „zrcadlová“ převrácení typu „mohou-li být smyšlené postavy čtenáři, pak my, jejich čtenáři, jsme možná smyšlení“. Rozvíjí také různé fantazie o tom, že „všechny básně minulosti, přítomnosti i budoucnosti jsou epizodami či fragmenty jediné nekonečné básně, kterou sepisují všichni básníci světa“ (což je jen rozšíření u nás stále omílaného tvrzení, že „básník píše celý život jen jednu knihu“). Občas také hledá vysvětlení překvapivých podobností autorů žijících v odlišných dobách a na odlišných místech v ideji převtělování, kterou se dá ovšem vysvětlit skoro všechno, a je to tedy poněkud laciná vysvětlovací hypotéza (jakoby na svoji obranu ovšem uvádí, že „hypotézy, které přesahují racionální vysvětlení, jsou půvabnější“). Reinkarnaci ostatně Borges nebere úplně vážně, ale je to pro něj jeden z mnoha lákavých metafyzických konstruktů, které – pokud by byly platné – by konvenční realitu stavěly na hlavu. Jinde naznačuje, že „splynutí“ dvou duší umožňuje alespoň metaforicky právě literatura, jako v případě čtyřverší filozofa, matematika a astronoma Omara Chajjáma (1048–1122) – naposledy česky vyšly pod názvem Robáijját, Omarova nesmrtelná čtyřverší. Verše dlouho po autorově smrti pro Západ objevil Edward FitzGerald (1809–1883), jenž je přeložil a získal jim velkou popularitu. Dle Borgese se perský autor a anglický překladatel od sebe navzájem dost lišili a při hypotetickém osobním setkání by se asi nespřátelili, nicméně „smrt a čas posloužily k tomu, aby se jeden dozvěděl o druhém a oba se stali jediným básníkem“.

Co se týká plynutí času a samotných Borgesových esejí, i více než půl století po vydání (a skoro třicet let po smrti autora) podle mne nic neztratily na své hloubce a vybroušenosti, alespoň pro ty, jež zajímají metafyzické otázky, ale mají zároveň i smysl pro ironii a myslí si jako on, že metafyzika je „odnoží fantastické literatury“.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3544x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce