Petrák, Milan: Skrytá autorita. Iracionalita a dav v člověku (in MfD)

Petrák, Milan
Skrytá autorita. Iracionalita a dav v člověku (in MfD)

recenze náboženství

Autor v knize podává svoji diskutabilní evolucionistickou verzi vzniku náboženské víry (prý je produktem „vnitrodruhové agrese“ a „hiearchické struktury lidských společností“), dále rozebírá vztah tradičních náboženství ke spiritualitě, sexualitě, umění a vědě. Největší část knihy je pak věnována projevům iracionální víry v současnosti, původní víra se „nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha“.

Jak dlouho se ještě lidé budou chovat „iracionálně“?
Milan Petrák: Skrytá autorita: iracionalita a dav v člověku. Dybbuk, Praha, 2011, 321 s.

„V dnešní době propadáme iluzi, že naši předci byli naivní a věřili v bohy, duchy a démony, zatímco my se pověr zbavili a konečně vidíme svět takový, jaký je. Skutečnost je pravděpodobně taková, že k žádnému takovému kouzelnému švihnutí proutku, které by učinilo z velké části lidstva racionální bytosti, nedošlo.“ Těmito slovy by se dala stručně vyjádřit hlavní teze knihy Skrytá autorita: iracionalita a dav v člověku od Milana Petráka (1968). Autor v ní nejprve podává svoji diskutabilní evolucionistickou verzi vzniku náboženské víry (prý je produktem „vnitrodruhové agrese“ a „hiearchické struktury lidských společností“), dále rozebírá vztah tradičních náboženství ke spiritualitě, sexualitě, umění a vědě. Největší část knihy je pak věnována projevům iracionální víry v současnosti. Jak totiž autor tvrdí, původní víra se „nedávno přetransformovala ve víru v národ, svobodu, lidského ducha“, a kdo se chce nyní náležitě sebeprezentovat, tvrdí: „Jsem skeptik,“ nebo: „Já nevěřím v nic.“ Jenže to podle Petráka není nic jiného než ukázka víry, která se přizpůsobila novým podmínkám a využila naší nedostatečné sebereflexe. V dohledné budoucnosti bude podle něj ono tvrzení možná znít: „V něco iracionálního určitě věřím, ale nedokážu to určit.“

Podle Petráka být nábožensky založený neznamená být nutně více (či méně) iracionální než ateista, neboť „víra je společná oběma skupinám“. Nábožensky založení lidé o sobě alespoň „vědí, že věří, zato mnoho ateistů by si to nepřipustilo, rozdíl je ale nepatrný, protože věřící v boha slučují svou víru s věděním“ (což je ovšem přílišná simplifikace). Autor s gustem stopuje různé projevy iracionality u současných politických stran, u zastánců odlišných počítačových operačních systémů či u seriózních vědců. Na mušku si bere třeba antropology, kteří dnes odmítají připustit existenci kanibalů. Celý život podle něj věřili, že „obviňovat“ domorodce z lidožroutství je něco špatného, něco, co dělají jen nenávistní zpátečníci. Nezbylo jim tedy, než „zvolit krkolomný způsob, jak tento nesoulad odstranit“. Šlo zjevně o lidi velmi vzdělané, odborníky ve svém oboru, zvyklé každou hypotézu testovat. Kanibalismus je díky pozorování přírodních národů či přinejmenším prostřednictvím vzpomínek jejich příslušníků dobře prokazatelný, přesto antropologové své iluzi ochotně podlehli. Pokus o odstranění skupinového myšlení (civilizovaní běloši versus primitivní divoši) vedl pouze ke vzniku nového druhu skupinového myšlení („tolerantní“ multikulturalisté versus „etnocentričtí“ šovinisté).

Na knize je mi asi nejvíc sympatické, že ji autor nepíše z hlediska namyšleného povýšence, který touží poučit všechny ostatní, což jsou podle něj omezenci zmítaní předsudky. Naopak sám ochotně přiznává, že je sám „iracionální“. Snesl v ní také obdivuhodné množství materiálu, který se někde snaží třídit do tabulek nebo vytváří grafy ukazující, kolik ideologičnosti odhalil u vybraných českých politiků či stran (či klubu Sysifos). Když se ale čtenář dozví, že intelektuální schopnosti Václava Klause jsou „skromnější“ než u Miloše Zemana, k čemuž autor dochází na základě posouzení jejich slovní zásoby a podle televizních debat, v nichž prý „Zeman občas opravoval Klause, nikdy naopak“, je zklamán. Takovýto nahodilý způsob interpretace dat pak vyvolává pochybnosti a vzbuzuje nedůvěru i ke všem ostatním údajům.

I když je autor k tradičním náboženstvím vstřícnější než Richard Dawkins, i u něj nacházíme některé násilné generalizace a příliš rychlé soudy. Tvrdí například toto: „Ačkoliv se ideály komunismu, nacismu a křesťanství ve své bigotní podobě liší, když se tyto ideologie dostaly k moci, jejich vlády vykazovaly mrazivou podobnost.“ Tento výrok snad platil pro třicátá a čtyřicátá léta 20. století v Evropě (pro Tisův Slovenský štát či ustašovské Chorvatsko), ale těžko se dá obecně prosazovat pro všechny křesťanské panovníky ve středověku i křesťanské demokraty po druhé světové válce… Autor věnuje hodně prostoru úvahám o tom, jaký by byl svět bez ideologií a bez víry: řízení země by se podobalo managementu firmy, neexistovaly by svátky, lidé by se nepotřebovali identifikovat s určitým týmem. K tomu ale nutno poznamenat, že takové úvahy jsou naprostou ztrátou času, protože člověk bez emocí a bez víry by se nestal racionálním tvorem, ale už by vůbec nešlo o lidskou bytost. Jak dnes tvrdí třeba slavný neurolog António Damasio, „ztráta emocí může být nečekaným zdrojem iracionálního jednání“, což popularizátor vědy Matt Ridley komentuje slovy: „Kdybychom neměli emoce, byli by z nás racionální idioti.“

I když v kontextu autorů, které Petrák cituje, mohou jeho myšlenky vypadat objevně, musím skepticky podotknout, že tomu tak rozhodně není. Část jeho knihy je vlastně jen variací na výroky G. K. Chestertona („Od té doby, co lidé přestali věřit v Boha, jsou ochotni uvěřit čemukoli“), Maxe Schelera („Každý smrtelný duch věří buď v Boha, nebo v modly“) či Daniela Bella („Kde selhávají náboženství, objevují se kulty“). Je také škoda, nebo aspoň s podivem, že ani jednou nezmiňuje třeba jméno Tomáše Halíka, který o problematice údajného českého ateismu (respektive „něcismu“) píše už dlouho. I tak je ale Skrytá autorita podnětná a velmi aktuální, a to dnes i za tisíce let (pokud se lidé dříve nezničí). Autorova vize, že „jednou přestaneme být hrdí na to, že jsme podlehli ideologickému vábení křesťanů, té či oné pravicové strany, socialistů, liberálů atd., přestaneme používat slova jako ,věřím, že…‘, ,důvěřuji v…‘, ,jsem příznivcem…‘“, je totiž zcela utopická.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 10. 3. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2632x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce