Bernhard, Thomas: Velký, nepochopitelný hlad

Bernhard, Thomas
Velký, nepochopitelný hlad

ukázka beletrie zahraniční

Dnes tu máme zase jednou takovou hrozivou historku a mnozí budou možná hned zpočátku ohrnovat nos, řeknou, že něco takového už do dnešní doby nepatří, nebo že se to mohlo odehrát nanejvýš v nějakém zapadlém koutě Východního Fríska, kde mají někteří lidé druhou tvář a člověk tam zaslechne leccos z předpovědi temných událostí. Ale tenhle příběh, který se udál v naší zemi, je pravdivý, hořce pravdivý...

Thomas Bernhard: Velký, nepochopitelný hlad. Přel. Radovan Charvát, Prostor, Praha, 2010, 176 s.

Rudé světlo
Dnes tu máme zase jednou takovou hrozivou historku a mnozí budou možná hned zpočátku ohrnovat nos, řeknou, že něco takového už do dnešní doby nepatří, nebo že se to mohlo odehrát nanejvýš v nějakém zapadlém koutě Východního Fríska, kde mají někteří lidé druhou tvář a člověk tam zaslechne leccos z předpovědi temných událostí. Ale tenhle příběh, který se udál v naší zemi, je pravdivý, hořce pravdivý, a ještě dnes žije řada lidí, kteří mohou následující události dosvědčit.

Bylo to před čtyřiatřiceti lety, v posledním zimním měsíci roku 1916. Únor přinesl spousty nového sněhu, takové množství, jakého se lidé ve velehorách obávají.

Na Mitterbergu, pod světlými vápencovými skalami Mandlových stěn, stojí atraktivní horský hotel Arthur. V něm hospodařila po boku svého muže přičinlivá, rázná hostinská Radacherová, která stála oběma nohama na zemi, nebyla žádnou rozumářkou a nezanášela si hlavu bůhvíjakými myšlenkami.

Ani by na podobné věci během té válečné zimy neměla čas, neboť všude bylo práce nad hlavu. Naproti ve Švýcárně, chatě vzdálené jen kousek vzdušnou čarou od Arthurova domu a oddělené od něj hlubokým příkopem, se nedávno ubytovala k lyžařskému výcviku horská rota. Nadporučík, její velitel, se ovšem se svými poddůstojníky rozhodli ubytovat u Radacherové, takže žena si nemohla stěžovat na nedostatek práce.

Vojáci teď denně se svým lyžařským instruktorem cvičili ve výcvikovém prostoru na srázu Almbodenu, který příkře spadal zpod Mandlových stěn přímo do míst, kde stála naproti Švýcárna s pevnými kamennými zdmi. Instruktor byl zkušený muž, v horách se vyznal a měl mnohem větší znalosti o meteorologii než velitel roty, který pocházel z města. Horalovi se počasí v posledních dnech vůbec nezamlouvalo. Nového mokrého sněhu se přímo hrozil.

Radacherová měla to dopoledne 18. února v kuchyni hodně co dělat. Když si uprostřed práce na chvíli odskočila před dům a pohlédla k Mandlovým stěnám, nemohla uvěřit svým očím. Naproti na Almbodenu spatřila rudé světlo, jehož zvláštní zář se magicky a neskutečně rozlévala po bílé sněhové ploše. Protřela si oči. Snila snad za bílého dne? Byl to přelud? Ne, všechno měla jasně a zřetelně před očima. Almboden žhnul jako temně rudé světlo věčné kostelní lampy. A Radacherová se celá zděšená rozběhla zpátky do domu.

V chvatu hned všechno vyprávěla svému muži. Ten se jí vysmál. Pak se oba podívali ven oknem, ale rudé světlo už pohaslo. Žena se však nemohla uklidnit. Nehrozilo nějaké nebezpečí? Lavina způsobená přívaly nového sněhu?

Vrátila se ke své práci v kuchyni a snažila se už na to nemyslet. Ale marně. U oběda jí nechutnalo, a ani mytí nádobí jí nešlo od ruky jako jindy.

Neustále vyhlížela ke Švýcárně a k Almbodenu. A najednou zase – to světlo! Strašidelně se rozlévalo po krvavě zářícím sněhu.

Vykřikla. Muž k ní přiběhl, ale zář už opět zmizela.

Ten večer seděl lyžařský instruktor s důstojníky v lokále Arthurova domu. Zmínil se o sněhových podmínkách a vypadal ustaraně. Na základě povětrnostní situace důrazně odmítl, aby se rota zítra vydávala do výcvikového prostoru.

Velitel mu odporoval. „Služba je služba,“ tvrdil. „Ostatní naši kamarádi stojí tváří v tvář nepříteli, takže my už musíme něja­kou tu menší nepřízeň počasí překonat.“

„Tady ovšem hrozí reálné lavinové ne­bezpečí, pane poručíku,“ namítl lyžařský instruktor. „Ohrožena je celá rota.“

V té chvíli vešla do lokálu Radacherová. Zaslechla poslední slova a neudržela se. Musela mužům vylíčit, co viděla, musela je pohnout k tomu, aby Švýcárnu vyklidili. Držela se za srdce a žádala je, aby ji vyslechli a nesmáli se jí.

Všichni na ni hleděli s úžasem. A ona jim vylíčila, co viděla, varovala je, prosila, zapřísahala.

Nadporučík se jen tak pro sebe usmál. Když Radacherová odešla, pánové se na něho s napětím podívali. Bylo zřejmé, že vnitřně zápasí s rozhodnutím. Ale brzy si věc ujasnil. Předtím, když k nim mluvil instruktor, se už už přikláněl k tomu, že na jeho „rozumné důvody“ přece jen dá. Ale když jim do toho vstoupila ta žena se svou prapodivnou historkou, jeho důstojnická čest se vzpírala tomu blouznění uvěřit. Teď nesmí ustoupit, teď v žádném případě!

„Babské povídačky!“ řekl přezíravě. „Zítra ráno je nástup a výcvik v prostoru jako obvykle!“ Nato se zvedl a vyšel z místnosti…

Ráno 19. února bylo šedivé. Rotu ve Švýcárně vzbudili v obvyklou hodinu, proběhlo denní rozdílení a určily se služby. Lyžařský instruktor chyběl, a tak sportovní vedení převzal někdo jiný. Ani nadporučík nebyl mezi přítomnými.

Po snídani rota vyrazila. V chatě zůstala jen služba a nemocní. Vojáci zabrali výcvikový prostor.

A pak se ta strašná věc stala. Utrhla se lavina, a před neúprosným živlem nebylo úniku. Obrovské masy sněhu pohřbily celou rotu a zavalily i Švýcárnu. Teprve v hlubokém zářezu údolí se její zkázonosný pohyb zastavil. Arthurův dům zůstal ušetřen.

Rozběhly se záchranné práce. Občas se někoho podařilo vyprostit, převézt několik zraněných do bezpečí. Ale co to bylo proti té velké žni smrti! Ne méně než osmapadesát mužů tu přišlo o život. Jejich ostatky odpočívají na hřbitově v Bischofshofenu.

Starší muž jménem August
Bylo to v době, kdy jsem ještě trpěl několika životními otřesy. Válka, ztráta milovaných lidí a krajin mi rozrývaly srdce. Bylo třeba nalézt cestu z bezútěšných hlubin napůl se hlásícího mládí, východisko ze tmy, a vykročit za oním zábleskem světla, dopadajícím zbylými skulinami labyrintu do roztrpčeného nitra.

„Cestovat,“ říkali mi lidé, „musíš cestovat! Tajemství spočívá ve změně, v odjezdu, v ubíhajících kolech, kolébání zaplněných vagonů…“ – a tak jsem sbalil kufřík a brzy se za mnou zavřely dveře našeho starého domu.

Bylo to jako poslední loučení, pokračující v ulicích k nádraží. Loučil jsem se se střechami, se stromy, s krámky přičinlivých maloměstských kupců, kteří poutali pozornost kolemjdoucích papírovými panenkami tělových barev, o nedělích pojídali pečeni, a svítilo-li slunce, vydávali se do přírody k horám, aby se tam usadili v trávě s novinami v ruce. Ze všech výjevů toho večera jsem chtěl zachránit, co se ještě zachránit dalo, nasával do sebe zdi plné vlhkých pachů, vůni rozkvétajícího krokusu v městském parku, která mě unášela dál, a v myšlenkách se znovu přenesl do nespoutaných bázní svého ztraceného dětství, kdy jsem trhával cizí jablka z cizích stromů, dětství od rána do večera plného dobrodružství, výbojů a objevů, první smrtelné úzkosti a probuzené lásky, až mi do očí vhrkly slzy.

Rychle jsem nastoupil. Dveře zapadly do zámku, dlouhá řada vozů se dala do pohybu, temné kopce pohltily venkovní světla, střechy se vnořily do mírných údolí, vytrvale a se stále větší silou se vlak vsával do dálky, záhy už uháněl kolem břehů jezera a nečekanou rychlostí se zavrtával do nekončícího západu.

V kupé seděli čtyři lidé. Vložil jsem kufřík do síťky nad hlavou a posadil se do rohu, odkud jsem měl výhled do spoře osvětlené chodbičky.

Byl jsem unavený. Po uplynulém dni se mi chtělo spát. Přesto jsem začal jako většina lidí pozorovat tváře svých spolucestujících, poodhalovat je a přiřazovat jim určité osudy.

Naproti mně seděla jakási obtloustlá žena. Spala s rukama v klíně, na němž ležely úplně pomačkané noviny. Mohla to být majetná žena nějakého obchodního zástupce s pračkami. Měla široký, vodnatý obličej, její zavalité ruce se leskly. Vedle mě spal muž v moderním obleku, mladý, sportovní typ s širokými, vypracovanými rameny. Na kolenou se mu válely zbytky popela z cigarety. Občas mu zacukalo v obličeji – byl právě uprostřed životního shonu. U okna však seděla dívka, mladá žena. Měla plavé, rozčesané vlasy, které jí proudem spadaly na jemná ramena. Krátce na mě při mém příchodu pohlédla. Teď se věnovala postupnému oloupávání kůry pomeranče, kterou odkládala na novinový papír. Jednotlivé kousky ovoce vždy krátce pocukrovala a vkládala si je do rudých úst. Přitom zřejmě naslouchala monotónním úderům kol po ubíhajících kolejích.

Byla ještě velmi mladá. Síť nad její hlavou byla přecpaná kufry a krabicemi. Přikryl jsem si obličej kabátem, abych si ji mohl nerušeně prohlédnout. Její jemné ruce občas urovnaly šaty, vytáhly cosi zpod novinového papíru, vložily dílek pomeranče do úst, přejely zlehka po zpoceném skle okna, až nakonec spočinuly na pěkně rostlých prsou.

Mladá žena náhle vzhlédla. Předklonila se a zatřásla člověkem, který dosud pospával v druhém koutě u okna, aniž jsem si ho všiml.

„Auguste,“ řekla mladá žena, několikrát to jméno zopakovala a pak se usmála.

„Copak je, dítě?“

„Otče, musíš něco sníst,“ řekla.

„Ano,“ odpověděl starší muž.

„Opravdu, už jsme dlouho na cestě. Musíš něco jíst, Auguste –“

V neviditelném rohu nastal pohyb. Mladá žena vybalila chleby, posunula oloupané dílky pomeranče doprostřed stolku, přidala k nim jablko a řekla: „Auguste, prosím, najez se!“

Starší muž se předklonil. Měl šedivé spánky a nos pravěkého ptáka, zespoda se jako drápy vynořily dvě ruce, sáhly po kousku ovoce a zase se stáhly. To se několikrát opakovalo, až mladá žena řekla: „Už jsme hodně daleko.“

Chvíli bylo ticho.

„Kde to jsme?“ zeptal se starší muž.

„Za Mnichovem,“ řekla mladá žena.

„Za Mnichovem…“

Oba se zaposlouchali do hukotu vlaku.

„Zítra bude pršet,“ řekla mladá žena. Předklonila se, aby otci urovnala kabát.

„Dobré dítě,“ vydechl.

„Jsem tak ráda, že jsme ten vlak stihli,“ řekla. „Mohli jsme ho taky klidně zmeškat. Musíme získat čas. Na nádraží je teď v noci hrozná zima. Takhle jsme v bezpečí. Vzpomínáš si na tu dívku na nástupišti ve Vídni?“

„Ano –“

„Jako bych ji už někde viděla.“

„Myslíš?“

„Určitě, Auguste!“

Starý muž si vzal jablko.

„V takových dětech vidím vždycky samu sebe,“ řekla. „Je v nich všechno. Nevím, jak to říct, ale je v nich už obsaženo všechno. Víš to, otče?“

Mladá žena sáhla po kousku pomeranče.

„Měl bys hodně jíst,“ usoudila. „Potřebuješ to. Nebude to snadné. Až dojedeme nahoru do Bremerhafenu, budeme už mít za sebou velký kus cesty. Jsem ráda, i když bych byla raději jela přes den. Člověk takhle nic neuvidí. Jen několik lamp – jsou vidět jen samé lampy. Nahoře na nás budou čekat –“

„Lepší je cestovat v noci,“ řekl starší muž. „Všechno se zdá snazší. Měla by ses vyspat, dítě, budeš unavená.“

„Nejsem unavená. Nikdy nejsem na cestě unavená. Víš přece, jak jsme jeli do Itálie, taky jsem nebyla unavená. Ve vlaku nikdy neusnu, to se mi chce spíš pořád mluvit – a jíst,“ zasmála se.

„Na nic nemyslet a spát,“ řekl otec. „Pár set kilometrů prospat, to má velkou cenu, dítě. Spát, snít, být někde daleko… Než dojedeme do Bremerhafenu, už ani neuvidíš na oči …“

Mladá žena zavřela víčka.

„Všechno to přichází tak rychle,“ řekla. „Před rokem jsme ještě vůbec nic nevěděli. Před rokem jsem teprve poznala Eduarda. Ty jsi šel do nemocnice… Ale teď vypadáš dobře. Už dlouho jsi takhle dobře nevypadal… Takový muž jako ty, Auguste, se musí umět ukázat…“

„Ano,“ řekl starší muž klidně.

„Doktor řekl, že všechno překonáš. Tam za vodou mají dobré nemocnice, dobré lékaře. Eduard začne hned vydělávat. Já taky – a ty s matkou si odpočinete. Nemůže se nic stát. Továrny tam platí opravdu dobře. Neukazoval ti Eduard smlouvu? Všechno to v ní stojí. Můžeme se prý zařídit podle svého… Nechceš se něčeho napít, Auguste?“

„Ano,“ řekl.

Mladá žena mu podala termosku.

„To je dobré,“ řekl, „zahřeje to.“

Mladá žena řekla tlumeně: „Až budeme v Bremerhafenu, napijeme se hned něčeho horkého…“

„Ty jsi tak dobrá, Herto,“ zašeptal starší muž. Opřel se zády o sedadlo.

„Eduard už dostal na týden peníze na ruku. A pak taky máme hned pro začátek zajištěné ubytování. Máme dobrou smlouvu. Všechno je jisté. A Montreal je krásné město. Eduard má jeho fotografie. Umíš si to představit – každý tam má své auto! I my budeme mít brzy vlastní vůz…“

„Ano,“ řekl otec.

„Tady bychom přece žádný byt nedostali. A i kdyby, nikdy bychom se nezmohli na vlastní auto… Slyšíš mě, Auguste?“

Otec řekl: „Ale ano, dítě.“

Mezitím jsem si prohlížel ostatní v kupé. Obtloustlá žena naproti mně se občas pohnula, ale noviny jí ještě na zem nespadly. Mladý sportovec zůstával v klidu. Na levém zápěstí se mu blýskaly dvoje hodinky. Bílé manžety byly součástí blahobytu a ostře kontrastovaly s mnoha chudičkými zavazadly mladé ženy, cestující se svým otcem, s celou rodinou do Kanady… Když vlak projížděl větším nádražím, celé kupé se otřásalo – ale nikoho ze spících to neprobudilo.

„Budou mít radost, až přijedeš,“ řekla mladá žena. „Eduard už tě dlouho neviděl. Jsem ráda, že jsem tě mohla sama vyzvednout v nemocnici. Čekal jsi mě?“

„Ano,“ řekl starší muž.

„Nemůžu uvěřit, že jedeme do Kanady…“

Starší muž na to nic neřekl.

„Pomyslel jsi někdy na to, že se vystěhujeme do ciziny?“

„Ne, nikdy.“

„To musí být hrozně daleko, Kanada –“

„Je to daleko, dítě.“

„Já mořskou nemoc nedostanu. Na velké lodi ji člověk nedostane. Ani to nebude trvat dlouho – a budeme v Kanadě.“

Mladé ženě se rozzářily oči.

„Měl bys všechno pěkně sníst,“ řekla, „máme jídla plnou tašku.“

Otec sáhl po jednom z chlebů.

„Je od našeho pekaře, Auguste, není to zvláštní? Měli bychom si schovat i ten papírový sáček. Vzala jsem s sebou leccos, co mi bude připomínat Vídeň…“

Upravila si vlasy.

„V Kanadě budu potřebovat nové šaty,“ usoudila. „Ale můj kostým tam taky nebude nemoderní. Mají tam tolik krásných pestrých látek…“

„Vidíš to dobře,“ řekl otec.

Mladá žena přesunula kousky pomeranče na druhou stranu.

„Měl bys jíst ovoce,“ řekla. „Doktor mi řekl, že samotné ovoce ti dělá moc dobře. Všichni, co mají něco s plícemi, mají jíst ovoce a tlusté.“

Vlak nabíral rychlost.

Mužovy ruce se vynořily.

„Ber si, kolik toho jen sníš,“ řekla.

Přikývl.

Padla na mě hrozná únava – nastoupil jsem do vlaku, který ujížděl stovky kilometrů bez zastavení. Bolely mě kosti, ať jsem si sedl jakkoli.

„Kanada musí být hrozně velká zem,“ řekla mladá žena. „Zamiluju si ji.“

„Snad, dítě –“

„Vídeň už je daleko. Jestlipak se tam ještě někdy podíváme? Až zbohatneme, tak se vrátíme. A pak půjdeme do chudobince a rozdáme spoustu věcí…“

Starší muž hluboce vzdychl.

„Vídeň se taky změnila,“ řekl.

„Vlastně se té velké vody bojím. Copak se dneska nepotápějí i velké lodě?“ Mladá žena musela pořád mluvit. „Ale je to jistější než v letadle. Matka bude koukat, ještě nikdy nebyla u moře. Moře je velký zážitek, je to tak, Auguste? Je to daleko. Ale my to zvládneme. Už jsme toho zvládli tolik… Dneska není nic nemožného, viď, otče? Tam za mořem je lepší život… Otče!“ Mladá žena vyskočila. „Jsi tak bledý,“ řekla.

Ostatní tomu nemohli uvěřit, ale já věděl, že ten starší muž je mrtvý. Viděl jsem umřít už hodně lidí. Zemřel klidně. Ostatní to nemohli pochopit, ale já si pomyslel, že existuje i krásné umírání.

Na příští stanici ho vynesli ven. Věci se daly do pohybu. Pouze jsem přihlížel, pomohl mladé ženě složit na nástupišti kufry a krabice. Nevěděla si rady – ale přišli lidé, kteří za ni všechno vyřídili. Bylo to opuštěné nádraží, hodně vzdálené od Bremerhafenu. Z restaurace bylo slyšet povykovat několik opilců. Po asfaltu se honily útržky papíru… Když se dal vlak do pohybu, pomalu se rozednívalo. Starší muž zmizel ve tmě a ještě dlouho jsem slyšel mladou ženu vzlykat.

„Auguste,“ opakovala, „Auguste, to přece nemůže být pravda…“

Lidé jsou osamělí.

Zaujal jsem místo po mrtvém. Zbylé kousky pomeranče zůstaly ležet na stolku. Obtloustlá žena a sportovec už kupé opustili. Byl jsem sám.

Dopoledne druhého dne jsem stál na cípu hamburské Altony. Byl z kamene. A pak, později, jsem spatřil Hamburk, město, přístav a moře, nevyzpytatelné a nesmírné za závojem mlhy – a tam někde má ležet Kanada, pomyslel jsem si, země dřevorubců, konzerváren a lepšího života…

překlad © Radovan Charvát
ukázka z knihy Velký, nepochopitelný hlad
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2352x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce