Lastouski, Vaclav: Labyrinty

Lastouski, Vaclav
Labyrinty

ukázka beletrie zahraniční

Povídka Labyrinty, nejzávažnější prozaické dílo běloruského spisovatele Vaclava Lastouského, vyšla roku 1923 v časopise Kryvič. Tento útvar, jenž nemá v tehdejší ani mnohem pozdější běloruské literatuře obdoby, se vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení. Literární vědci ho nazývají povídkou fantastickou, historicko-dobrodružnou, mystickou, filozofickou či detektivní, nebo dokonce národní utopií.

Vaclav Lastouski: Vybranyja tvory. Belaruski knihazbor, Minsk, 1997, 510 s.

І

V posledních několika letech stalo se mým zvykem vyjíždět na týden či dva do některého kouta Běloruska za poznáním míst spojených s naší starodávnou historií. Dávno mě již svými modravými pahorky a romantickou, do legendárních časů sahající historií vábil Polock, a rozhodl jsem se tedy letos strávit svých několik volných letních týdnů v Polocku. Vposledku měl na mé rozhodnutí vliv dopis, který jsem obdržel od tamního archeologa Ivana Ivanaviče, oznamující, že kolem něj vznikl kroužek místních milovníků historie. „Za našich večerních volných rozprav vpravdě ožívají minulé věky – v pohádkách, legendách a fantaziích...,“ psal mi ve svém listě.

Téhož dne večer jsem ve Vilně sedl na vlak a druhého dne ráno jsem již kráčel starými polockými ulicemi a hledal hostinec, kde bych se ubytoval.

Den jsem strávil u Ivana Ivanaviče, kde jsem si prohlížel zajímavé kachle a plíšky, pocházející z vykopávek v někdejším knížecím sídle v Bielčycích. Seznámil jsem se u něj se dvěma členy spolku, kterému říkali Archeologická svobodná kontrafraternie. Jedním z nich byl místní úředník, poruštěný Němec, kterého jsem znal díky brožurce, kterou napsal kdysi, v dobách, kdy ještě bylo pro úřední kariéru módní a nezbytné projevovat velkoruský šovinismus. V oné brožuře si kladl za cíl dokázat, že v ruštině je třeba psát název města nikoliv Polock, ale Polotsk, a že v této změně prastarého názvu snad tkví středobod „poruštění země“. Jeho brožurka měla za následek, že v místním ruském pravopise zavládl chaos, neboť někdo začal vskutku psát Polotsk, polotský atd., zatímco jiní zašli ještě dále a psali Polotěsk, zatímco konzervativci a místní se drželi starého názvu.

Při našem nynějším osobním seznámení jsem se dozvěděl, že již čtyřicet let sbírá materiály a dokumenty, spojené s historií kraje, a že má doma dva pokoje přetékající těmito materiály, mezi nimiž se nacházejí věci neodhadnutelné ceny.

Druhým byl někdejší statkář z okolí, který pověsil hospodaření na hřebík, rozprodal pozemky a teď žil z hotových peněz v Polocku, ve vlastním domku se zahradou. Jeho otec měl blízké vztahy s baziliány a on sám se zajímal ponejvíce o démonologii, kabalistiku apod. Podle slov Ivana Ivanaviče vlastnil „černokněžnickou knihovnu“, kterou nikomu neukazoval a knihy z ní nepůjčoval. Ovládal hebrejštinu a rád si čas od času zašel do synagogy podiskutovat.

Smluvili jsme si setkání i s dalšími členy „svobodné kontrafraternie“ u Ivana Ivanaviče doma.

Večer se objevili ještě dva. Jedním z nich byl místní polocký měšťan Hryhor N., mlčenlivý stařec s šedivými kníry, jenž tvrdohlavě hovořil pouze bělorusky a občas předstíral, že některým ruským slovům nerozumí. Tehdy se na takové slovo několikráte zeptal a opakoval ho bělorusky, přičemž na něj kladl zvláštní důraz. Byl mi představen jako Podzemní člověk – jeho oborem byla znalost různých fantastických legend o podzemních chodbách a o divech, jež se v nich skrývají. Uměl vyprávět s překvapivým realismem, ale vždy uzavíral vyprávění slovy: „Tak se to vypráví, ale kdo ví, zda je na tom alespoň špetka pravdy.“

A konečně posledním členem „kontrafraternie“ byl městský učitel, muž středních let, který se zajímal hlavně o místní historii v období předcházejícím pokřtění Krivičů.

Když jsme se seznámili, rozsadili jsme se za stůl do pohodlných, hlubokých a měkkých křesel s širokými opěrkami, takzvaných klubovek. Na stole vesele šuměl samovar a vedle něj se vyjímala láhev s vodkou „starkou“, pokrytá vrstvou prachu a plísně.. Na talířcích byly lákavě rozloženy uzeniny všemožných druhů: vepřové, klobásky a salámy, jež nemají sobě rovna, jsou-li připraveny podle starých receptů rukama běloruských hospodyň.

Po druhé či třetí skleničce se ke mně naklonil Podzemní člověk a začal dokazovat, že hora, na níž stojí Horní zámek, je umělá. Původně to byla jen mohyla slavného vládce celé pobaltské „oráčské“ Skýtie, kterou později zvýšili, a na níž stálo božiště zasvěcené Panně – Slunci, jež zde byla ctěna v podobě ohnivého ptáka s dívčí hlavou. Sáhl do kapsy a podal mi bronzový přívěšek se stylizovaným obrázkem velmi charakteristického, ale mně doposud neznámého stylu. Na jedné straně přívěšku byl ochranný znak, tvořený dvojicí hadů, na druhé pak Panna-Slunce v podobě ptáka s lidskou hlavou, obklopenou nimbem. „Podobné mince dříve často nacházeli kolem hory. Tuhle jsem sám vykopal v písku.“ Do našeho rozhovoru se vmísil učitel, který řekl: „Vidím, že vás nutí k údivu vybroušený styl vyobrazení. A jsem si jist, co si myslíte: jak primitivní! Lidé toužili něco zpodobnit, ale nemohli překonat techniku, a proto vytvořili cosi jako stín podoby skutečných hadů. A právě v tomto tkví naše nejzásadnější nepochopení starověku. Podívejte se na rozvoj umění v Řecku: tam po hrubě realistických sochách Feidia a jeho současníků, po vulgárním klasicismu nastává pozdější období – byzantské. Byzantský sloh není úpadkem umění, je jeho vyšším stupněm. První období se patří zařadit, stejně jako v rozvoji náboženském, ke zbožnění přírody, druhé – k tvoření přírody podle svého zámyslu a chtění. V prvním období člověk nedůvěřuje ve své duchovní síly, zdá se mu, že zvíře je nejen fyzicky, ale i duchem silnější nežli on, svět zvířat mu imponuje, a počíná ho tedy uctívat. Proto svou hlavu rád zdobí býčími rohy a tělo halí do medvědích kožešin či na něj zpodobňuje zvířata a hady, jež mu imponují. Avšak tehdy, když v důsledku rozvoje kultury člověk poznává sám sebe a dokáže ocenit vlastní duchovní sílu, odvrhuje spolu s býčími rohy i zbožnění realistických uměleckých forem. Sám počíná tvořit neexistující formy a vytváří kánon umění. Byzantské umění je uměním vyššího vývojového stupně než řecký klasicismus, neboť je uměním nikoliv naturalistickým, ale kanonickým. To, co vidíme v Řecku, se opakuje všude, kde jen lidská civilizace dosáhla nejvyšší úrovně: v Asýrii, v Babylóně, v Egyptě, v Indii, v Číně i v Japonsku...

Tento přívěšek dokazuje, že i my jsme v této zemi, v tomto kraji, zažili rozkvět vysoké svébytné kultury, jež zahynula, a jejíž velmi vzácné ostatky jsou pro nás zatím tajemnými kryptonymy, srozumitelnými jen nemnohým, abych tak řekl, zasvěcencům. Naše neštěstí je v tom, že náš kraj nemá ani kámen, vhodný pro stavitelství, ani doly s bohatstvím nerostů, a z toho důvodu jediným materiálem, vhodným pro stavitelství, bylo dřevo. Naše nádherné budovy byly ze dřeva, z materiálu nepříliš trvanlivého. Naše písemné památky nebyly tesány do kamene, ale psány na plátky březové kůry, jež lehce hořely a hnily. Řekněte: byla-li by kultura Egypta, Indie či Babylónu dřevěná, věděli bychom snad o ní dnes něco? Ne.“

„Zcela správně,“ řekl statkář. „Naši předci prošli stadiem vysoké kultury. Jako důkaz mohu uvést, že až do nynějška se mezi naším prostým lidem, jenž půl tisíciletí se již nachází pod cizím jařmem, až do nynějška se vyskytují vlastní názvy nejdůležitějších souhvězdí. Například hvězdu Venuši nazývají až dodneška vesničané Čahir. Pod názvem Čahir se Venuše nachází v supraslském kalendáři 18. století, kde se o ní praví: ,Hvězda Čahir mezi všemi hvězdami 10 míst v každém měsíci má, a po třikráte procházíť na každé místo každého měsíce.‘ Velkou medvědici nazývají Stožáry; Plejády Řešeto či Pavoučí hnízdo, Orion Kihače; tři hvězdy poblíž Mléčné dráhy nazývají Přadleny nebo Železná obruč; na počátku Mléčné dráhy znají Žence, a samotná Mléčná dráha je pro ně Vojenský stan. Těchto názvů se dochovalo mnoho. Avšak co to znamená? To znamená, že byla kdysi doba, kdy u nás vzkvétala astrologie, jejíž hluboké znalosti byly privilegiem třídy učenců, ale snad byla současně naukou, přístupnou všem stavům.“

Tu ho přerušil starý úředník, řka: „V mé sbírce se nacházela vyobrazení knih, psaných na březové kůře nesrozumitelnými znaky, podobnými runovému písmu. Mám údaje, jež mi dovolují tvrdit, že tzv. Jatvjagové nebyli samostatným kmenem, jak se chybně soudí, avšak jde o název třídy kněží za pohanských časů. Oněch hvězdářů a hvězdopravců, v dnešním jazyce astronomů, kteří byli současně i třídou kněží, duchovních. Prosím, abyste si povšimli podobnosti pojmů, jež obsahují slova ,Jatvjag‘ a ,žrec‘. Tu i tam bylo k vytvoření slova užito pojmu, spojeného s jídlem: žrát, jíst. Jděte z této místnosti na trh a zeptejte se, kde prodávají věci k snědku? Každý vám odpoví: na jatkách. Ve staropolštině se oběť nazývá ,objata‘ – zde opět vidím ve slově tentýž pojem jídla. Náš vesničan i nyní nazývá jídlo ,jatvo‘, slovanské jastvo, jastva. Polsky se píše ono slovo ,jadawingowie‘, tedy i zde je kořen ,jad‘, ,jada‘...

Za starých časů nebyl mezi slovy ,jatvjag‘ a ,žrec‘ větší rozdíl, než je v našem dnešním chápání mezi slovy ,duchovní‘ a ,žrec‘. Pro bojovné a ke všemu pohanskému nepřátelské křesťanství byli všichni, spojení se starou vírou: duchovní, obyčejní šamani i věštci – jen všeobecně opovrhovaní žreci. Tato inteligence staré víry, jíž byla vlastní vysoká kultura, si ošklivila zabíjení jako prostředek boje s novou vírou a emigrovala do zapadlých pralesů, k hranicím Litvy, jež se držela staré víry, podobné víře jejich. Jak tam bývali pronásledováni a vyhlazováni, jak byla jejich sídla vypalována a oni sami hubeni, o tom už nám vyprávějí ruští a polští letopisci. Tehdy, když zanikli Jatvjagové, zanikla i naše stará předkřesťanská kultura.“

Tu si znovu vzal slovo Podzemní člověk: „Já nevím, jak se říkalo kněžím v předkřesťanských časech. Ale že se zabývali astrologií – toť jistá věc. Snad znáš, Vášo,“ obrátil se na mě, „Bohinské jezero? Zajímavé místečko! Celé okolí jest plno starého života. Na jezeře je poloostrov Bohina, jenž je nazýván tak proto, že tam byla slavná božiště. Při konci jezera, na písečném místě, se nachází mohyly dávnověkých hrdinů; toto místo, místo žalu a zármutku, v našem jazyce mohiłki, se nazývá Žal-bor. Na ostrově se kdysi, ještě před zrušením nevolnictví, tyčil vysoký kopec, v jehož nitru byla svatyně staré víry s jediným okenním otvorem, skrze nějž dovnitř dopadal paprsek slunce pouze v pravé poledne. Ten kopec odstřelili Moskali v době polského povstání, protože se domnívali, že to je pevnost. Tam, v Bohini, jsou také podzemní chodby uvnitř hory, zrovna jako u nás pod Horním zámkem. Stará nauka a stará kultura nebyly ztraceny. Lidé říkají, ale kdož ví, zda je na tom alespoň špetka pravdy, že pod Horním zámkem jsou za hrobkou neznámého vládce úložiště s nevýslovnými poklady. Říkají, že když obejdete rozměrný náhrobek, najdete vpravo zděnou chodbu, mající šedesát kroků na délku, jíž se vchází do úkrytů se starými knihami. Zčásti psány tyto na prkénkách, zčásti pak na březových destičkách. Knihy jsou uloženy ve stříbrem kovaných truhlách, zevnitř potažených kůží. Z této prastaré bibliotéky vede chodba dále do pokladnice... Ale pouhá myšlenka na výpravu tam jest strašná.“

Jeho hlas přerušila křeč v hrdle, on sám se v křesle jaksi zkroutil a oči mu znehybněly, jakoby se upřeně zahleděl do neznámých dálek.

Rozhovor na okamžik utichl. Po chvíli se stočil ke slavné polocké knihovné, kterou za svého dobývání Polocku roku 1572 hledal, ale nenalezl, Ivan Hrozný a již papež Řehoř XII. Posevinovi přikazoval najít a poslat do Říma. Všichni jednohlasně ujišťovali, že ona knihovna byla tehdy dobře ukryta a dnes nachází se někde v podzemních sklepeních Polocku. Ivan Ivanavič vyprávěl, že na vlastní oči četl ve starých matrikách v archívu vitebského luteránského kostela zápis na březové kůře o tom, že igumen Bielčyckého kláštera naložil před moskevským obležením všechny klášterní skvosty i knihy a vydal se s nimi po proudu Dviny, aby to všechno ukryl v podzemí Horního zámku. Starý úředník vypočítával všechny knihy, které se nacházejí v ukryté knihovně.

„A především je tam,“, řekl, „letopis Polockého knížectví, psaný rukou svaté Eufrosíny, původní exemplář Nestorova letopisu, neboť opisy, jež se dochovaly do našich dnů, jsou plny omylů a mají s originálem málo společného, pak také vlastnoruční zápisy bratrů Cyrila a Metoděje, díla byzantských chronografů apod.“

Statkář řekl: „Baziliáni věděli, kde je knihovna ukryta, ale ve strachu, aby se jí nezmocnili jezuité a nezničili ji, uchovávali toto místo v tajnosti.“

Povídání trvalo dlouho do noci.

Poté, co jsme se rozloučili, rozešli jsme se každý jinam.

Můj pokoj v hotelu byl v prvním patře. Měl okno, kterým byla vidět zahrada, za níž stál zděný dům, pyšnící se komínem se zdobnou hlavou v podobě koruny. Poločtí starousedlíci vyprávějí, že dříve bylo ve městě více takových ozdobných komínů, ale časem vymizely. V srdci jsem pocítil lítost nad starým a blízkým, ale vytrácejícím se světem. Ve slohu komínové hlavy bylo cosi neuchopitelného, co mi přivádělo na mysl sloh přívěšku, který jsem nedávno viděl v ruce Podzemního člověka. Žily snad ještě pozůstatky onoho slohu? Opřel jsem se hlavou o rám a zamyslel jsem se. Fantazie mi malovala město v onom slohu, město s těmi nejpodivnějšími ohromnými budovami...

Celé znění textu naleznete zde.

překlad © Miroslav Tomek

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3476x

katalogy

Inzerce
Inzerce