Těžko zařaditelná Radůza
Radůza: Čáp nejni kondor

Těžko zařaditelná Radůza

Útlou knížku povídek Čáp nejni kondor české písničkářky Radůzy prezentuje vydavatel jako literaturu pro děti a mládež. Zdaleka však nelze říct, že by se jednalo o typické čtení pro děti.

Útlou knížku povídek Čáp nejni kondor české písničkářky Radůzy prezentuje vydavatel jako literaturu pro děti a mládež. Zdaleka však nelze říct, že by se jednalo o typické čtení pro děti. Všech třináct poměrně krátkých povídek je sice od začátku do konce „plných dětství“, ale jejich adresáti by už dětmi být spíše neměli, protože zde vylíčená realita je opravdová, neidylická, místy až zvrácená. Příběhy na sebe volně navazují a všechny mají vesměs autobiografický ráz. Jejich vypravěčkou je čtyřletá Raduška, která se sama tajně naučila číst a ve slovníku cizích slov už je u písmene C. Spolu s ní se čtenář přesouvá do východočeských Jenkovic, kam ji její maminka na nějaký čas „uschovala“ k dědovi a babičce. Bylo to na přelomu 70. a 80. let, v době složité rodinné situace, kdy Raduška téměř nic nejedla (a tak nikdo nic nenamítá, když se začne cpát šiškami pro husy), maminku (věčně ve vojenské uniformě) zahlédla jen zřídkakdy a tatínek od nich zrovna odcházel. Než se propletenec vztahů vyřeší a do rodiny zavítá tatínek nový, vyrůstá hlavní hrdinka na syrovém venkově. Zdejší prostředí a každodenní práce jsou nazírány výhradně optikou předškolního dítěte, a právě to dodává textu patřičnou sílu. Zobrazená realita je totiž dívčím pohledem náležitě zkreslená. Některé věci dítě nechápe, jiné si vysvětluje po svém, a aby příběh vyprávěný „nezkušeným děučetem“ fungoval co nejlépe, potřebuje k tomu i dospělejšího čtenáře, který dokáže mít nadhled. Pokud se právě jemu dostane kniha do rukou, vyniknou všechny její přednosti: humor a vtip, zkratka, dobové reálie, naturalistický detail.

Raduška je svým způsobem génius a za čtyři roky toho prožila tolik, že její svérázné vzpomínky na dobu, kdy byla ještě malá a „vyváděla vopravdický hovadiny“, skutečně vydají na drobnou knihu. Ta může zamávat s čistotnými povahami a hygienici by ji možná neměli číst vůbec. V dnešní moderní, popřevratové a jaksi „navoněné“ době, kdy má každý svůj denní přísun jogurtových kultur a všechno je u něj doma jemnější a čistší, může čtyřleté dítě věčně pokousané od blech působit šokujícím dojmem. Kromě blech je hrdinka běžně konfrontována s dalšími zvířaty. Nejčastěji to jsou psi, jejichž přítomnost je v rodině samozřejmostí a kteří věrně olízají všechno jídlo – a také se jim může naházet pod stůl maso, když se nikdo nedívá. K těmto zvířatům se vážou i nejrůznější nemoci a s nimi související smrt. O kondorech se dozvídáme zprostředkovaně z dědečkova vyprávění, a zážitek je to tak silný, že dal název celé knize. Silných zážitků je v textu nepřeberně a klidně by se celý svazek mohl jmenovat i „Hrozně mi ty vajgly chutnaly“ či „Babička hudrá na dědu, ať na mě nedejchá, že mu smrdí z huby“ apod. Uprostřed špinavého a komunistického venkova působí značně kontrastně vypravěččina touha číst a samostatně se vzdělávat. Děvče, které požívá vánoční ozdoby, obsah popelníků a tlačku pro kachny, kupodivu samo porovnává svůj osud s osudem Boženy Němcové, nejraději má Kytici, ale přečetlo i Švejka, Annu KareninuPsohlavce.

Čáp nejni kondor zapadá do celkového kontextu autorčiny tvorby. Příznivci Radůzy-písničkářky zajisté ocení i Radůzu-prozaičku. A kdo se s autorkou setká prostřednictvím zmiňovaného textu poprvé, nebude zklamaný. Kniha vydá jen na jeden večer a zůstane po ní dobrá nálada a pobavení.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Baobab, Praha, 2011, 72 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Yoker,

PROTOŽE TEXT NELZE ČLENIT NA ODSTAVCE, POUŽÍVÁM MÍSTO NICH
---000000000000000---

Na dvorku slepice, kachny, husy. V chlívku koza Betýnka. Králíci v králíkárně. Kočka, co má prašivinu. Skoro celý rok bláto. Všude hovna ... My to známe, Radůzo! Já i řada mých vrstevníků.

---000000000000000---

Ono, když z kalendáře lidstva vytrhneme těch posledních 50 až 100 let, tak tam nezbyde skoro nic jiného. Jen ten úzký, nezprostředkovaný život s přírodou, se zvířaty, s lidmi kolem. Skutečné zážitky. Skutečné pocity a city. To je to, co umělec musí mít. Bez toho to nejde.

---000000000000000---

To, jak Radůza nějakou dobu vyrůstala u prarodičů na vesnici, ji spojuje s umělci zhruba o generaci staršími. Uvedu dva: Jaromír Nohavica, Lucie Bílá. Radůza zkrátka kotví ve světě o generaci starším. Svými pocity, svým elánem, svou opravdovostí. „Čáp nejni kondor“ ukazuje podhoubí, z kterého její písničky vycházejí. Knížka by ovšem byla krásná i sama o sobě.

---000000000000000---

Je útlá – 69 stran. Ale děj spěchá rychle kupředu: „Dneska už je zejtra.“ Jak jednoduché a krásné! Jako sám pohyb času. O němž nikdo neví, co je vlastně zač.

---000000000000000---

Kolik jen se toho stane na první stránce! : „Je to zajímavý, co ten králík vevnitř má ... Vidíš, Raduško, tohle je srdíčko. Taky máš takový. Babička ti ho dá do poliuky, můžeš si ho sníst. Na, tu máš, pacičku. Usušíme ji a budeš si s ní hrát.“

---000000000000000---

Ten spád děje Radůza dociluje - kromě přímé řeči - i krátkými větami, které odpovídají i věku hlavní hrdinky a vypravěčky (5 let). Je to samozřejmě její parketa – vždyť celý text písničky se musí vejít na ubrousek v kavárně ...

---000000000000000---

Jen ten vydavatel! Jako bych ho slyšel: „Je to pěkné, Radůzo. Opravdu. Ale je toho MÁLO ... No, víte co, my to vytisknem velkými fonty, aby toho bylo víc.“ To samé kdysi vzkázal vydavatel Franzi Kafkovi. Když se mu do rukou dostala jeho první knížka ...

---000000000000000---

Ještě jedna věc vtahuje čtenáře do děje: Hlavní linka příběhu je často v přítomném čase. Třeba: „Vlezu si k němu do boudy a jíme lívance. Jednou kousnu já, jednou Aryn. Babička má radost, že mi chutná.“ (str. 10) Cítíte tu sílu?

---000000000000000---

Pořád hovořím, ale ještě jsem se nedotkl otázky: „Může to být čtení i pro děti?“ Nuže: spíše ne. V mládí se člověk dívá dopředu. Ve dvanácti si nebude číst o tom, jak v pěti letech chodil po dvorku. Ještě nemá ten odstup. Čte buď pohádky nebo vyfabulované příběhy pro děti/mládež.

---000000000000000---

Ale „Kondor“ není vyfabulovaný příběh. Je to osobní výpověď člověka, kterému je pět let. Byť, samozřejmě, umělecky ztvárněná. Takové knížky čtou lidé, kteří už mají něco za sebou. Jsou schopni se dívat zpátky. Mají odstup a nadhled.

---000000000000000---
V rodině prarodičů běží život jinak než v rodině rodičů. Oni už do práce nechodí, nikam nespěchají, mají čas ...
Vědí, co je opravdu důležité a co ne. Nemají už sice tolik energie, ale to je možná plus. Ten vnouček/vnučka tak má dost času si vše prohlédnout, prozkoumat to a popřemýšlet o tom. A jaksi se tak nějak „aktivně zapojit“:

---000000000000000---

„Čuchám ty smrady a vůně z prádla. Babička mě vždycky nechá pomáhat. Všecko mi ukáže a řekne jak s tím. S prádlem, s řepou, s žehlením, můžu už i sekat srpem. Jsem na to pyšná. Baví mě to. Nejradši chodím na řepu. Mám svoji motyčku a s tou pěkně jednotím. Vždycky nechám jen tu nejpěknější sazeničku.“ (str. 66)

---000000000000000---

Vidíte: pere s babičkou prádlo, jednotí řepu (má svou motyčku!), seká srpem ... Je na to pyšná! Aby ne. Vždyť už umí to, co dospělí. Je užitečná. Cítí, že už je skoro velká. Opravdu pracuje! To je vážná a důležitá věc: vždyť přece práce – a především společná práce – je jeden ze základních kamenů společnosti. Drží společnost nad vodou a pohromadě.

---000000000000000---

Ti starší lidé si také nedávají tolik pozor na jazyk. A tak se člověk leccos dozví: „Mně se líbí, když k nám přijdou ženský. Povídaj si hezky. Ptaly se babičky, jestli už mámu rozvedli. Musela jsem jít hned spát.“ (str. 18)

---000000000000000---

Nebo: „Babička si v seknici povídala se strejdou Emilem. Srkali kafe a mluvili. Vo dědoj. Vo tom, jak jeho táta honil jeho mámu kolem chalupy ...“ (str. 63). Úsměvná historka. Já - jak jsem o generaci starší než Radůza - tak vidím až hluboko do toho Rakouska-Uherska. A tam jsou teda VJECI!

---000000000000000---

Ta Radůzina vesnice je důležitá i kvůli zvířatům. Lidé z města to nechápou, ale my víme, že zvířata se od nás moc neliší. Mají své city, pocity. Nepřetvařují se. Bůh ví, co všechno vědí. Občas to vyplave napovrch:

---000000000000000---

„Přišla ke mně moje husa. Je poslední, co nám zbyla. Ostatní jsme už snědli. Tahle je ochočená a je moje. Zobákem mi začala přejíždět po předloktí a tak drobně mě jako štípala. Trochu to lechtalo a trochu hladilo a zvedlo mi to náladu. Husa tak jako potichu hujhala ...“ (str. 53)

---000000000000000---

Některé příhody dostávají odstupem let zvláštní nový kontext. Úsměvný, hrozivý nebo tak. Jako u té příhody s kondorem, která dala knížce název: „Dost jsem si oddechla, že už se nemusím bát jít ven. Protože děda říkal, že v Americe nejsou jenom kondoři, ale taky imperialisti. A když je to tak daleko, že k nám nedoletí ani kondor, tak imperialista už tepr né. ...“ (str. 29)

---000000000000000---

Jo. Za starými časy padla opona: Imperialista už je tady – teď aby k nám ještě doletěl i ten kondor! To už by člověk nemoh ani vyjít na dvorek. A zanadávat si.

---000000000000000---

„Děda sedí na zápraží. Šteluje rádio. Chytá různý stanice. Nejvíc ze všeho by chtěl chytit Albánii. Prej to je exotika. ... Sedím vedle něj a obdivuju ho.“ (str. 65)

Jak tomu ta Radůza ROZUMÍ! Vždyť my vlastně nechceme nic jiného! Jen občas trochu obdivovat. – No, a ta Albánie, to byla fakt exotika. Skoro jako Svobodná Evropa. To člověk někdy nevěděl, kam na ty kecy choděj ...


---000000000000000---
---000000000000000---
---000000000000000---


--- *** ---


---000000000000000---

Knížek, jako je „Kondor“, je víc. Třeba:

---000000000000000---

Dutka: U útulku 5 (Magnesia Litera – nominace)

---000000000000000---

Šabach: Šakalí léta (+ film)

---000000000000000---

Dousková: Hrdý Budžes (+ divadelní představení)

---000000000000000---

Liší se věkem vypravěče, prostředím, dobou. Ale jedno mají společné: jde o umělecky přetavené osobní výpovědi mladého člověka o realitě prožité doby. Takhle to opravdu vypadalo. Čestné pionýrské!

---000000000000000---

Ty tři knížky uvádím nejen proto, aby si čtenář „Kondora“ zařadil, ale také proto, abych ukázal, čím se „Kondor“ liší. To někdy není na první pohled zřejmé. Třeba když něco chybí. A mohlo by tam být! Viděl třeba někdo z vás bezdomovce před rokem 89?

---000000000000000---

Já teď ale ještě odbočím. A promluvím o věci dříve zcela samozřejmé, která ale teď, kdy jsou podemílány základy společnosti, již neplatí. Jde o nepsaný zákon, že rodina táhne za jeden provaz. Ten zákon platí jak v „Kondorovi“, tak i ve třech zmíněných knížkách:

---000000000000000---

Kačenka v „Hrdém Budžesovi“ je asi podobná mrcha jako Andrea Kroupová, ale my fandíme Kačence, protože je to rodina.

---000000000000000---

Ta vychovatelka v „Útulku“ řeže občas ty své svěřence vařečkou, ale bere se za ně tak, jako by to byly její děti: „Pane předsedo, vy o těch dětech mluvíte, jako by to byli p-p-psi.“ Protestuje.

---000000000000000---

A Radůza: „To vždycky jdeme s pytlem na kukuřici. Nesmí se to, ale my stejně jdem.“ (str. 13). Tak: rodina je bližší než kabát.

---000000000000000---

A teď už opravdu k té první věci, která v „Kondorovi“ chybí: týká se vztahu mezi rodinou/jednotlivcem a společností.

---000000000000000---

Třeba v „Útulku“: „Ano, jsou to děti, ale jsou to především vzteklí psi.“ Říká úředník, který je představitelem společnosti. A vyřazuje tak ty děti z útulku ze společnosti. Ten motiv se táhne celou knihou ...

---000000000000000---

U Šabacha jde v zásadě o rozpor mezi ideou socialismu a jejím uskutečňováním v praxi. Praxe pokulhávala za ideou. Nebo jí i odporovala. Nejvíc trpěla svoboda jednotlivce. Většinou kvůli blbostem. A tak byla praxe odsouzena k zesměšnění. A s ní i idea ... Šabachovou osobní tragédií je, že na rozpor se společností narážel už doma: jeho otec – plukovník ČSLA – na každou jeho námitku odpovídal dotazem: „A co jsi dokázal ty?“

---000000000000000---

V „Kondorovi“ ale žádný takový rozpor není: Ta rodina (prarodičů) žije v souladu se společností. A tak celá knížka dýchá jakousi smířlivou harmonií.

---000000000000000---

A teď k té druhé věci. Začnu hned citátem z „Hrdého Budžese“: „Já myslím, že maj dost hloupý maminky a tatínky, samý horníky, zedníky a komunisty ...“ (str. 20). Něco takového by za nás nikdo neřekl! Ne proto, že jsme byli dobře vychovaní. Ale proto, že si nikdo z nás nemyslel, že horníci a zedníci jsou „dost hloupý“. To je totiž jako říct, že jsou póvl, plebs ...

---000000000000000---

Podobných poznámek je tam řada. Končí to až neskutečnou scénou se zákupeckou babičkou. Takovou zrůdu člověk potká tak jednou za život. Když má smůlu ...

---000000000000000---

Společenská vrstva, z níž Dousková pochází, se vyvyšuje nad ostatní. Ale ve skutečnosti je nečistá a odporná. Dousková se vynořila nad její hladinu a promluvila. Musíme jí být vděční!

---000000000000000---

Tato společenská vrstva má na korouhvi napsáno: „Svoboda, pravda, láska“. Nejsou to ale hrdinové táhnoucí do boje. Ani neškodné, komické figurky, jak se někdy prezentují. Jsou to nepřátelé na život a na smrt. Nepřátelé svobody, pravdy a lásky. Jsou u moci. A přitesávají společnost podle svých představ. Aby v ní nezůstalo místo ani pro svobodu, ani pro pravdu, ani pro lásku. Ani pro umění. ... A ani pro lidi jako je Radůza.

---000000000000000---

Já myslím, že je to právě Čistota, která je přivádí k zuřivosti. Proto, že jsou nečistí. A že je to právě Čistota, co nejlépe charakterizuje Radůzinu knížku „Čáp nejni kondor“. Tedy: Morální čistota.

---000000000000000---

Jeden z hrdinů těch krásných a hrozných povídek Horacia Quirogy říká: „Nada hay más bello y que fortalezca más en la vida que un recuerdo puro“. Není nic krásnějšího a nic, co by v životě posilovalo víc, než čistá vzpomínka. ... Cituje Dostojevského.

---000000000000000---

Existuje snad někdo, kdo by těmto věcem rozuměl lépe?