Stanišić, Saša: Jak voják opravuje gramofon

Stanišić, Saša
Jak voják opravuje gramofon

recenze beletrie zahraniční

Válka viděná optikou jedné postavy není v dějinách literatury žádná novinka přinejmenším od Tolstého; pokud jde o topos „velké dějiny očima dítěte“, těžko už kdy někdo překoná laťku, kterou stanovil Günter Grass svým Plechovým bubínkem. V těchto základních narativních principech bývá prototypickou vypravěčskou perspektivou popis vnitřního i vnějšího světa, vnitřní monolog. Kdo by však čekal spořádané popisy a záznam skutečnosti, tomu Saša Stanišić připravil dost šokující překvapení.

Pohádka o nedokončeném dětství
Saša Stanišić
: Jak voják opravuje gramofon. Přel. Tomáš Dimter, Labyrint, Praha, 2011, 296 s.

V tomto oceněném románu, debutu bosensko-německého prozaika generace dnešních třicátníků, popisuje (nejspíš aspoň zčásti autobiograficky) hlavní protagonista Aleksandar své dětství v malém bosenském městečku Višegradu, válku, která město převrátí vzhůru nohama, následnou emigraci rodiny do Německa a svůj poválečný návrat do Višegradu, kde hledá zbytky města, jež znal před válkou a útěkem, před válečným ničením a etnickými čistkami.

Válka viděná optikou jedné postavy není v dějinách literatury žádná novinka přinejmenším od Tolstého; pokud jde o topos „velké dějiny očima dítěte“, těžko už kdy někdo překoná laťku, kterou stanovil Günter Grass svým Plechovým bubínkem. V těchto základních narativních principech bývá prototypickou vypravěčskou perspektivou popis vnitřního i vnějšího světa, vnitřní monolog. Kdo by však čekal spořádané popisy a záznam skutečnosti, tomu Saša Stanišić připravil dost šokující překvapení.

Ale popořadě. Aleksandar je takový hravý, trochu přemoudřelý kluk, kterého zajímá především fotbal a rybaření, občas tu probleskne počínající pubertální zájem o holky, ale většinu času se zabývá kreslením, pozorováním členů rodiny a ostatních figurek obývajících Višegrad a spřádáním fantazií na téma „kdybych byl čarodějem umnodějem“. S realitou potitovské Jugoslávie si vždycky tak nějak poradí, jak už to děti umějí, ať už jde o rétoriku a symboliku komunistického režimu nebo o záludnosti spisovné srbochorvatštiny, kterou se učí ve škole. Jeho vzorem a oporou je děda Slavko, shodou okolností vysoký stranický funkcionář a skrz naskrz marxista. Klukovské pozorování, namnoze nezbedné a často velmi trefné, patří k silným stránkám románu a českému čtenáři připomíná trochu Karla Poláčka, trochu Boříka Vojtěcha Steklače: „Na fotkách byl [Tito] často vidět s pionýry, smál se a pionýři se taky smáli, a pod snímkem stálo, že se Tito a pionýři smějí“ (str. 69). Dalším plusem románu je vystižení rázovitosti jugoslávských poměrů, postav a postaviček, které jako by bylo vystřižené z nějakého Kusturicova filmu: prostředí bosenského maloměsta je podáno se zvláštním zdůrazňováním rozporuplných (a trochu stereotypních) stránek, které zdejší život má, a k tomu autor plně využívá možností burlesky, parodie či ironického odstupu. Základním konfliktem románu je pak srážka tohoto dobromyslně absurdního dětského světa s poválečným Višegradem, která se odehrává po Aleksandarově návratu v konfrontacích vzpomínek, pozorování města, ve kterém už máloco je tak, jak bylo před „tím“, a rozhovorů s těmi, kteří přežili. V tomto konfliktu vyjde krutě najevo jiný, tentokrát závažnější druh absurdity: ani „typicky balkánské“, ani obecně lidské vlastnosti, kterým válka umožní dostat se na povrch, nepatří mezi ty obdivuhodné.

Tím, co čtenáři připravuje onen šok, je kompozice. Děj je fragmentarizovaný, rozbitý místy až k nesnesitelnosti. Chvíli okouní na místě, pak se zčistajasna rozběhne vpřed jako splašená sardel, aby pak třeba pokryl celou stránku odpočítáváním fotbalových hlaviček, které hráč zahraje na jeden zátah. Autor střídá neuvěřitelnou škálu témat, motivů, žánrových konvencí a stylových rejstříků od popisu vnitřního stavu přes hospodský skaz až po zaznamenané telefonní hovory, dětské slohové práce, hesla zadaná do internetového vyhledávače nebo „knihu v knize“, kterou hlavní postava píše; celá tato mozaika končí fantasmagorickými slepeninami všeho možného, pohybujícími se na hranici – dej mu pánbu nebe – automatického textu. Mozaika je to tak přepestrá, že je příhodnější označit ji jako literární galimatyáš.

Zvolená kompozice je celkovému dojmu z knihy spíše na škodu. Čtenář rád pochopí, že toto fanfaronské řinčení, s nímž se děj ubírá kupředu, tento klaunský heroismus má společně s oněmi karikovanými a parodovanými lidskými charaktery tvořit hradbu postavenou proti válečnému traumatu. Je to barevné, je to exotické, je to efektní – ale je to místy zoufale nudné. Ne že by to byl důvod zlomit nad knihou definitivně hůl: najde se nemálo pasáží, které jsou věrohodné a přesvědčivé, ba i zábavné a strhující. Potkáváme je však spíš rozmístěné v knize na základě náhodného principu. Vyskytují se tam, kde autor přestane experimentovat či šaškovat a vypravěč se pevně opře o formu, a až na výjimky (jednou z nich je třeba kouzelné zachycení pomsty parohatého manžela svému sokovi, při němž postaví do latě i policajty, kterým nezbývá nic jiného, než pochopit, že tisíciletý zákon mužské cti stojí nad tím, který reprezentují oni) se nacházejí v poslední třetině knihy. Jako by román trpěl svou nevyrovnaností, jako by hledal, čím chce být: máme zde číst célinovský vztek, nebo klaunský škleb? Křičí Stanišić do světa, že „válka je vůl“, nebo ji a svoje krajany, kteří se k ní propůjčili, činí terčem vlastního posměchu?

Hodnotit válečnou prózu psanou očima účastníků s takřka minimálním časovým odstupem je ošemetné. Cestu ven představuje důsledné oddělení textu od jeho aktuálního kontextu. Končím proto recenzi vyjádřením přesvědčení, že román Jak voják opravuje gramofon se zařadí mezi ty, které budou jako fikcionalizované svědectví o určité době číst ještě následující generace. Zážitek z četby, který by nepřipomínal pohyb nahoru a dolů jako na houpačce, je však třeba hledat jinde.

 

Rozhovor ČRo 3 - Vltava o románu s jeho autorem a překladatelem

Stanišič Stanišic Stanisic

© Jan M. Heller

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 91 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 4534x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce