Katsoulis, Melissa: Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být.

Katsoulis, Melissa
Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být.

recenze literární věda

Svůj přehled začíná autorka v osmnáctém století u Williama Laudera, který si prý předesevzal prostřednictvím padělků usvědčit z plagiátorství Johna Miltona, a Jamese Macphersona, autora Básní Ossiana. Pokračuje přes značně nesourodé podvrhy, jako jsou bohužel dodnes skutečně nebezpečné Protokoly sionských mudrců na straně jedné a na straně druhé nevinné „povídačky” Marka Twaina, který později ochotně přiznával, že si je coby reportér vymýšlel.

Melissa Katsoulis: Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být. Přel. Milena Pellarová, XYZ, Praha, 2012, 316 s.

Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být se jmenuje kniha bývalé reportérky The Times a nyní novinářky na volné noze Melissy Katsoulis(ové). Svůj přehled začíná autorka v osmnáctém století u Williama Laudera, který si prý předesevzal prostřednictvím padělků usvědčit z plagiátorství Johna Miltona, a Jamese Macphersona, autora Básní Ossiana. Pokračuje přes značně nesourodé podvrhy, jako jsou bohužel dodnes skutečně nebezpečné Protokoly sionských mudrců (kupodivu bez jakékoli zmínky třeba o Umbertu Ecovi, který se jimi podrobně zabýval) na straně jedné a na straně druhé nevinné „povídačky” Marka Twaina, který později ochotně přiznával, že si je coby reportér vymýšlel. Samostatné oddíly jsou pak vyhrazeny americkým indiánům, podvrženým „odkazům slavných”, zfalšovaným vzpomínkám na holocaust, nepravým textům vztahujícím se k náboženství a jeho zakladatelům. Závěrečnou – pro mne nejpoutavější – část tvoří „zlomyslné podvody”. V ní autorka referuje o známé Sokalově aféře, ve které slavný profesor fyziky na Newyorské univerzitě nesmyslným postmodernistickým žvástem blamoval redaktory odborného časopisu, který jej otiskl; dále o vydání monografie o neexistujícím umělci, po jejímž objevení mnoho výtvarných kritiků předstíralo, že tohoto umělce znají už dávno;1 o podvržených verších fiktivního řeckého básníka, které měly po přeložení do angličtiny takový úspěch, že umělec pak osobně křtil celou knihu („roli“ poety ve skutečnosti sehrál zubař autora této mystifikace); o recesistech, kteří úspěšně předstírali vznik nového avantgardního uměleckého stylu;2 nebo o spisovateli Romainu Garymu, kterému se jako zatím jedinému podařilo získat Goncourtovu cenu dvakrát, podruhé roku 1975 pod pseudonymem Émile Ajar. Jistý recenzent, který už odepsal Garyho jako „invenčně vyprahlého“, jeho novou knihu La vie devant soi vydanou pod jiným jménem přivítal jako dílo „pozoruhodného spisovatele ryzího talentu“.

Autorka tvrdí, že všichni „její“ autoři, ať už jde o aristokratického sexuálního maniaka, jenž na přelomu 20. století napsal skandální odhalení o císařovně Cch’-si, či o osamělou postarší paní, která si vymyslela umírajícího syna-spisovatele, mají něco společného: všichni měli pocit, že stojí na okraji společnosti, a třebaže byli velmi inteligentní a po materiální stránce slušně zajištění, v určitém okamžiku nabyli dojmu, že je svět, jehož součástí se chtějí stát, zatvrzele odmítá. Podle Katsoulidové je dále překvapivé, kolik jich nemělo jednoho rodiče. Většina z nich se „kdysi těšila chvále za své literární vlohy, ale obvyklým způsobem úspěchu přesto nedosáhla“ (to se ovšem tolik netýká oněch „zlomyslných“ podvodníků, kteří se pokoušejí „bránit to, co považují za autentické hodnoty svých souputníků“ proti útokům hypermoderních trendů). Čím víc podle autorky čtenář tyto texty zkoumá, tím víc otázek týkajících se pravdivosti literatury si musí klást. Ta je totiž velice těžko uchopitelná. Lze jednoznačně prohlásit, že romány pravdivé nejsou, kdežto o pamětech platí opak? Pokud si uvědomíme, že každé velké umělecké dílo (ať už jde o obraz, knihu či film) zachycuje obecné životní zákonitosti, které se blíží našemu prožitku reality, musíme odpovědět záporně. Pisatelé pamětí, životopisů a literatury faktu se sice čtenářům snaží pravdu zprostředkovat méně skrytě, ale měli bychom podle Katsoulidové brát v potaz, že při popisu lidských příběhů, míst a událostí „hraje důležitou roli interpretace skutečnosti – a ta je u každého člověka jiná“.

Autorka v knize poněkud přehnaně generalizuje, a také její třídění jednotlivých podvodníků je někdy málo pochopitelné. Navíc v ohlasech na webovém portálu Amazon anglický originál „schytal“ množství negativních reakcí hlavně za to, jakým kostrbatým stylem je napsán. A je pravda, že už třeba samotný začátek knihy není zrovna ukázkou stylistického umění („Životní příběh literárních podvodníků od nespokojených mormonů a falešných indiánů přes znuděné studenty až k chlípným aristokratům je sice zvláštní, ale jejich dílo zachycuje to, co inspiruje, děsí a motivuje určitou generaci, a v tomto smyslu vypovídá o společnosti stejně tolik jako práce poctivých spisovatelů“). Přesto ale české vydání není zcela bez užitku: čeští čtenáři mohou díky tomu v širším kontextu vnímat a interpretovat příklady českých podvrhů – od Rukopisů, jejichž kulturní a dobová spřízněnost s Ossianem je ovšem známa, přes „spisovatelku“ Žofii Jandovou (vymyslel si ji F. L. Čelakovský) až k „česko-vietnamské spisovatelce“ Lan Pham Thi (o starších z těchto podvrhů viz sborník Literární mystifikace, etnické mýty a jejich úloha při formování národního vědomí z roku 2001). Analogicky k oběma autorkám uvádí Katsoulidová případy básnířky Fern Gravelové, na které roku 1940 americké kritiky zaujalo její mládí, optimismus a „zalíbení v poklidném prostém životě” – a časem se ukázalo, že skutečným tvůrcem byl zkušený a úspěšný spisovatel dobrodružných příběhů, nebo příběh údajné australské Aboridžinky, odebrané po narození násilně matce a vychovávané mezi bělochy – kde skutečným autorem byl bělošský taxikář.

Pro české čtenáře je pak zvláště doporučeníhodná kapitola o knize Poselství od protinožců, vydané i česky (a v současné době vyprodané). Podle místního nakladatele je to „příběh americké lékařky specializující se na přírodní léčitelství, které se naskytla příležitost poznat život jednoho australského domorodého kmene, je to svědectví o hlubokém způsobu života v souladu s drsnou přírodou“. Tento idylický obraz ale Katsoulidová výrazně koriguje: autorka Poselství od protinožců Marlo Morganová je sice skutečná, ale její bestsellerová kniha je „plná polopravd a lží založených na omezené znalosti života amerických indiánů a na inspiraci filmem Krokodýl Dundee, které s australskými domorodci nemají nic společného. A i když autorka slíbila aboridžinské Radě starších, že se za své smyšlenky písemně omluví, dosud tak neučinila.“ Případ Morganová je ovšem jen jedním z mnoha, které ukazují sílu víry: totiž že když pevně věříme tomu, že naše civilizace je zkažená a spásu můžeme najít toliko u vzdálených a exotických domorodců, dostane se nám od nich kýženého poselství, když národní obrozenci potřebují ženskou spisovatelku, získají ji, a když si kritici či publikum silně přeje místní vietnamskou spisovatelku, jejich přání je zázračně vyplněno…

1. http://en.wikipedia.org/wiki/Nat_Tate:_An_American_Artist_1928-1960 zpět 

2. http://en.wikipedia.org/wiki/Witter_Bynner zpět 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 08.05.2012 12:01
Katsoulis, Melissa: Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být.
La vie devant soi vyšlo česky jako Život před sebou.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   44%čtenáři

zhlédnuto 2948x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce