Katsoulis, Melissa: Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být

Katsoulis, Melissa
Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být

ukázka literární věda

Životní příběh literárních podvodníků od nespokojených mormonů a falešných indiánů přes znuděné studenty až k chlípným aristokratům je sice zvláštní, ale jejich dílo zachycuje to, co inspiruje, děsí a motivuje určitou generaci, a v tomto smyslu vypovídá o společnosti stejně tolik jako práce poctivých spisovatelů.

Melissa Katsoulis: Literární mystifikace: když knihy nejsou tím, čím se zdají být. Přel. Milena Pellarová, XYZ, Praha, 2012, 316 s.

Úvod

Životní příběh literárních podvodníků od nespokojených mormonů a falešných indiánů přes znuděné studenty až k chlípným aristokratům je sice zvláštní, ale jejich dílo zachycuje to, co inspiruje, děsí a motivuje určitou generaci, a v tomto smyslu vypovídá o společnosti stejně tolik jako práce poctivých spisovatelů. Tento přehled nejznámějších literárních podvodů není úplný. Někteří oblíbení švindlíři, například Henry Root a Rochester Sneath, se do něj nedostali, protože se spíš chtěli pobavit než někoho ošálit. Jiní, jako třeba Thomas J. Wise a James Collier, v něm nejsou zastoupeni proto, že jejich těžkopádné pokusy bychom mohli nazvat spíše padělky. Začínáme v 18. století, kdy se zrodil román a kdy se autorům i nakladatelům poprvé naskytla šance „získat věhlas“, jak prohlásil Samuel Johnson, ale spisovatelé, kteří si pohrávali s autorstvím a autenticitou textů, žili už ve 4. století př. n. l. Někteří podváděli pro zábavu, jako například nejstarší známý mystifi kátor v historii, Dionýsius Renegát. Byl to stoik, který se s filozofickou školou hlásající vznešenost utrpení a smrti rozešel, napsal pod Sofoklovým jménem hru nazvanou Parthenopaeus a proložil ji urážlivými akrostichy. Jeden z nich například zněl: HÉRAKLIDÉS NEUMÍ ČÍST A VŮBEC SE ZA TO NESTYDÍ.

Jiní klamali z politických důvodů, například autor slavné Konstantinovy donace. Tato darovací listina sestávající ze dvou částí zvaných Confesio a Donatio potvrzovala, že císař Konstantin Veliký věnoval církvi některé evropské državy na oplátku za to, že ho papež Silvestr I. vyléčil z malomocenství a naučil milovat Boha.

Aby čtenáři lépe pochopili význam příběhů v této knize (které by jim měly přinést nejenom poučení, ale i zábavu z toho, kam až jsou někteří autoři ochotni zajít a kam sahá naivita čtenářů), vyplatí se rozdělit je do tří hlavních kategorií a zamyslet se nad problematikou pravdivosti v literatuře obecně. Jak jsem už naznačila, všechny literární podvody nejsou stejné. V této knize jsou v rámci jednotlivých kapitol seřazeny chronologicky, ale většina z nich spadá do tří skupin. Americký literární teoretik Brian McHale, kupodivu jeden z mála, který se pokusil písemné podvody klasifi kovat, je dělí na nefalšované, zlomyslné a únikové.

Do první kategorie patří většina zde uvedených případů a téměř všechny z těch nejslavnějších. Nálepku „nefalšovaný podvod“ mohou dostat například Konstantinova donace, Básně Ossianovy, Shakespearovy rukopisy z pera Williama Irelanda a Hitlerovy deníky, protože jde o literární výplody, jejichž původ měl zůstat tajemstvím. Vznikly z finančních, ideologických či emočních důvodů, nelze je považovat za umělecká díla zrozená z tvůrčí inspirace a nebyly napsány kvůli zesměšnění určitých lidí nebo institucí. Jejich autoři jsou obvykle nešťastníci, kteří se neprosadili svou vlastní prací a zoufale prahli po penězích nebo uznání. Názorným příkladem je William Ireland. Vyrůstal v Londýně v devadesátých letech 18. století, kdy nastal obrovský zájem o evropské kulturní památky. Otec ho okázale ignoroval, považoval jej za beznadějného hlupáka a donutil ho vykonávat práci pomocného úředníčka, kterou William nesnášel. Jakmile však vyrukoval s kouskem papíru, jenž nesl Shakespearův falešný podpis, veškeré trápení pominulo. Přes noc se stal středem otcovy pozornosti a od rána do večera slyšel chválu na to, jak šikovně dokáže opatřit vzácné dokumenty (které ovšem tajně psal speciálně namíchaným inkoustem na starý papír).

Ireland byl nakonec odhalen hlavně proto, že neměl takové nadání, aby kritiky přesvědčil, že „nalezená“ dramata skutečně napsal Shakespeare. Ostatní původci „nefalšovaných“ podvodů však byli tak dobří stylisté, že si jich literáti považovali i poté, co byli prozrazeni. Za příklad mohou posloužit Rowleyho básně od Chattertona a Ossianovy od Macphersona, které se jako cenná literární díla čtou a studují dodnes. Romantický příběh Thomase Chattertona z Bristolu, mladého básníka okouzleného středověkem, jenž podlehl v Londýně chudobě a depresi, než mohl rozvinout svůj talent, přitahoval celé generace tvůrců. Jeho život inspiroval nejvíce umělců (od Keatse až po Acroyda), kteří učinili z literárních podvodníků hrdiny svých děl (Ern Malley a Anthony Godby Johnson v románech Petera Careyho a Armisteada Maupina).

Zřejmě nejodvážnější „nefalšovaný“ podvod se odehrál v 15. století v Itálii a příliš se o něm neví. Spáchal jej mnich Annius z Viterba u Říma, který rodné město tolik miloval, že byl ochoten provést cokoli, aby je proslavil. Proto narafičil na sousedovo pole hliněné „etruské“ střepy a „objevil“ velmi významné ztracené dílo raného náboženského spisovatele Serosa, z něhož vyplývalo, že Noemovi potomci po potopě znovu zalidnili zemi právě ve Viterbu. Na jeho podvody se přišlo až téměř po stu letech díky novým forenzním technikám, jež se uplatnily i při zkoumání Konstantinovy donace, tedy díky pečlivé analýze lexika a ortografie, srovnání s paralelními texty, a především díky zdravému selskému rozumu.

Chatterton a jemu podobní byli tragické postavy, ale skupina „zlomyslných“ podvodníků po sobě zanechala díla, která vzbuzují spíše smích než soucit. Tihle lidé si předsevzali, že oklamou literární vědce, nakladatele nebo přívržence nějakého literárního směru a potom poukážou na to (často pomocí vodítek, která v textu zanechají), jak jsou čtenáři důvěřiví a hloupí, čímž vyzdvihnou vlastní inteligenci. Nejznámější takový podvod v Austrálii a vlastně v celém anglicky mluvícím světě ve 20. století byly „nalezené“ avantgardní básně Erna Malleyho, které napsali dva rozhořčení klasičtí básníci James McAuley a Harold Stewart. Později tvrdili, že je složili za jedno odpoledne (což nebyla pravda), ale v každém případě vytvořili verše, které dnes kritici označují za to nejlepší z jejich díla. Autorů, kteří napsali falešné texty, aby se vysmáli zastáncům dobových módních směrů, bylo před nimi i po nich velmi mnoho a jejich tvorba vypovídá právě tolik o čtenářích jako o nich samotných. Platí to zejména pro spektristy, kteří vyrukovali s básnickým podvodem v roce 1916 (spáchali ho z podobných důvodů jako Stewart a McAuley), a pro příšerný erotický román Nahá přišla cizinka z roku 1969, jehož autoři chtěli dokázat, že je-li knížka plná sexu, může zaznamenat úspěch, ačkoli nemá sebemenší literární kvality. Mystifi kátoři spadající do této kategorie se však nesnaží znemožnit jen milovníky módních směrů. Když fyzik Alan Sokal v polovině devadesátých let uspěl v předním kulturním časopise s článkem pseudosociologických nesmyslů, nade vši pochybnost potvrdil, že „zlomyslnému“ podvodu se daří i v jiných oblastech než v té literární. V roce 2006 oficiální životopisec Johna Betjemana zašifroval do falešného Betjemanova milostného dopisu nesmrtelný akrostich A N WILSON JE HOVŇOUS a poslal ho svému rivalovi Wilsonovi pod anagramem Eve de Harben. Wilson nic nepoznal a dopis ve své práci o Betjemanovi zveřejnil. Podvody, jimiž chtějí původci znemožnit kolegy, jsou určitě nejzábavnější a připomínají, že samolibý vydavatelský a akademický svět potřebuje občas trochu popíchnout.

Poslední skupina je nejméně početná, ale možná se ještě rozroste. Takzvaných únikových podvodů se dopouštějí spisovatelé, kteří mají potřebu si s autorstvím zahrávat, aby vytvořili hlas, jímž budou moci přesně vyslovit, co sami za sebe nedokážou. Jde o jakési literární břichomluvectví, které vidíme například v tvorbě stárnoucího spisovatele dobrodružných příběhů, jenž se stylizoval do role desetileté básnířky Fern Gravelové a měl v polovině 20. století v Americe spoustu obdivovatelů. Nalezneme je i u kanadského básníka, který toužil překonat uměleckou krizi, a tak si vypůjčil hlas postaršího řeckého rybáře jménem Karavis. Ze stejných důvodů zveřejnil pod jménem Jasusada „svědecké“ básně o Hirošimě jistý výstřední učitel.

„Únikové“ podvody mají často vysokou kvalitu, protože jsou dílem zkušených autorů, kterým záleží na uměleckém výsledku. James Norman Hall, tvůrce Fern Gravelové, například hledal nový, jemnější tón pro dobrodružné příběhy a válečné paměti, jež běžně psal. Upřímně věřil v hodnotu práce, kterou jeho alter ego vytvářelo, a přestože byla dětsky jednoduchá, kritici se shodují, že ve Ferniných melancholických básních lze nalézt kromě roztomilých postřehů dorůstajícího děvčátka i něco víc. Samozřejmě že se některé podvody MacHaleovým třem kategoriím vymykají, ale jeho klasifi kace pomáhá určit hlavní důvody, proč se podceňovaní podivíni, jimž se tato kniha věnuje, rozhodli veřejnost oklamat.

Všichni tito autoři, ať už jde o aristokratického sexuálního maniaka, jenž na přelomu 20. století napsal skandální odhalení o císařovně Cch’-si, či o osamělou postarší paní, která si vymyslela umírajícího syna-spisovatele, mají něco společného: Jejich výtvory postihují veškeré aspekty života a všichni měli pocit, že stojí na okraji společnosti. Třebaže byli velmi inteligentní a po materiální stránce slušně zajištění, v určitém okamžiku nabyli dojmu, že je svět, jehož součástí se chtějí stát, zatvrzele odmítá. Je překvapivé, kolik jich nemělo jednoho rodiče. Většina z nich se kdysi těšila chvále za své literární vlohy, ale obvyklým způsobem úspěchu přesto nedosáhla. A téměř všichni patří ke společenství (skutečnému, nebo domnělému), jehož zvyklosti a vazby se snaží ve svých pracích chránit. „Zlomyslní“ podvodníci se pokoušejí bránit to, co považují za autentické hodnoty svých souputníků proti útokům hypermoderních trendů, zatímco ti „nefalšovaní“ se snaží proměnit fi ktivní svět v reálný, aby si získali čtenáře. Naproti tomu druhá identita postmoderních experimentátorů, kteří páchají „únikové podvody“, dokazuje mnohostrannost jejich tvůrčí osobnosti, protože skrze druhý hlas jsou schopni zachytit jiné aspekty reality, kterou ve svých dílech zobrazují. Čím víc čtenář tyto texty zkoumá, tím víc otázek týkajících se pravdivosti literatury si musí klást. Ta je totiž velice těžko uchopitelná. Lze jednoznačně prohlásit, že romány pravdivé nejsou, kdežto o pamětech platí opak? Pokud si uvědomíme, že každé velké umělecké dílo (ať už jde o obraz, knihu či fi lm) zachycuje obecné životní zákonitosti, které se blíží našemu prožitku reality, musíme odpovědět záporně. Pisatelé pamětí, životopisů a literatury faktu se sice čtenářům snaží pravdu zprostředkovat méně skrytě, ale měli bychom brát v potaz, že při popisu lidských příběhů, míst a událostí hraje důležitou roli interpretace skutečnosti – a ta je u každého člověka jiná.

Nedávno se pod drobnohled literárních vědců i obyčejných čtenářů dostal bestseller Milion malých střípků od nechvalně známého amerického autora Jamese Freye, jenž ho vydával za pravdivý příběh o své závislosti na drogách a alkoholu a pozoruhodném uzdravení, k němuž si pomohl úplně sám. Kniha vyšla roku 2003, na pultech se ani neohřála a Oprah Winfreyová už pisatele dávala za vzor všem, kdo se chtěli dostat z nějaké závislosti. Frey své drásavé vzpomínky napsal nesmírně čtivě a o extrémním fyzickém i duševním utrpení vyprávěl otevřeně a upřímně sporým, nevyumělkovaným jazykem. Většina toho, co napsal, byla ovšem příliš přitažená za vlasy, aby to mohla být pravda. Když ho obvinili, že si části textu vymyslel, oponoval tím, že podstata (jeho boj s drogami a alkoholem) je absolutně pravdivá; on jenom změnil určité detaily, aby lépe vyjádřil, co se skutečně stalo, a ochránil lidi, kteří v knížce vystupují. Proslýchalo se rovněž, že nejdříve nakladateli předložil rukopis jako beletrii, ale ten mu poradil, aby ho zpracoval jako „strastiplné vzpomínky“, protože tak se bude lépe prodávat.

Vzestup popularity tohoto žánru, k němuž došlo koncem 20. století, je zvláštností současného vydavatelského trhu a zasluhuje si podrobnější rozbor už jenom proto, že obliba knih s tituly jako No, Daddy, No! (Tatínku, prosím tě, ne!) vypovídá mnohé o tom, proč se čtenáři tak snadno nechají oklamat. Povzbuzující příběhy o osobních strázních nás zjevně velice přitahují. O tom, že chceme slyšet o bolesti druhých, svědčí ústřední příběh křesťanství. A stejně jako má bible jakési „pomocné“ trpitele (Job, Noe a další), i ve většině ostatních náboženství nalezneme vyprávění o lidech či bozích, kteří prošli těžkými zkouškami a museli urazit dlouhou obtížnou cestu. Antičtí dramatikové dobře věděli, jak důležitou roli katarze hraje, a hrdiny, které někdo týrá a kteří po fyzické i psychické stránce strádají, najdeme i v klasické anglické literatuře od Chaucera, Shakespeara a Miltona po Bunyana, Defoa a Dickense. Ale teprve ve 20. století a po vzniku moderního vydavatelského marketingu se zrodila myšlenka, že traumatické či neobvyklé zážitky lze předstírat. Dnes už zapomenutá podvodnice Joan Lowellová přiměla ve dvacátých letech nakladatele Simona a Schustera, aby uvěřili, že byla řadu let jedinou ženskou členkou posádky na obchodní lodi, a tudíž dělala spoustu věcí, které by žádná mladá dívka dělat neměla. Nikdy se nepřiznala. Jiné falešné pisatelky vzpomínek, například Cleone Knoxová, domnělá autorka Diary of a Young Lady of Fashion (Deník mladé dámy), který údajně vznikl v 18. století, nebo „anonymní“ pisatelka kultovního drogového deníku Go Ask Alice (Zeptej se Alice), z níž se vyklubala mormonka středního věku svérázně bojující za očistu společnosti, se za svými výtvory skrývaly tak dlouho, než je svědomí donutilo říci pravdu.

Ženu, která si vymýšlí, že v útlém mládí prováděla nezákonné kousky, pochopitelně nelze srovnávat se členy nejotřesnější skupiny podvodných autorů, jimiž jsou lidé, kteří tvrdí, že zažili holocaust. K tomu, aby předstírali, že byli oběťmi Hitlerova režimu, měli Binjamin Wilkomirski, Misha Defonseca a Herman Rosenblat různé důvody. (Helen Demidenková byla naopak Hitlerovou stoupenkyní a údajně ji poznamenal režim Stalinův.) Z toho, co se lze dozvědět o jejich skutečném životě, kupodivu vyplývá, že byl stejně dobrodružný, plný obětí a vášně jako život lidí, za něž se vydávali, ale nacismus na něj neměl žádný vliv. Po otázce, proč někdo lže o holocaustu, zní druhá nejzajímavější následovně: „Proč tolik podvodníků pochází z Austrálie?“ Vzhledem k tomu, jak je tato země mladá a jak malá je její literární scéna, si zde udělalo jméno na falešné identitě významné množství spisovatelů. Stejně jako podvádění leccos vypovídá o tom, k čemu je literatura, ozřejmuje Austrálie důležitou věc o literárních podvodech. Marlo Morganovou, Nina Culottu a Wandu Koolmatrieovou zcela jistě vedla ctižádost. Wandu, rozzlobeného bílého muže, který nemohl svoji knihu udat, a proto ji předložil pod jménem aboridžinky, přiměl k podvodu také strach z přistěhovalců a nelibost nad zvýhodňováním původních obyvatel. Nino Cullotta měl podobnou motivaci, ale negativní pocity v něm nepřevládaly. Byl to bílý Australan, který chtěl popsat určité zvláštnosti, jimiž se vyznačuje uzavřený svět australských dělníků, a dospěl k názoru, že bude nejlepší učinit tak v masce cizince (italského zedníka). Případ Marlo Morganové a Normy Khouriové je zajímavý v tom, že obě pocházejí z USA a zřejmě se domnívaly, že Austrálie je od mezinárodní kulturní komunity odříznutá, takže se na jejich podvod nepřijde. Bestseller Poselství od protinožců vycházel ze zážitků Morganové, jež údajně nějaký čas putovala s neznámým kmenem kočovných aboridžinců, kteří ji vyléčili a začali uctívat. V Austrálii se neodvážila své báchorky publikovat, ale když se přece jen dostaly do rukou domorodým čtenářům, kteří chtěli vědět, proč píše o jejich kultuře urážlivé nesmysly, musela se omluvit. Khouriová vylíčila smrt přítelkyně, již rodina potrestala za poskvrnění cti. Podle svého tvrzení musela utéci do Austrálie kvůli Jordáncům, kteří se jí za to chtěli pomstít. Skutečnost, že podvod odhalili australští novináři, svědčí o tom, že pátý kontinent rozhodně není intelektuální černá díra, jak se obě ženy hloupě domnívaly. Je však pravda, že na australské umělecké scéně se dějí věci, které by jinde neprošly. Hlavní důvod tkví v tom, že rasismus a ultrapravicová politika tam na rozdíl od jiných částí anglicky mluvícího světa nejsou tabu (což výroky Helen Darvillové/Demidenkové potvrzují nade vši pochybnost). Svou roli jistě hraje i skutečnost, že mladá společnost, která stále hledá vlastní identitu a bojí se rasové integrace, se zoufale snaží prokázat hodnoty, jimž by mohla věřit, a v literatuře to jde nejlíp.

To, jakým způsobem se v příštích letech budou podvody páchat a jak na ně bude veřejnost reagovat, se vlivem technického vývoje zcela jistě změní. Při odhalení těch, které se objevily v posledních deseti letech, hrál klíčovou roli internet, jenže díky němu budou netalentovaní pisálci stále smělejší a falešných blogů, jako byl například ten, který dlouho psala smrtelně nemocná americká dívka, z níž se vyklubala nešťastná žena středních let, bude zřejmě stále víc. A pokud jde o kategorii „únikových“ podvodů, stačí si připomenout britského romanopisce, který nedávno na internet vystavil svůj podrobný, ale falešný profi l, aby čtenáři nepřišli na to, že není prostopášným milovníkem vína s hlavou v oblacích, jak je napsáno na obálce jeho knihy, ale člověkem úplně obyčejným a nevýrazným. Řada nakladatelů autorům doporučuje, aby na internet nezapomínali, protože se čtenářům lépe přiblíží a budou pro ně skutečnější, ale tím se hranice mezi pravdou a fikcí stále víc stírá.

Způsob, jakým literaturu využíváme ke komunikaci, se neuvěřitelně mění, ale v určitém smyslu zůstává stejný. Knihám v jakékoli podobě bychom měli důvěřovat, avšak dokud bude tištěné slovo záviset na vydavatelově vůli, budou ho spisovatelé zneužívat a překrucovat. Ale stačí, přečtete-li si příběh tak úžasných podvodníků, jako byli třeba Šedá sova nebo Romain Gary, a rychle zjistíte, že bez nich by byla na světě docela nuda.

Překlad © Milena Pellarová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.