Khidayer, Emíre: Arabský svět – jiná planeta? (in MfD)

Khidayer, Emíre
Arabský svět – jiná planeta? (in MfD)

recenze kultura

„Bez pozlátka, bez závoje, obnaženou s dobrým srdcem“ – tak si dala Emíre Khidayer za cíl představit arabskou kulturu a společnost. Kniha je ale bohužel plná přehnaných generalizací, které v mnohém opakují tradiční evropské předsudky vůči Orientu. Nebo autorka Arabům připisuje vlastnosti, které se dají najít i leckde jinde.

Arabský svět podaný s bestsellerovým zjednodušováním
Emíre Khidayer
: Arabský svět – jiná planeta? Mladá fronta, Praha, 2011, 244 s.

„Bez pozlátka, bez závoje, obnaženou s dobrým srdcem“ – tak si dala Emíre Khidayer za cíl představit arabskou kulturu a společnost v knize Arabský svět - jiná planeta?. Khidayer je dcerou slovenské matky a iráckého otce, vystudovala arabistiku a dlouhodobě působila jako diplomatka v Egyptě, Kuvajtu a Iráku.

Ve své knize systematicky a přehledně pojednává jednotlivé oblasti každodenního života: o vztahu ke zvířatům, etiketě, placení bakšíše, konzumaci kávy, arabském pojetí času či veřejné bezpečnosti, terorismu či pověrčivosti. Tak se třeba dozvíme, že Arabové „téměř bez výjimky věří v uhranutí“ a jsou také přesvědčeni o existenci začarovaných měst, kam by nikdy nevstoupili. Pokud prý má třeba v Maroku někdo pocit, že ho zasáhlo neštěstí a mají v tom prsty duchové, udělá očistný rituál s chameleonem. Toho „hodí do otevřeného ohně a ohniště třikrát obejde. Když žár zvíře roztrhne, zlo je odvrácené.“ Pokud se v tichosti upeče, zloba přetrvá. Dále prý Arabové postrádají orientační smysl: „Ani jeden Arab, kterého jsem v životě potkala, až na jednu výjimku, nemá dobrý orientační smysl,“ tvrdí autorka.

Khidayer referuje také o tom, jaké kastovnictví v mnoha arabských společnostech panuje, většinou s ním ovšem souhlasí. Pokud Kuvajťané s pohrdavým úsměvem hledí na své beduínské spoluobčany z oázy Džahra, pak Khidayer glosuje: „Musím však říci, že k tomu asi mají důvod, protože v mnoha případech jsem potkala Džahrany, kteří byli špinaví a chovali se hrubě.“ Dále se od ní dozvíme, že nemálo Arabů má „chabé znalosti o lidském těle“ a tato absence znalostí a „primitivnost je vedou ke stupňování brutality“, a že tam jsou velmi neupřímní žebráci (i když přiznává, že dnes už ji to nepřekvapuje ani v arabském světě, ani doma, ani jinde ve světě, ale pociťuje z toho „trpkost na duši“). O ozbrojencích, kteří v arabském světě střeží vybrané objekty, konstatuje, že pokud by došlo ke skutečnému útoku, „takoví vojáci by jistě nikoho nezachránili, jen by způsobili ještě větší chaos“.

Tématem, které nemůže vynechat, je pochopitelně oblast sexuality. Píše o nemožnosti kontaktu mezi nezadanými muži a ženami a sugestivně líčí „lístečkové seznamování“, kdy muži mohou do okna vedle jedoucího vozu a jeho řidičce vhodit papírek s telefonním číslem. Lituje ženy, které při velkých neštěstích umírají jen kvůli nedostatku ženských lékařek, protože muži k nim nejsou vpuštěni; spílá arabským mužům za to, že problematiku různých sexuálních poloh rozebírají spíše s imámem než s vlastní manželkou; lituje zvláště jemenské ženy, které „slouží jen jako matrace pro rozkoš“ (ale všímá si i některých bohatých Arabek, které nemají „žádné povinnosti a neplní si ani ty rodičovské“). Zvláště se pak rozhořčuje nad pronásledováním homosexuálů. Její líčení toho, jak fanatičtí ozbrojenci vnikají do domů lidí podezřelých z homosexuality, přechází až ve vyznání: „Často na mne dolehne smutek, jací primitivové si osobují právo rozhodovat o životech druhých. Tam, v arabském světě, mnohem častěji než kdekoli jinde na světě. A to pod pláštíkem náboženského přesvědčení.“

K islámu autorka nemá velké sympatie, což ilustruje i příhodami, které působí jako vtip, ale jsou dle ní autentické. Jednomu vesničanovi pes počůral zeď. Muž se v nejistotě, co má jako správný muslim udělat, zeptal na názor imáma, který byl náhodou jeho sousedem. Duchovní mu vysvětlil, že pes je nečisté zvíře, takže stěnu musí zbourat a postavit sedmkrát. Když ale vesničan dovysvětlil, že jde o zeď, která spojuje jeho dům s domem imáma, ten se zamyslel a odpověděl: „V tom případě to srovná trocha vody!“. Jinde se Khidayer pohoršuje nad nekonzistencí muslimů, zvláště v případě konzumace vepřového a alkoholu: arabský muslim je schopný vyprovokovat hádku v evropské restauraci, když mu přinesou smažený sýr plněný šunkou, ale to, že „jídlo zapíjel pivem, už nevadí“.

Už z tohoto krátkého přehledu a několika citací je myslím zřejmé, že kniha Arabský svět – jiná planeta? je plná přehnaných generalizací, které v mnohém opakují tradiční evropské předsudky vůči Orientu, jež už před lety diagnostikoval americko-palestinský kulturní teoretik Edward Said v knize Orientalismus: západní koncepce Orientu. Nebo autorka Arabům připisuje vlastnosti, které se dají najít i leckde jinde. Připouští sice, že žebráci podvádějí po celém světě, ale už nenahlédne, že totéž se ovšem týká třeba i kritizované nekonzistence – viz vztah židů k šabatu, nebo příklad belgického krále, který na jeden den abdikuje, aby nebyl ve funkci v době parlamentního přijímání zákona, který protiřečí jeho katolickému vyznání. A kupříkladu nejhorší orientační smysl jsem já osobně shledal u obyvatel indického Dillí – ale nebudu kvůli tomu tvrdit, že je to vlastnost „všech“ Indů (a možná ani ne „vlastnost“, jako spíše „strategie“, jak prostě zákazníkovi rychle vyhovět). Takže podle mne kniha rozhodně není psána „nepředpojatě“, jak autorka v úvodu hrdě deklaruje. A už vůbec není pravda, že před touto publikací neexistovala žádná, která by zobrazovala pocity žen v arabském světě – česky vyšly třeba Devět částí touhy: skrytý svět muslimských žen od Geraldine Brooks a Závoj a džíny: ženy v islámském světě (editorka Magdaléna Frouzová).

Pokud tedy Khidayer hlásá, že je „šokujícím poznatkem, že jsou to často právě ženy, které chtějí být zahalené“, pak jí příliš nerozumím, protože pro toho, kde sleduje příslušnou literaturu (v češtině), vskutku nejde o nic nového. Připojme, že autorka v knize posílá četné vzkazy svým konkrétním známým, případně si vyřizuje účty s Araby či Arabkami, které jí údajně ublížily („já už jí ale již odpustila, a i když bude číst tyto řádky, nic od ní neočekávám“). Z toho, že se už autorka dobrala odpuštění, můžu mít soukromě jistě radost a přeju jí to, nic to ale nemění na tom, že do publikace, která chce podat „reálný obraz arabské společnosti“, takové pasáže jednoduše nepatří. Možná si měla autorka dopředu vyjasnit, zda raději nechce vytvořit knihu velmi osobních impresí z arabského světa.

Kapitola sama pro sebe je pak jazyk knihy, která zřejmě vznikla drobnou aktualizací a bohužel velmi špatným překladem slovenského originálu (ten je v knize uveden v seznamu „použité literatury“). V důsledku toho přímo překypuje chybami, z nichž některé jsem vnímal jako komické, celkově s příbývajícími stránkami ale jako docela únavné (některé dokonce text posouvají až na hranici srozumitelnosti). Z úspěchu knihy (a toho, jak rychle byl připraven zatím první dotisk) nicméně plyne, že o podobné tituly je u nás velký zájem. Tím spíš by si ale čeští čtenáři zasloužili skutečný úvod do arabské kultury, který bude psaný s větším (i „mimoarabským“) nadhledem, silnější snahou o postižení také kladných stránek arabského světa nebo aspoň touhou pochopit, jak určité negativní jevy vznikly, i s výraznějším odstupem od vlastních emocí autora (a jeho „zraněných citů“). A také – úvod napsaný opravdu česky.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 17.3.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 55 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

30%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 3338x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce