„Ha! Konečně to prasklo! Už si tedy přečetli mou Amorinu a teď mě celý náš Velký Blázinec má za volnomyšlenkáře a rozvraceče!“ Almqvist se přihnal do místnosti a nad hlavou mával listem opatřeným pěti zlomenými pečetěmi. „Byl jsem písemně vyzván, abych ihned opustil své místo. Když jsem se vrátil z oběda, ležel dopis na psacím stole. Podívej! S úřední pečetí a se vším. Nepadlo samozřejmě ani slovo. Kolega okamžitě opustil kancelář – zřejmě z obavy, že by musel vyjádřit nějaký názor.“ Almqvist se uchechtl. Rozvinul psaní a jal se pronikavým, nepřirozeným hlasem předčítat: „Jsme nuceni Vám oznámit... Takto se usneslo kolegium na schůzi dne... Vaše místo tímto zaniká. Litujeme. Děkujeme, pane Almqviste. Sbohem, pane Almqviste. Zatracené úřady! Zatracení pisálkové! Aby je vzal čert! Rosi, svoboda se musí oslavit!“ Roztrhl dopis na dvě stejně velké části. Odhodil je. Nepozorovaně jsem je zdvihl, abych si je později mohl přečíst pořádně. Almqvist nepřestával brebentit. „Naše drahá madam Rehnová pořádá supé ve Velkých klášterních klenbách, přijdou tam mí přátelé Stagnelius a Atterbom a jídlo budou doprovázet tableaux vivants, možná výjevy toho, jak se v Paříži prelátům a královským úředníkům sekaly hlavy. Ano, takové to bude! Odlož už tu knihu – život se má žít, ne jenom číst. To přece mladý pán ví!“
Takhle si můj učitel odporoval neustále – bylo to, jako by se život a básnická tvorba za jeho vysokým, bledým čelem nedokázaly snést, ať o jejich propojení usiloval sebevíc. V té chvíli už nehovořil ke mně, jen si pro sebe něco mumlal a tvář měl šedou a strnulou jako kašírovaná maska. Slyšel jsem ho trousit nadávky, nad nimiž by se červenaly i prodavačky ryb. Já jsem Amorinu také přečetl a po pravdě řečeno jsem z knihy moc nepochopil. Jestli rozvracela společnost, ukrývalo se to pod nánosem přeludů a fantazírování. Jistě se jednalo o svým způsobem záslužné dílo, mě však děsilo, že žiji v blízkosti muže, který chvílemi píše tak horečnatě a blouznivě – navzdory všem svým krásným slovům o rozumu a nebeských zákonech. Náhle mě napadlo, že je můj učitel ve skutečnosti dvěma osobami, jednou dobrou a moudrou, druhou zlou a nepříčetnou. Almqvistova duše byla podobně rozpolcená jako moje vlastní, třebaže jiným způsobem – jako olej a voda v jedné nádobě – jedno s druhým se neslučovalo. Jeho skrytá rozpolcenost  možná nesahala hlouběji než moje, byla však nebezpečnější.

Velké klášterní klenby se říkalo sklepu madam Rehnové, labyrintu místností, které občas pronajímala soukromým zájemcům, pánům a nymfám, a také nesčetným tajným společnostem, jichž se Stockholm domněle zbavil – svá sympozia zde pořádali swedenborgiáni, svobodní zednáři, rosenkruciáni i jiní světloplaší návštěvníci. Sklepní chodby se táhly pod ulicí až ke hřbitovní zdi – prastaré cihlové stavbě, kterou mnozí považovali za pozůstatek zmizelého kláštera klarisek. Úplně vzadu v poslední místnosti se nacházely dveře skrz tuto zeď, už je však nebylo možné otevřít. Nad nimi byla umístěna útlá mramorová růže, Almqvist mi dříve vysvětlil, že symbolizuje Mlčení, hranici mezi životem a věčností – Sub rosa per aeterna. Říkal, že dveře bývaly branou Smrti kláštera svaté Kláry a že „...prach a kosti, kosti a prach, nic jiného bys nenalezl, kdyby ses je někdy opovážil otevřít.“ Ne že bych na něco takového pomýšlel. Vyhlídky na večer strávený mezi zakopanými kostmi mě děsily, ale Almqvist nebyl v náladě, aby se mu dalo odporovat. Zmizel za dveřmi, aby s madam Rehmovou pohovořil o přípravách na večer, já jsem odložil knihu a upadl do chmurných myšlenek.