Nafisi, Azar: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu (in MfD)

Nafisi, Azar
Jak jsme v Teheránu četly Lolitu (in MfD)

recenze historie

„Tato kniha bude příběhem Lolity v Teheránu, vyprávěním o tom, jak Lolita bezbarvý Teherán proměnila, ale také o tom, jak Teherán proměnil Nabokovův román a napsal Lolitu novou: naši Lolitu.“ Tato výstižně charakterizuje literární vědkyně a spisovatelka Ázar Nafísíová (1955), v současnosti profesorka literatury a estetiky na Johns Hopkins University ve Washingtonu, svoji knihu.

Jak může Nabokovova Lolita promlouvat k Íráncům
Azar Nafisi: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Knihy a vzpomínky. Přel. Zuzana Mayerová, Paseka, Praha 2011, 369 s.

„Tato kniha bude příběhem Lolity v Teheránu, vyprávěním o tom, jak Lolita bezbarvý Teherán proměnila, ale také o tom, jak Teherán proměnil Nabokovův román a napsal Lolitu novou: naši Lolitu.“ Takto výstižně charakterizuje literární vědkyně a spisovatelka Ázar Nafísíová (1955), v současnosti profesorka literatury a estetiky na Johns Hopkins University ve Washingtonu, svoji knihu Jak jsme v Teheránu četly Lolitu: Knihy a vzpomínky. Popisuje v ní svoje studia ve Spojených státech a působení na univerzitě v Teheránu. Z hlediska jeho obyvatelky líčí dopady íránsko-irácké války či smrt a pohřeb Chomejního, ale především to, jak jeho režim postupně pronikal na její univerzitu a její pedagogy nutil ke stále větším kompromisům a podvolení se, nebo k emigraci – sama autorka odešla do Spojených států roku 1997. Nafísíová přitom jasně rozlišuje mezi upřímnou muslimskou vírou u některých jejích studentů a studentek a vírou coby vládnoucí ideologií těch, kteří „s islámem kšeftují jako Texaco s ropou“. Režim tak lidem „odcizil jejich nejintimnější a nejvnitřnější prožitky a naděje“. I když autorka ironicky poznamenává, že díky islámské republice začaly být pro její obyvatele vzácné předtím obyčejné věci jako chození na večírky, držení se za ruce, líčení rtů nebo smích na veřejnosti, celkově Chomejního režim otevřeně odsuzuje a zesměšňuje. Třeba i prostým uvedením citátů z díla Politické, filozofické, společenské a náboženské principy ajatolláha Chomejního, podle něhož je například jedním ze způsobů, jak vyléčit muže z nadměrné potřeby sexu, ukájení se se zvířaty, přičemž slepice, s níž měl muž pohlavní styk, nesmí být pak snědena ani mužovými příbuznými, ani jeho sousedem z vedlejšího domu, „zato soused o dva domy dál už ji jíst může“.

Hlavní těžiště knihy ovšem neleží v četbě Chomejního, ale především spisů Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova (ale i Lewise Carrolla, Josepha Conrada, F. Kafky, M. Kundery a desítek dalších), jak o nich přednášela a debatovala nejprve na univerzitě a později ve svém teheránském domě během tajných týdenních setkání se sedmi z jejích bývalých studentek literatury. Jak autorka vysvětluje, literární díla jim tehdy „poskytla únik z reality, protože jsme mohly obdivovat jejich krásu a zapomenout na zážitky s mravnostní policií na ulicích“. A to není všechno: zároveň paradoxně až romány, „ve kterých jsme hledaly únik, nás dovedly k tomu, že jsme se naučily zpochybňovat a rozebírat vlastní skutečnost, pro niž se nám zoufale nedostávalo slov“. Autorka tak na jedné straně musí čelit názorům islamistických studentů, podle nichž je „nejednoznačnost, kterou Henry James ve svých románech tak rád překládá, tou pravou příčinou zkázy západní civilizace“, nebo „naše revoluce se staví proti materialismu vyznávanému panem Fitzgeraldem, nanejvýš můžeme využít jejich techniku a znalosti, ale na každý pád musíme odmítnout jejich morálku“. Na straně druhé ale autorka sama západní klasiky interpretuje na základě především politického kódu a aktuální společenské situace ve své zemi (i když ovšem jinak než studenti oddaní Chomejnímu).

Lolity tak Nafísíová četnými paralelami s Íránem dělá skoro cosi na způsob politické alegorie. Tak jestliže se Humbert Humbert snaží „ospravedlnit tím, že přenáší vinu na svou oběť“, Lolitu, jde podle Nafísíové o metodu dobře známou od soudobého íránského režimu („My nejsme proti filmům, my jsme proti prostituci,“ tvrdil prý Chomejní, když se zapalovala divadla). A jestliže se „pravda o íránské předrevoluční minulosti pro ty, kdo si ji přivlastnili, stala neskutečnou“, tak podobně se „pravda o Lolitě stala neskutečnou pro Humberta“. Autorka se ale snaží o to, aby její interpretace nebyly tak prvoplánové a jednoznačné: tak Lolita pro autorku není jen kritikou islámské republiky, bouří se obecně proti „jakémukoli totalitnímu myšlení“, protože Nabokov v Hubertovi odhalil „všechny sobce, kteří znásilňují životy druhých“. Vedle islamismu jsou ovšem ostatní ideologie dvacátého století v knize přítomny méně výrazně, ale přece: jestliže Nafísíová nějakou dobu odolává tomu, aby v Íránu nosila šátek, připomíná analogický vzdor své babičky, která zase vzdorovala sekulárnímu šáhovu režimu tím, že po zákazu nošení šátků odmítala po měsíce vyjít z domu. A už během svých studií je autorka v Oklahomě konfrontována s íránskými marxistickými studenty, navzdory jejich tlaku ale dál nosí dlouhé vlasy, které ji nutí si ostříhat, a dlouhé sukně. O islamistické a marxistické revoluci tvrdí, že obě byly „ideologické a totalitní“, a právem nachází četné podobnosti, a tak když studentům čte vyznání sovětské hrdinky, že ještě více než svoji zem „miluje Stranu“, je to pro ně stejně tak směšné jako dobře pochopitelné i velmi aktuální. Naopak fašismus a nacismus, s nimiž ovšem neměla osobní zkušenost, autorka nebere v potaz, dokonce – vzhledem ke své erudici – překvapivě tvrdí, že „hlavní odlišnost“ íránské revoluce od ostatních převratů dvacátého století spočívala v tom, že se „odehrála ve jménu minulosti“ – totéž přitom samozřejmě platí i o nacionálním socialismu a jeho pokusu o znovuvzkříšení starobylého germánského náboženství či Mussoliniho návratech k antickému Římu.

V anotaci nakladatelství se o knize uvádí, že „českým čtenářům bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu“, což je srovnání, které nutně musí napadnout každého (dostatečně letitého či aspoň informovaného) českého čtenáře. Zvláště se mu pak ale pro srovnání skoro vnucuje dílo spisovatele, který zemřel krátce po českém vydání knihy od Nafísíové: Příběhem inženýra lidských duší od Josefa Škvoreckého, jehož ostatně autorka také zmiňuje. V obou dílech jsou kapitoly nazvány podle významných spisovatelů, i u Škvoreckého najdeme jistý druh alegorického výkladu, jenž třeba v Srdci temnoty nachází předobraz stalinismu, v obou knihách je názorně předvedeno, jak odlišně mohou knihy působit, pokud jsou přeneseny do zcela jiného kulturního prostředí, a jak radikálně se v závislosti na změně kontextu mění jejich interpretace. A také: v obou se v krásné literatuře hledá obrana před totalitním způsobem myšlení, i když poselství Škvoreckého bylo v tomto smyslu o něco skeptičtější: předat „dětem z prérií“, jeho kanadským studentům odchovaným hlavně televizí, zkušenost života v totalitě, nebo i jen dědictví jejich vlastních úctyhodných anglosaských klasiků, se ukazuje jako úkol krajně obtížný (v jedné chvíli autor v duchu volá: „Svatá nevědomosti! Ty neomluvitelný hříchu zaatlantické civilizace!“). Chybí jim totiž zkušenost, již Nafísíová tak dobře popsala, kdy „ve chvíli, kdy člověk přijde o všechny možnosti, začne i v té nejmenší skulince vidět velkolepou svobodu“ – zkušenost, kterou je dobré a nutné si stále připomínat. Kniha Jak jsme v Teheránu četly Lolitu: knihy a vzpomínky je k tomu skvělou pomůckou.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 22.3.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2367x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce