Nafisi, Azar: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

Nafisi, Azar
Jak jsme v Teheránu četly Lolitu

ukázka historie

Jako další byla předvolána Zarrín v roli obhájkyně. Stála čelem ke třídě a v tmavě modré skládané sukni a vlněném saku se zlatými knoflíky, z něhož jí vykukovaly manžety bílé halenky, působila elegantním a profesionálním dojmem.

Azar Nafisi: Jak jsme v Teheránu četly Lolitu. Knihy a vzpomínky. Přel. Zuzana Mayerová, Paseka, Praha 2011, 369 s.

18

Jako další byla předvolána Zarrín v roli obhájkyně. Stála čelem ke třídě a v tmavě modré skládané sukni a vlněném saku se zlatými knoflíky, z něhož jí vykukovaly manžety bílé halenky, působila elegantním a profesionálním dojmem. Vlasy měla svázané stužkou do dlouhého ohonu a jako jedinou ozdobu měla pár zlatých náušnic. Pomalu obcházela kolem pana Nijázího a co chvíli se náhle otočila, aby zdůraznila svá slova. Na papíru měla něco málo poznámek a během svého projevu do nich příliš nenahlížela. 

Svázané vlasy se jí ladně pohupovaly ze strany na stranu do rytmu chůze a hladce jí klouzaly po šíji pokaždé, když se obrátila na pana Nijázího, který seděl na své židli bez hnutí, jako z kamene. Začala pasáží, kterou jsem kdysi ve třídě četla z jedné z Fitzgeraldových povídek. „Náš drahý žalobce zašel tak daleko, že se takřka přiblížil atrakci v zábavním parku,“ pravila. „Není již schopen odlišit fikci od reality.“

Obrátila se k „našemu“ žalobci uvězněnému na židli a sladce se usmála. „Neponechává mezi oběma světy ani ten nejmenší prostor, kde by se dalo dýchat. Ukazuje tím svoji vlastní slabost: neschopnost číst román takový, jaký je. Zná jenom odsudek, hrubé a zjednodušené dělení na dobro a zlo.“ Pan Nijází při těch slovech zvedl hlavu, zrudl, ale neřekl nic. „Je však román dobrý,“ tázala se Zarrín, „jen proto, že je jeho hrdina ctnostný? Nebo je špatný proto, že se protagonista odchýlí od morálních zásad, jež pan Nijází vyžaduje nejen od nás, ale od veškeré literatury?“

Pan Farzán náhle vyskočil ze své židle. „Paní profesorko,“ obrátil se na mě. „Mohu k tomu také něco říct, i když jsem soudce?“

„Ovšemže,“ přisvědčila jsem, načež pan Farzán spustil dlouhou, zmatenou tirádu o údolí popele a Gatsbyho dekadentních večírcích, kterou ukončil konstatováním, že Fitzgeraldovým hlavním nedostatkem byla neschopnost překonat vlastní hamižnost. Psal laciné příběhy pro peníze a vtíral se bohatým. „Jistě víte,“ zněl jeho poslední argument, „že Fitzgerald řekl, že bohatí jsou jiní než ostatní.“

Pan Nijází po celou dobu vehementně přikyvoval. „Ovšem, ovšem,“ připojil se důležitě, očividně potěšen účinkem svého vystoupení. „Naše revoluce se staví proti materialismu vyznávanému panem Fitzgeraldem. Netoužíme ani po západním materialismu, ani po amerických výrobcích.“ Odmlčel se, jen aby se nadechl. „Nanejvýš můžeme využít jejich techniku a znalosti, ale na každý pád musíme odmítnout jejich morálku.“

Zarrín se nenechala výlevem pana Nijázího vyvést z míry. Počkala pár vteřin a pak klidně pronesla: „Zdá se, že mám před sebou žalobce dva. Smím teď s vaším dovolením pokračovat?“ Věnovala pohrdavý pohled místu v rohu, kde seděl pan Farzán. „Ráda bych žalobci a porotě přečetla citát, s nímž jsme se seznámili během naší první diskuse o této knize, citát z Diderotova románu Jakub fatalista: ‚Svoboda [autorova] stylu je pro mě takřka zárukou bezúhonnosti jeho morálky.‘ Říkali jsme si také, že román jako takový není morální v obvyklém slova smyslu. Může být nazýván morálním, pakliže nás vyburcuje z našeho ustrnutí a přiměje nás pochybovat o základních hodnotách, v něž věříme. Je-li toto pravda, pak se to Gatsbymu podařilo dokonale. To je poprvé, co se nějaké knize podařilo vyvolat v semináři takový rozruch.

Gatsby je souzen proto, že nás zneklidňuje – alespoň některé z nás,“ dodala, a z několika míst se ozvalo zahihňání. „Není to poprvé, co je román – nepolitický román – souzen státem.“ Otočila se a vlasy svázané do ohonu její pohyb následovaly. „Vzpomínáte si na slavné procesy s Paní Bovaryovou, s Odysseem, s Milencem lady Chatterleyové nebo Lolitou? Ve všech případech kniha zvítězila. Věnujme se ale tématu, které tolik znepokojuje jak Jeho Ctihodnost, tak pana žalobce: touha po penězích a jejich role v románu.

Je pravda, že Gatsby považuje peníze za jednu z Daisyiných předností. Je to právě on, kdo upozorní Nicka na zvláštní kouzlo jejího hlasu, vyvolávajícího představu cinkajících peněz. Tento román však není o touze mladého zbohatlíka po penězích.“ Odmlčela se, aby zdůraznila svá slova. „Kdo by něco takového tvrdil, ten se doma špatně připravoval.“ Téměř neznatelně se pootočila k nehybnému žalobci po své levici, pak přikročila ke svému stolku a vzala do ruky výtisk Gatsbyho. S knihou ve zdvižené ruce a zády k panu Nijázímu oslovila pana Farzána: „Nikoli Vaše Ctihodnosti, tento román není o tom, že ‚bohatí jsou jiní než vy a já‘, ačkoli ve skutečnosti jiní jsou: stejně jako se lišíme my od chudých nebo vy a já navzájem. Román je o bohatství, ale ne o vulgárním materialismu, na nějž se soustřeďujete vy a pan Nijází.“

„Jen do nich!“ ozval se hlas ze zadních řad. Obrátila jsem se a zaslechla šepot a smích. Zarrín s úsměvem na rtech vyčkávala. Překvapený soudce se zmohl jen na zvolání: „Ticho! Kdo to byl?“ Ani on však nečekal odpověď.

„Zdá se, že náš vážený žalobce pan Nijází,“ pokračovala Zarrín posměšným tónem, „nepotřebuje žádného svědka. Sám je podle všeho zároveň žalobcem i svědkem, zkusme však najít svědky v samotné knize. Povolejme do svědecké lavice některou z postav. Předvolám teď tu nejdůležitější.

Pan Nijází se ujal role soudce Fitzgeraldových hrdinů, ale Fitzgerald sám měl jiný plán. Dal nám svého vlastního soudce, takže možná bychom měli naslouchat jemu. Která z postav by mohla být naším soudcem?“ otázala se Zarrín a obrátila se ke třídě. „Samosebou je to Nick, vzpomeňte si, co sám o sobě říká: ‚Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal.‘ Je-li v tomto románu někdo soudcem, pak je to Nick. V jistém směru je nejméně vyhraněnou postavou, protože slouží jako zrcadlo.

Ostatní postavy jsou nakonec souzeny na základě své čestnosti a ti zámožní se ukáží být těmi nejméně čestnými. Důkaz A: Jordan Bakerová, s níž má Nick romantický vztah. Váže se k ní jakýsi skandál, který si Nick zpočátku nemůže vybavit. Podváděla v golfovém turnaji a později také lhala o automobilu, který si vypůjčila a pak ho nechala stát s odkrytou střechou venku na dešti. ‚Byla nevyléčitelně nepoctivá,‘ říká nám Nick. ‚Nedokázala být v nevýhodě, nesnášela to, a proto se, myslím, už v útlém mládí začala utíkat k všelijakým trikům, aby si uchovala ten chladný, nestoudný úsměv, který ukazovala světu, a přitom přece jen uspokojila požadavky svého pevného, svěžího těla.‘

Důkaz B: Tom Buchanan. Jeho nečestnost je mnohem zřejmější: klame svou ženu, kryje její zločin a nepociťuje přitom sebemenší vinu. Daisy je mnohem komplikovanější případ, protože jako vše, co se jí týká, má i její neupřímnost jistý půvab: vyvolává v ostatních dojem, že jsou spoluviníky jejích lží, protože jsou jimi okouzleni. Pak je tu samozřejmě Meyer Wolfsheim, Gatsbyho stínový obchodní společník, který zfixloval výsledky v baseballové lize. ‚Nikdy mi nenapadlo, že by si jeden člověk mohl začít zahrávat s důvěrou padesáti milionů lidí – s cílevědomostí lupiče, který páčí nedobytnou pokladnu.‘ Otázka čestnosti a nečestnosti, lidského charakteru, způsobu, jakým se lidé prezentují vnějšímu světu, je všudypřítomným pozadím příběhu a zabarvuje všechny hlavní události. Kdo tedy jsou oni nejméně čestní lidé v tomto románu?“ otázala se znovu poroty. „Bohatí, samozřejmě,“ prohlásila a rychle se otočila na pana Nijázího. „Titíž lidé, s nimiž, podle našeho žalobce pana Nijázího, Fitzgerald souhlasí.

To ale není všechno. S boháči ještě nejsme hotovi.“ Zarrín uchopila knihu a otevřela ji na označené stránce. „Pokud pan Carraway dovolí,“ řekla, „ráda bych citovala jeho názor na bohaté.“ Pak začala číst: „‚Byli to bezohlední lidé, Tom a Daisy – rozbíjeli věci a bytosti, a potom se stáhli zpátky do svých peněz nebo do své nekonečné bezohlednosti nebo co to bylo, co je drželo pohromadě, a nechali ostatní, aby dali do pořádku zmatek, který oni natropili...‘

Takže vidíte,“ řekla Zarrín a opět se otočila k panu Farzánovi, „takový názor na bohaté zastává nejdůvěryhodnější postava románu. Bohatí v této knize, představovaní hlavně Tomem a Daisy a v menší míře Jordan Bakerovou, jsou bezohlední lidé. Je to také Daisy, která srazí autem Myrtle, nechá Gatsbyho, aby vzal vinu na sebe, a pak mu ani nepošle na pohřeb květiny.“ Zarrín se odmlčela a obešla kolem dokola židli, aniž věnovala sebemenší pozornost soudci, žalobci nebo porotě.

„Klíčové je zde slovo bezohlednost,“ navázala. „Vzpomeňme si, jak Nick kárá Jordan za její bezohlednou jízdu a ona mu odpoví, že ačkoli sama je bezohledná, počítá s tím, že ostatní lidé ohledy berou. Bezohlednost je první slovo, které nám přijde na mysl, máme-li popsat bohaté v tomto románu. Sen, který ztělesňují, je ve své podstatě neblahý a zničí každého, kdo se ho pokusí uskutečnit. Takže, jak jistě chápete, pane Nijází, tato kniha neodsuzuje vaše bohaté vyšší třídy o nic méně než kterákoli z revolučních knih, které jsme tu četli.“ Náhle se obrátila ke mně a s úsměvem se otázala: „Nejsem si jistá, jak bych měla oslovovat knihu. Souhlasíte, že vaším cílem není obhajoba bohatých?“

Zarrínina nečekaná otázka mě zaskočila, ale využila jsem příležitosti, abych se zaměřila na téma ústřední pro celou moji diskusi o literatuře obecně. „Pokud je kritika bezohlednosti nedostatkem,“ odpověděla jsem značně sebevědomě, „pak se nacházím v dobré společnosti. Stejná bezohlednost, nedostatek empatie, se objevuje u negativních postav Jane Austenové: u lady Catherine, paní Norrisové, pana Collinse nebo u Crawfordových. Stejné téma se objevuje v povídkách Henryho Jamese a ztělesňují je i Nabokovovi zrůdní hrdinové: Humbert, Kinbote, Van a Ada Veenovi. Imaginativnost těchto prací je vyvážena empatií; nemůžeme prožívat všechno, co ostatní, i těm nejúchylnějším povahám v literatuře ale můžeme porozumět. Dobrý román ukazuje složitost povahy jednotlivých lidí a vytváří dostatek prostoru, aby se všechny postavy mohly vyjádřit; v tomto smyslu můžeme román nazvat demokratickým – ne snad že by obhajoval demokracii, je takový ze své podstaty. V jádru Gatsbyho, podobně jako v mnoha jiných velkých románech, je empatie – největší hřích je být slepý k trápení a bolesti druhých. Nevidět jejich těžkosti znamená popírat jejich existenci.“

Všechno jsem ze sebe vysypala jedním dechem, naprosto užaslá nad naléhavostí, s níž jsem hovořila. „Souhlasím,“ přerušila mě Zarrín. „Nemohli bychom říct, že takováto slepota a bezohlednost k druhým nám připomíná ještě jiný druh bezohledných lidí?“ Blýskla pohledem po panu Nijázím a dodala: „Těch, co vnímají svět černobíle a opájejí se neomylností vlastních představ. A pokud, pane Farzáne,“ dodala již vlídněji směrem k soudci, „byl Fitzgerald ve svém skutečném životě posedlý bohatými a bohatstvím, ve svých románech ukazuje zkázu a úpadek, které bohatství přináší celkem slušným lidem, jako je Gatsby, nebo tvořivým a živým jednotlivcům, k nimž patří například Dick Diver v románu Něžná je noc. Jestliže pan Nijází toto všechno nepochopil, unikl mu celý smysl románu.“

Nijází, který již delší dobu vytrvale pozoroval podlahu, vyskočil a zvolal: „Námitka!“

„Proti čemu vznášíte námitku?“ otázala se Zarrín s ironickou zdvořilostí.

„Bezohlednost není dost silný výraz!“ odsekl. „Proto není román morálnější. Já se vás ptám na hřích cizoložství, na lži a podvádění, a vy tady mluvíte o pouhé bezohlednosti?“

Zarrín chviličku váhala a pak se znovu obrátila ke mně. „Ráda bych nyní předvolala žalovanou stranu.“ Otočila se opět k panu Nijázímu a s čtveráckým zábleskem v očích se otázala: „Přál byste si vyslechnout obžalovaného?“ Nijází vzdorovitě zamumlal, že nikoli. „Výborně. Paní profesorko, mohla byste prosím předstoupit?“ Překvapeně jsem povstala a rozhlédla se kolem sebe. Nikde jsem neviděla prázdnou židli.

Pan Farzán se kupodivu probral, vyskočil a nabídl mi svoji. „Slyšela jste slova obžaloby,“ oslovila mne Zarrín. „Můžete říct něco na svoji obhajobu?“

Cítila jsem trému, snad jsem se i trochu styděla a musela se do řeči nutit. Zarrín svůj úkol zastala dokonale a já měla dojem, že moje kázání bude nadbytečné. Třída ale čekala a nebylo cesty zpět.

Posadila jsem se rozpačitě na židli, kterou mi pan Farzán nabídl. Když jsem se doma na proces připravovala, přes veškerou snahu se mi nedařilo formulovat slova, myšlenky a pocity, jež by vyjadřovaly, co mě na Gatsbym tolik přitahuje. Neustále jsem se vracela k Fitzgeraldovým slovům o tomto románu: „Právě ztráta iluzí,“ napsal, „dodává světu v románu tak úžasnou barvu, že nedbáte, zda věci jsou pravdivé nebo nepravdivé, pokud jsou součástí jeho magické krásy.“

Chtěla jsem svým studentům sdělit, že tohle není kniha o nevěře, ale o ztrátě snů. Cítila jsem, že je pro mě životně důležité, aby brali Gatsbyho takového, jaký je, aby ho oceňovali a milovali pro jeho nádherně mučivou krásu, avšak teď jsem jim musela říct něco konkrétnějšího a praktičtějšího.

„Gatsbyho nečteme proto, abychom zjistili, je-li nevěra dobrá nebo špatná věc, ale abychom pochopili, jak komplikované záležitosti jsou manželství nebo otázka věrnosti a nevěrnosti. Velký román nám pomáhá lépe vnímat složitosti života i údělu jednotlivců a chrání nás před domýšlivým přesvědčením, že máme patent na rozhodování o tom, co je dobré a špatné...“

„Ale paní profesorko,“ přerušil mě pan Nijází. „Já nevidím nic komplikovaného na tom, že má někdo poměr s manželkou svého přítele. Proč si pan Gatsby neopatří svoji vlastní manželku?“ otázal se upjatě. „Proč nenapíšete svůj vlastní román?“ zahuhlal kdosi odněkud z prostřední řady. Pan Nijází se zatvářil ještě zmateněji než dosud. Od té chvíle jsem se téměř nedostala ke slovu. Všichni jako by se naráz probudili a zjistili, že mají také co říct.

Na můj pokyn vyhlásil pan Farzán desetiminutovou přestávku. Vyšla jsem ještě s několika studenty ze třídy, abychom se nadýchali čerstvého vzduchu. Na chodbě jsem uviděla Mahtáb a Nasrín zabrané do hovoru. Přistoupila jsem k nim a zeptala se, co si o procesu myslí. Nasrín nejvíc zlobilo, že se pan Nijází chová, jako by měl monopol na morálku. Což neznamená, že ona s Gatsbym souhlasí a schvaluje jeho jednání, ale aspoň byl připraven pro svoji lásku zemřít. Společně jsme vykročily po chodbě. Většina studentů se shlukla kolem Zarrín a Nijázího, kteří se prudce hádali. Zarrín pana Nijázího obviňovala, že ji označil za děvku, a pan Nijází, ve tváři brunátný zlostí, jí pro změnu vyčítal, že je pomatená lhářka.

„Jak mám asi rozumět výroku, že žena, která nenosí šátek, je děvka a nástroj Satana? Tomu říkáte morálka?“ křičela. „Co křesťanky, které podle své víry šátek nenosí? Jsou snad všechny do poslední neřestné?“ „Ale tohle je islámská země,“ bránil se rozhorleně pan Nijází. „Máme na to zákon, a každý, kdo...“

„Zákon?“ přerušila ho Vidá. „Ten zákon jste si vymysleli vy. Takže zákon, říkáte? V nacistickém Německu byl taky na žluté hvězdy zákon. Měli snad kvůli nějakému pitomému zákonu nosit žlutou hvězdu úplně všichni Židé na celém světě?“

„Prosím tě,“ vmísila se Zarrín posměšně, „to mu snad ani neříkej. Prohlásí je všechny za sionisty, kteří dostali, co jim patří.“ Chvíli to vypadalo, že se pan Nijází neudrží a jednu jí vrazí.

„Nejvyšší čas, abych zakročila,“ pošeptala jsem Nasrín, která stála vedle mě a scénu fascinovaně pozorovala. Požádala jsem je, aby nechali sporů a vrátili se na svá místa. Jakmile se křik ztišil a ustaly všechny argumenty i protiargumenty, navrhla jsem, abychom otevřeli volnou diskusi. Nebudeme se pouštět do hlasování o konečném rozsudku, měli bychom ale vyslechnout, co si myslí porota. Může věc rozsoudit prostě tím, že vysloví svůj názor.

Pár levicově orientovaných studentů román obhajovalo. Měla jsem pocit, že to činí hlavně kvůli tomu, že aktivisticky zaměření studenti jsou tak ostře a neoblomně proti. Jejich obrana se v podstatě příliš nelišila od odmítavých názorů pana Nijázího. Romány jako Velký Gatsby prý musíme číst proto, abychom poznali amorálnost americké kultury. Měli bychom sice číst víc revoluční literatury, ale knihy podobné Gatsbymu též, abychom nepřítele lépe poznali.

Jeden z nich citoval slavný výrok soudruha Lenina, který prohlásil, že když poslouchá Beethovenovu sonátu „Měsíční svit“, cítí, jak začíná podléhat citům. Nejraději by pak někoho přátelsky poplácal po zádech, místo aby mu dal výprask holí, nebo cosi v tom smyslu. Moji levicoví studenti byli prostě a jednoduše toho názoru, že největší vada Gatsbyho spočívá v tom, že je odvádí od jejich revolučních povinností.

Mnozí ze studentů se bouřlivé debaty neúčastnili a místo toho se shromáždili kolem Zarrín a Vidy a tlumeně je povzbuzovali a chválili. Později jsem zjistila, že většina spolužáků se Zarrín souhlasila, neměli však chuť jít s vlastní kůží na trh, především kvůli nedostatku víry, že budou schopni téže „výřečnosti“, jak říkali, jíž vládl žalobce a soudce. Někteří se mi soukromě svěřili, že se jim kniha líbila. Proč to neřekli nahlas? Ostatní projevují svoje názory a pocity s velkou jistotou a oni vlastně nedokážou vysvětlit, proč se jim kniha líbila – prostě to tak je.

Krátce před zvoněním Zarrín, která od přestávky vůbec nepromluvila, náhle vstala. Ačkoli mluvila potichu, bylo vidět, jak je rozrušená. Řekla, že se někdy podivuje nad tím, proč se lidé obtěžují studovat literaturu jako svůj hlavní obor. Berou to vůbec vážně? Co se samotného Gatsbyho týče, nemá už na jeho obranu co říct. Kniha sama je svou vlastní obhajobou. Možná bychom se mohli od spisovatele a jeho románu lecčemu přiučit. Ona například nedošla k závěru, že nevěra je chvályhodná věc a že bychom se všichni měli stát podvodníky. Začali snad lidé po přečtení Steinbecka stávkovat nebo se vydali na západ? Stali se z nich po četbě Melvilla velrybáři? Není lidská povaha přece jen trochu složitější? Chybí snad revolucionářům osobní city a prožitky? Nikdy se nezamilují, nikdy neobdivují krásu? Velký Gatsby je úžasná kniha, řekla tiše. Učí nás vážit si svých snů a současně se před nimi mít na pozoru, hledat čestnost na neobvyklých místech. Kniha se jí prostě líbila a to je přece to hlavní, copak to nechápete?

Z jejího „Copak to nechápete?“ bylo cítit ryzí zaujetí, jak se už povznesla nad své opovržení a odpor k panu Nijázímu a teď opravdu tou- žila, aby to pochopil i on, aby konečně prohlédl. Na okamžik se odmlčela a rozhlédla se po třídě. Všichni spolužáci seděli tiše jako pěna. Ani pan Nijází si netroufl nic dodat.

Toho dne jsem byla po skončení hodiny spokojená. Mnozí si ani nevšimli, že zvonilo. Žádný formální rozsudek jsme sice nevynesli, avšak mimořádný zájem většiny studentů byl alespoň pro mě tím nejlepším verdiktem. Studenti vášnivě debatovali ještě poté, co vyšli z učebny – nehovořili však ani o rukojmích, ani o právě probíhajících demonstracích, o Radžávím či Chomejním, ale o Gatsbym a jeho neblahém snu.

 

překlad © Zuzana Mayerová
ukázka z knihy  Jak jsme v Teheránu četly Lolitu
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Paseka

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3130x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce