Ruge, Eugen: In Zeiten des abnehmenden Lichts

Ruge, Eugen
In Zeiten des abnehmenden Lichts

recenze beletrie zahraniční

V loňském roce získal Německou knižní cenu román Eugena Rugeho (nar. 1954) In Zeiten des abnehmenden Lichts (V čase ubývajícího světla). Formou rodinné ságy pojednává o životě čtyř generací, který poznamenala komunistická idea a její uvádění do praxe.

O DDR bez „ostalgie“
Eugen Ruge
: In Zeiten des abnehmenden Lichts. Rowohlt, Reinbek, 2011, 432 s.

V loňském roce získal Německou knižní cenu román Eugena Rugeho (nar. 1954) In Zeiten des abnehmenden Lichts (V čase ubývajícího světla). Formou rodinné ságy pojednává o životě čtyř generací, který poznamenala komunistická idea a její uvádění do praxe. Nejstarší Wilhelm je revolucionář tělem i duší, společně s manželkou Charlotte pracuje ilegálně pro stranu v Německu (pašování lidí a materiálu pod hlavičkou fiktivní hamburské firmy), před Hitlerem odchází do exilu v SSSR a odtamtud za dalšími stranickými úkoly do Mexika a nakonec se opět vrací do Německa (ovšem do toho správného Německa, tedy NDR); jejich syn Kurt, který se narodí v Rusku, si tu odbude pár let v trestním lágru, aby se poté se svou ženou Irinou (a její matkou Naděždou Ivanovnou) také „vrátil“ do NDR, kde zastává stranickou funkci a působí jako vědecký pracovník; třetí generaci zastupuje Alexander, jehož lze asi nejspíš pokládat za hlavní postavu – přinejmenším je u něj nejvýrazněji viditelný románový vývoj vnitřního postoje postavy k životu, a ovšem k idejím. A poslední v řadě je Wilhelmův pravnuk Markus, plod ztroskotaného Alexanderova manželství, kterého zajímají především počítačové hry, taneční hudba, prostředky k navozování alternativních stavů vědomí, holky a to, jak by se daly proříznout pneumatiky tomu „zasranýmu Turkovi, co sbalil holku ze Zeppellinovy bývalý třídy“.

Jak vidno, pracuje Eugen Ruge s celkem zalidněným jevištěm a s nejrůznějšími kulisami. Pro tento široký záběr a práci s žánrem „rodinné kroniky“ mluví část německé literární kritiky o autorovi jako o novém Thomasi Mannovi. Jakkoli je toto přirovnání s největší pravděpodobností přehnané, ohlas velké realistické epické tradice, v nejvlastnějším smyslu románové, je tu zřetelný nejen ve vnějších znacích. Charaktery postav autor pečlivě propracovává včetně typického jazyka a způsobů uvažování, všechny mají v osnově své nepochybné místo, takže lze sotva mluvit o postavách hlavních a epizodních, a otěže děje drží autor pevně v rukou. Tato vypravěčská suverenita se projevuje zejména v práci s časem. Kompozice na sebe vrství hned tři časové roviny, které se nejen týkají různých období minulého (a trochu i toho našeho) století, ale čas v nich ubíhá velmi odlišným tempem. Pro větší nepřehlednost je můžeme nazvat minulost, přítomnost a budoucnost. Kapitoly věnované minulosti jsou dvojnásobně rámované: za prvé tu celým románem prochází v jednotlivých epizodách jediný den, který zastupuje přítomnost a v němž se odehrává oslava Wilhelmových devadesátin za účasti zasloužilých soudruhů. Píše se datum 1. října 1989 (připomeňme si, že 9. listopadu téhož roku padne berlínská zeď) a několikrát je stejná epizoda vyprávěna z perspektivy různých postav, což přináší prostor pro mezigenerační konfrontaci – dospívající Markus si tu například připadá jako na srazu „prehistorických ještěrů“. Za druhé: funkci rámcového příběhu tu plní cesta těžce nemocného Alexandera do Mexika, částečně po stopách prarodičů, částečně však jakási bilanční pouť za smířením – s životem, se světem, se sebou samým. Děj této vrstvy probíhá už po převratu a je zčásti psána v budoucím čase. Nejvýrazněji dává Eugen Ruge pocítit svou vypravěčskou moc nad dějem v usouvztažňování všech tří rovin. Zvláštní zálibu má v retrospektivním osvětlování, v zamlčování důležitých fakt a souvislostí a v překvapivých, jakoby mimochodem činěných odhaleních a anagnorizích (například že Wilhelm a Charlotte měli v Rusku ještě jednoho syna, ale...), což je sice postup trochu provařený, ale zde svou úlohu plní ústrojně a čtenář tu spíše sdílí s vypravěčem čirou radost z vyprávění příběhu, než aby kroutil hlavou nad nepravděpodobnou nebo lacinou konstrukcí, nebo v horším případě zíval nudou.

Máme tedy před sebou román o životě v socialistickém Německu a o změnách, které přinesl jeho zánik. Spíše než román politický je to ale román společenský, zachycující „dějiny každodennosti“ a jejich optikou zánik jedné historické epochy. Patří tak do stejné řady jako nedávno v Německu vydané romány reflektující z pozice různých generací totéž téma. Za jmenovité uvedení stojí Dinge, die wir heute sagten (Věci, které jsme dnes řekli) Judith Zander (1980) nebo monumentální, bezmála tisícistránkový Der Turm (Věž) Uweho Tellkampa (1968). Ze širšího pohledu se pak román řadí mezi množství románů „o zániku světa“, kde se opět setkává s Thomasem Mannem, kronikářem zániku éry měšťanstva.

Usouvztažňování názorů a životního stylu jednotlivých generací, které nezřídka ani usouvztažnit nejdou, protože jednotliví protagonisté jednoduše obývají různé světy, není jedinou formou výpovědi o životě, který chce Eugen Ruge pojmenovat. I v životech samotných postav se odehrávají prudké a dalekosáhlé změny, a nejen ty způsobené proměnami světa za okny jejich domů. Obzvláště ke konci autor rozehrává dosti temné tóny, když svým postavám připravuje hořké konce. Wilhelm končí v blekotající senilitě, Irina se utápí v alkoholu, Kurtův svět se hroutí zároveň s pádem berlínské zdi, která pro něj předtím znamenala jen nepříjemnost na cestě do práce, protože kvůli ní musel vlakem objíždět půl města. A to tu zůstane ještě něco jen v náznaku, třeba to, že s Wilhelmovou smrtí to možná nemuselo být tak jednoznačné... I celkově je z postav románu znát jakási beznaděj, pramenící – a to už je interpretace – z neustálého vyčerpávajícího pocitu pochybností o sobě samých, o tom, zda na místě, kam je osud postavil, dělají to správné. To ovšem neplatí jen v socialismu; také proto je Rugeův román velmi realistický.

I když zkušenost budování socialismu coby nezdařeného experimentu máme s východními Němci společnou, téma znovusjednocení rozděleného státu a národa v Německu samozřejmě rezonuje mnohem více než u nás. Nemá smysl srovnávat cesty, kterými si tato tematika našla cestu do literatury zde a tam. Eugen Ruge v každém případě představuje takové uchopení nedávné historie, které jistě není legitimnější než jiné, ale je tak nějak sympatičtější než všelijaké intelektuálské pofňukávání nebo popkulturní parazitování na symbolech. Ve svém oceněném románu ukázal dvě důležité věci: především to, že ideologie – podobně jako náboženství – neexistuje jako substanciální danost, existují jen lidé, kteří v ni věří, hlásají ji a bojují za ni. Za druhé: v situaci, kdy generace prehistorických ještěrů pozvolna odchází do historie, literatura je a bude důležitým a potřebným svědectvím.

© Jan M. Heller

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 57 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 2664x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce