Hlavačka, Milan; Marès, Antoine: Paměť míst, událostí a osobností

Hlavačka, Milan; Marès, Antoine
Paměť míst, událostí a osobností

recenze historie

Kniha je zatím nejrozsáhlejší českou publikací o paměti. Svými příspěvky se na ní podílelo třicet pět českých, slovenských a francouzských historiků. Témata jsou značně pestrá. Najdeme v ní studii o bankovkách coby „místu historické paměti“, o národních stereotypech, o proměňující se recepci některých osobností a dějinných epoch, o paměti institucionalizované, o paměti krajiny i konkrétních míst jako hrobů neznámého vojína, mauzoleí a jiných památníků

První obsáhlá česká kniha o paměti míst a událostí
Milan Hlavačka, Antoine Marès, Magdaléna Pokorná
a kol.: Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace. Historický ústav, Praha, 2011, 665 s.

Téma kolektivní či kulturní paměti se v západním světě těší velké pozornosti a vycházejí o něm četné publikace. U nás už dříve byly přeloženy některé tituly z této oblasti, jako Kolektivní paměť od Maurice Halbwachse a Kultura a paměť: Písmo, vzpomínka a politická identita v rozvinutých kulturách starověku od Jana Assmanna. Postupně ale začínají vznikat i původně české práce, které tuto problematiku rozvíjejí na materiálu z českých dějin a české krajiny. Zmínku si v této souvislosti zaslouží mimořádná Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť (2006) od Eduarda Maura.

V loňském roce pak vyšel sborník Místa paměti česko-německého soužití s velmi zajímavou studií o J. G. Mendelovi, interpretovaném na jedné straně nacisty jako přední zástupce německé vědy a předchůdce eugeniky či – na straně druhé – jako potomek českých zemí, patřící do nadnárodního intelektuálního kánonu; nebo o pohlednicích z dob vyostřeného česko-německého národnostního boje, na kterých obrazy lípy, dubu či starogermánského bojovníka reprezentovaly snahy o symbolické přivlastnění si daného prostoru. A dále v minulém roce spatřila světlo světa zatím nejrozsáhlejší česká publikace o paměti: Paměť míst, událostí a osobností: Historie jako identita a manipulace, na níž se svými příspěvky podílelo třicet pět českých, slovenských a francouzských historiků. Témata této knihy jsou značně pestrá. Najdeme v ní studii ne sice o pohlednicích, ale o bankovkách coby „místu historické paměti“ (nejen o tom, jak bankovky mohou měnit chápání minulosti, ale také jak ovlivňují vnímání konkrétních státníků, třeba že u Přemysla Otakara I. umělec vynechal jeho „zmrzačený nos“ a proč že se na prvorepublikové bankovky nehodil František L. Rieger); další stati pojednávající o národních stereotypech (konkrétně o stereotypu Francouzky v českém povědomí), o proměňující se recepci některých osobností (svatý Štěpán, Hans Kudlich, Josef Hybeš) a dějinných epoch (husitství, a to u nás i třeba v sousedním Bavorsku, kde jsou prý dodnes vítězství nad husity „důležitou součástí lokální historické paměti“), o paměti institucionalizované (autor stati o Evropské unii přitom dochází k paradoxnímu tvrzení, že být Evropanem možná znamená „nebýt ničím vázaný ke svému původu, být vykořeněný sám ze sebe“), o paměti krajiny i konkrétních míst jako hrobů neznámého vojína, mauzoleí a jiných památníků. V příspěvku Vojtěcha Kesslera je přitom do kontrastu stavěna třeba Mohyla míru na místě bitvy u Slavkova, v níž jde o úctu k padlým i poukaz na nesmyslnost válek, s lipským pomníkem bitvy národů coby symbolu německého militarismu (autor ovšem chybně uvádí název německého pomníku). Ještě zajímavěji pak ukazuje, že na tutéž událost mohlo velmi odlišně upomínat o několik objektů, jako v případě bitvy u Chlumce (1813) pomníky ruský, pruský a rakouský.

Některé ze statí pojednávají o místech, která již dnes jako „nosič“ paměti neslouží, respektive dnes symbolizují zcela jiné hodnoty: tak ve vídeňské kryptě farnosti Neufünfenhaus byli ve 30. letech pohřbeni dva rakouští kancléři Ignaz Seipel a Engelbert Dollfuss, u něhož se v té době uvažovalo i o kanonizaci, a měla se stát „národní svatyní“; po anšlusu Rakouska ale byly ostatky obou politiků odstraněny a dnes je prý farnost známa díky svému faráři, který umí mluvit turecky a je ve vídeňské arcidiecézi „zodpovědný za styk s islámem“. Ještě paradoxnější byl vývoj úpravy vrcholu Jezerski vrh v Černé Hoře, kde byl pohřben pravoslavný metropolita a vladyka Černé Hory Petar II. Petrović Njegoš (1813–1851). Kaplička nad jeho hrobem byla poničena za první světové války, kdy oblast připadla Rakousku-Uhersku, jehož úřady nařídily ostatky přemístit jinam a plánovaly místo svatyně zbudovat několikametrovou postavu „genia s helmou, vavřínovým věncem a mečem s iniciálami císaře Františka Josefa I.“ Tento plán zůstal nerealizován, kapli ale v sedmdesátých letech nahradilo mauzoleum, přičemž složité ideové pozadí a spory o černohorskou a srbkou identitu, jež přitom autor stati František Šístek vykresluje, jsou komické i fascinující současně. K zaniklým místům paměti, a to v tomto případě doslova, také patří Německý dům v Brně, v němž němečtí umělci vytvořili výzdobu oslavující zcela odlišnou minulost a zcela neslovanskou mytologii, dokonce zřejmě i bez Libuše (kterou jinak právě čeští Němci nám Čechům částečně znovuobjevili) či Cyrila a Metoděje.

Z široké škály témat stojí podle mne ještě za vypíchnutí studie o slovenských státních svátcích, jejíž autor Dušan Kováč konstatuje, že slovenské státní svátky většinu slovenských občanů neoslovují, což interpretuje i jako „důkaz chaosu v historickém vědomí slovenské společnosti“. Totéž jsem si před lety uvědomil, když jsem na jednom slovenském náměstí viděl současně památník partyzánům i sochu Andreje Hlinky – možná ovšem největší umění je dokázat vnímat odlišné tradice tak, že se navzájem nevylučují, ale doplňují (jak psal ve vztahu k českým dějinám už Ján Kollár: „Nechte svár, co hrob už vlasti vyryl. Váš je Hus i Nepomuk i Cyril“).

Kniha přináší dost příkladů toho, kdy byla určitá tradice aktuálně politicky zneužita, anebo kdy se naopak politici snažili s pamětí zacházet navýsost citlivě. Když se třeba blížilo výročí 600 let od bitvy na Moravském poli, byl si prý vídeňský dvůr dobře vědom, „jakou rozbuškou by mohly být pompézní oslavy“ vítězství Rudolfa nad Přemyslem Otakarem II., a tak raději oslavy zaměřil nad jiné aspekty Rudolfovy vlády. V úvodní studii přitom jeden z editorů, historik Milan Hlavačka, právem obecně konstatuje, že pojem „paměti“ přestal být pouhou akademickou badatelskou „libůstkou“ a stal se navýsost politickou záležitostí, která může „výbušným způsobem určovat vztah k minulosti a dokonce ovlivňovat politicko-mentální chování celých společenských skupin, ba dokonce i státních institucí“. Přimlouvá se přitom, abychom využili selektivnosti paměti, či spíše „slastného zapomínání negativních stránek minulosti“, abychom „proměnili ne zrovna povedený česko-německý příběh ve stravitelnou memorální záležitost“. Nejsem si jistý, zdali jsou výzvy k zapomínání na místě; jistě není účelné masochistické otevírání ran a obsesivní ulpívání na minulých národních katastrofách, ale užitečná není ani jejich tabuizace. Každopádně podepsat se dá Hlavačkova – pro někoho možná až staromódní – výzva: nepřeceňujme současnou přitažlivost míst paměti, ale využijme je „pro všelidské a obecně morální cíle“. Jedním z nich může být zdůraznění faktu, že k téže zemi se dá přiřadit několik historických pamětí, i snaha „myslet“ tyto odlišné paměti současně.

 

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 56 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2658x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce