Stránský, Jiří: Tóny

Stránský, Jiří
Tóny

recenze beletrie česká

Spisovatel Jiří Stránský (*1931) patří bezesporu mezi nejoceňovanější současné tuzemské prozaiky a zároveň k nejviditelnějším postavám dnešní české literární scény. Pokud bychom chtěli najít nejvýraznější společný rys většiny jeho textů, byl by jím nepochybně vztah k naší nedávné historii.

Jiří Stránský: Tóny. Hejkal, Havlíčkův Brod, 2012, 156 s.

Spisovatel Jiří Stránský (*1931) patří bezesporu mezi nejoceňovanější současné tuzemské prozaiky a zároveň k nejviditelnějším postavám dnešní české literární scény. Pokud bychom chtěli najít nejvýraznější společný rys většiny jeho textů, byl by jím nepochybně vztah k naší nedávné historii. Není se ostatně čemu divit, vždyť kořeny rodu Stránských se vinou napříč staletími dějin této země a samotnému Jiřímu Stránskému osud nadělil zase až emblematický osud českého intelektuála 20. století, pronásledovaného komunistickým režimem. A řada motivů, upomínajících na Stránského vlastní životní cestu, se stala milníky příběhu vyprávěného v jeho nejnovější knize, útlé novele Tóny vydané havlíčkobrodským nakladatelstvím Hejkal.

Autor nás vtahuje do svého textu in medias res coby němé účastníky rozhovoru hlavního hrdiny a jeho vnučky. Dialogičnost je vůbec dalším stěžejním rysem Stránského nové prózy, jejíž nesporná epičnost nespočívá v samotném ději, nýbrž uvnitř promluv ústředních postav, které jsou napsány velmi přirozeně a s citem pro různé idiolekty jednotlivých mluvčích. Vzpomínky Jana Aubrechta alias Hondy, sedmaosmdesátiletého věhlasného hudebního skladatele a klavíristy, totiž svým obsahem ostře kontrastují s poklidným domácím prostředím a smířlivou atmosférou rozhovorů v kruhu nejbližších. Běh svého života, bohatého na osobní i dějinné zvraty, přitom tento patriarcha značně rozvětveného rodu líčí s humorem a zralým nadhledem. Druhá světová válka, ztráta trojice starších bratrů, pobyty v komunistických věznicích a lágrech ani další formy perzekuce nebo četné rodinné peripetie nedokázaly v Janu Aubrechtovi vymýtit lásku k hudbě a životu vůbec, stejně jako neodradily jeho milovanou ženu Jitku od setrvání po boku svého manžela.

Stránský ovšem na sto padesáti stránkách Tónů nerozehrává žádnou historickou ságu, čtenáře čeká spíše komorní příběh, líčící osud jedné české rodiny během několika posledních desetiletí a akcentující více vzájemné vztahy ústředních postav než dobový společensko-politický kontext. Jistou dobrodružnou a současně z historického hlediska nadmíru ilustrativní složku ovšem představuje vložený příběh jazzového pianisty a skladatele, ocitnuvšího se uprostřed padesátých let v podivné pohraniční obci. Jde vlastně o vybrané pasáže jiné Stránského novely Rozhovor, která tvoří součást souboru Tichá pošta a je stylizována coby interview s hlavním hrdinou tohoto příběhu. Nehledejme však v této skutečnosti nějaké postmoderní hry s intertextovostí, autor pouze sáhl po čtenářsky vděčném příběhu a jeho jádro umně propojil s leitmotivem své poslední knihy – s hudbou.

Hudba bezpochyby představuje klíčový prvek celé knihy, jejíž titul je v tomto ohledu více než výmluvný. Klene se nad příběhem Tónů ve své mnohotvárnosti – od klasiky až po jazz, od klavíru po kytaru, od komponování po improvizovanou hru – propojuje takřka všechny postavy (zejména rodinu Aubrechtů) a odráží se v jazyce i námětech jejich promluv. Pasáže popisující zážitek z hudby ostatně patří ve Stránského novele k těm nejsugestivnějším, a nadto prozrazují autorovu překvapivou erudici v dalším uměleckém oboru.

Jediná drobnější výtka budiž směřována k hodnověrnosti fabule, která se vyznačuje jednak snad až příliš ideálními vztahy mezi hlavními postavami (zejména mezi mladou dívkou Bárou a jejími prarodiči) a jednak nadměrnou kumulací zlomových událostí v zachyceném krátkém úseku jejich životů. Přesto jsou však Stránského Tóny dílem řemeslně zdařilým a poutavým, se skvěle napsanými dialogy a osobitými postavami, jejichž společný příběh s pečetí autorových vlastních životních zkušeností dokáže čtenáře nenuceně, a přitom zasvěceně provést českými dějinami minulého století.

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Nagy, 13.04.2012 22:48
Stránský, Jiří: Tóny
No vidíte, pro mne je oním Vámi postrádaným těžištěm právě leitmotiv knihy spolu s "prostředím", tj. hudba a rodina, a samotný text vnímám jako ilustraci toho, že člověk zapálený pro nějakou věc a mající kolem sebe své blízké dokáže prožít plnohodnotný (když už ne přímo šťastný) život navzdory osudu/dějinám/režimu..... Což pochopitelně činí můj soud tak rozdílným oproti Vašemu.
Vložil: Martin Puskely, 13.04.2012 22:24
Stránský, Jiří: Tóny
Pokud se ptáte, co míním „pevnější strukturou“, narativním poutem, které v Tónech postrádám, pak mám na mysli těžiště, které by vázalo Tóny k jedné nebo dvěma (několika) událostem, okolo nichž by pak autor rozehrál hru myšlenek, postřehů, ohledávání něčeho citlivého, co by podnítilo čtenáře k domýšlení... a odkrývalo něco hlubšího o minulosti a místě jedince v historickém kontextu. Jenže autor se dotýká příliš mnoha závažných témat na příliš omezeném prostoru. Na 150 stranách se hovoří o protinacistickém odboji, komunismu, perzekuci, vztazích ve vícegenerační rodině, hudbě a současnosti… takže text nakonec o ničem nevydá zásadnější výpověď (nemá kde), pouze v replikách dialogu shrnuje a konstatuje. Navíc není jasné, co z toho je pak hlavním tématem tohoto krátkého textu. Vadí mi také to, že Bára je vskutku jen recipující, není to partner v dramatické výměně, není tu žádný konflikt, nesouhlas, nic, co by táhlo mou pozornost dále. Takže asi takto.
Vložil: Petr Nagy, 13.04.2012 12:11
Stránský, Jiří: Tóny
Inu, Stránský ani jeho poslední kniha nemusí být Váš šálek kávy, ovšem některé Vaše postřehy shledávám až nespravedlivě příkrými. Zajímalo by mě, co si představujete "pevnější strukturou", onen "výlev" považuji za jednu ze svébytných literárních technik - i když nazývána může být různě (třeba psaní... "proudem"),- která se mi v případě takových reflexivních (rozhodně ne čistě didaktických) textů jeví celkem vhodná. O přílišné idealizaci vztahů mezi postavami apod. jsem psal, v tomto bodě s Vámi souhlasím, ovšem "dokonalými postavami" Stránského hrdinové sami o sobě rozhodně nejsou. Konstatované autorovo postrádání literárních instinktů a talentu proto považuji za hodnocení nespravedlivé a nepravdivé..
Vložil: Martin Puskely, 12.04.2012 14:24
Stránský, Jiří: Tóny
Je mi líto, ale s příznivým vyzněním recenze se nemohu ani při nejlepší vůli ztotožnit (a s nominací na Literu už vůbec ne). Z obsahového hlediska chybí byť jen pevnější (= nějakým způsobem narativně integrující) struktura (pokud za ni nebudeme považovat mentorský diktus - viz níže), text připomíná... spíše výlev grafomana; postavy a jejich vztahy jsou neúměrně idealizovány, nosné motivy (např. situace ve vesnici, jejíž obyvatelé si přilepšují převáděním uprchlíků přes hranice) nedokáže Stránský vytěžit (stejným problémem trpí i Oblouk). Celý rozhovor je mentorský a didaktický, což je Stránského oblíbené schéma (viz Stařec a smrt): příslušník starší generace poučuje pasivně recipujícího a přitakávajícího příslušníka mladé generace. Gradace, katarze, dilema, téma - to vše zaniká v prázdných výronech o dokonalých jedincích, které opět ukazují, že Stránskému chybí dva základní předpoklady umělecké tvorby: literární instinkty a talent. Když připojíme jen průměrnou stylistiku, dostaneme výčet důvodu, proč je zbytečné tuto knihu vůbec brát do ruky.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 3559x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce