Khider, Abbas

Khider, Abbas

rozhovor beletrie zahraniční

Koncem března četl Abbas Khider v Praze v Goethe Institutu ze svého druhého románu Pomeranče od prezidenta. Román zde vzbudil velký zájem, neboť odkrývá historii Iráku za diktatury Saddáma Husajna, téma, o kterém jsme často slýchávali v médiích, ale přesto mnohé zůstalo nedopovězeno.

Ani při psaní není člověk stoprocentně svobodný

Koncem března četl Abbas Khider v Praze v Goethe Institutu ze svého druhého románu Pomeranče od prezidenta. Román zde vzbudil velký zájem, neboť odkrývá historii Iráku za diktatury Saddáma Husajna, téma, o kterém jsme často slýchávali v médiích, ale přesto mnohé zůstalo nedopovězeno.

Abbas Khider vypráví o chlapci jménem Mahdi, který vyrůstal během irácko-íránské války a kvůli omylu skončil v politickém vězení. Autor bezprostředně popisuje nejen všechny hrůzy, které přináší válka, vězení a zkrachovalá revoluce, ale i radosti a starosti úplně normálního mladého člověka. A to vše zažil i autor sám. Již v devatenácti letech byl uvězněn a později z Iráku emigroval. Po dlouhé cestě jako ilegální uprchlík zeměmi Středomoří se nakonec dostal do Německa, kde vystudoval literaturu a filozofii na univerzitě v Mnichově. Dnes žije v Berlíně jako spisovatel na volné noze, skládá poezii v arabštině a píše romány v němčině. Němčinu si pro svou prózu zvolil proto, že mu podle jeho slov dodala svobodu a odvahu. Odvahu osvobodit se od prožitého utrpení a tuto svobodu využít k tomu, aby ze všech strašlivostí vytvořil krásnou literaturu.

iLiteratura: V Praze jste se před nedávnem představil poprvé, ale absolvoval jste autorská čtení i ve Španělsku, Tunisku, Turecku či v arabských zemích. Vzpomínáte si na nějakou nezvyklou reakci publika?
Abbas Khider: V Berlíně za mnou přišly dvě ženy a jedna z nich zažila koncentrační tábor. Říkala, že Pomeranče od prezidenta jsou hodně podobné židovské literatuře po 2. světové válce. A musím uznat, že to je pravda. Četl jsem mnoho těchto románů. Jsou drsné a i mučení ukazují přímo a tvrdě. Ale je v nich i spousta humoru a vtipu – a to je způsob přežití. Myslím si, že to je i v mém románu.

iLiteratura: Někteří kritici označili váš román za typickou lágrovou literaturu. Co si o tom myslíte vy?
Abbas Khider: V mém románu jde o revoluci, dětství, válku, o holuby. Chtěl jsem vlastně napsat historický román, vývoj Iráku od roku 1980 do roku 1991, od války po revoluci, nedokončenou revoluci. Vězení pak bylo hlavním tématem. A toto téma bylo vyprávěno literárně, fakta a fikce se mísí. Takže jistě existují podobnosti s romány z lágrů, které obsahují tyto znaky. Jestli je můj román z lágru, z vězení nebo historický román? To musí vypátrat čtenář sám.

iLiteratura: Proč si myslíte, že se kritika soustředila především na téma vězení?
Abbas Khider: Vězení hraje v románu velkou roli. Takže není divu, že se kritici zabývali především tímto tématem. Já ale kritik nejsem. Chci napsat své poselství a z tématu vytvořit něco pěkného. Při psaní zapomenu na všechny teorie. Píšu přímo z duše. Ale myslím si, že to také souvisí s jazykem. Například v každém vězení je zima. Jednou jsem byl v Dachau a první, čeho jsem si všiml, byl chlad a puch vlhkosti. To je všude, místa mučení a smrti jsou vždy velmi podobná.

iLiteratura: Jednou jste také zmínil, že Mein Kampf byla celkem obvyklá kniha v iráckých knihkupectvích...
Abbas Khider: Takové knihy se najdou v mnoha zemích, nejen v Iráku. Ale v arabských zemích nehrají velkou roli. Mám pocit, že tím knihkupci chtějí prostě někoho naštvat.

iLiteratura: Sám jste zažil něco podobného jako vaši hrdinové Mahdi v Pomerančích a Rasul z prvního románu Falešný Ind. Opustil jste vlast a po mnoha letech jste přišel do Německa. Jaké byly vaše první roky? Jak vás Německo přijalo?
Abbas Khider: Německo nepřijímá, člověk tam musí přijít a vzít si, co chce. Tak to funguje. Především pro lidi, kteří mají černé vlasy nebo jsou svou vizáží jinak podezřelí. Musíte opravdu bojovat a musíte mít i určitou sebeobranu. Stále se nerozčilovat, zůstat v pohodě a vysmát se tomu, když někdo začne s rasistickými nadávkami. Nebylo to vůbec jednoduché, ale časem se to vyvinulo skvěle. Člověk si najde přátele, kteří se nezabývají tím, odkud jste, ale jací jste. Teď je pro mě všechno v pořádku. Pracuju a neřeším, co kdo říká.

iLiteratura: Píšete romány německy, lyriku arabsky. Jak je to s vaší identitou – jste stále Iráčan, nebo už Němec?
Abbas Khider: Jasně, že jsem Iráčan. Narodil jsem se tam a strávil tam své dětství. Irácká kultura je má kultura, ale žiju v Německu už roky a i tam mám svůj příběh. Kde se odehrál váš příběh, tam je také vaše vlast, osobní zkušenost, vzpomínky. Například v Mnichově mám vzpomínky na každém rohu, a proto se stal mojí vlastí, mým domovem. Jsem Iráčan a Němec, jednou jsem řekl, že jsem německý mutant. U dospělých není důležitá jen kultura, ale i jejich vlastní příběh. Všechno, co jsme udělali, je naše „vlast“, to je naše identita a osobnost.

iLiteratura: V Iráku jste musel psát básně tajným písmem. Pro většinu z nás zůstává vaše poezie stále v tajném písmu. Plánujete německý překlad?
Abbas Khider: Na překladu teď pracuji s jednou překladatelkou a doufejme, že příští rok vyjde básnická sbírka, vybrané básně za starších sbírek.

iLiteratura: Můžete nám své básně trochu přiblížit?
Abbas Khider: Ty básně jsou o všem možném. První sbírku jsem napsal v různých zemích, v Libyi, Řecku, Itálii, Turecku, Německu. Druhá je už jen z Německa, ale jde v ní o cizí lásky, o lásky, kterým se zabraňuje nebo které jsou nějak pokřivené, jde tu o komplikované vztahy mezi lidmi. Jsou tam i politické nebo společenské básně, ale strofy ze života o věcech, které jsou možná podivné. Není to jen můj výběr. Nejsem svobodný, témata ke mně přicházejí, vnutí se mi, ani při psaní není člověk stoprocentně svobodný.

iLiteratura: Arabské jaro jste zažil na vlastní kůži v Káhiře. Jak vidíte situaci teď? Povede se úspěšně prosadit demokratické ideály revoluce?
Abbas Khider: Věštec nejsem v žádném případě. Myslím na tuto chvíli, kterou právě prožíváme. Důležitá je revoluce v arabském světě, co přijde pak, je otázkou času. Je to, jako když se potkají dva lidé, muž a žena. Začnou spolu vztah, po nějakém čase se k sobě nastěhují a později se rozhodnou mít dítě, a než to dítě mají, tak uběhne několik let. A to je jen vztah mezi mužem a ženou. Co udělá lid, který náhle vstoupí do vztahu se svobodou? Je potřeba spousta času, než se všechno vyvine. Nevíme, jak tento vztah se svobodou opravdu funguje. Jak se s ní zachází? Jak rozumíme svobodě? Co je demokracie? Kterou demokracii si zvolíme? Pokud bychom si zvolili americkou demokracii, byla by to podle mě katastrofa. Důležitá je úloha této revoluce, když lidé mohou myslet demokraticky, pak je tu naděje. Před revolucí se v novinách stále objevovala slova jako mučedník, džihád, stále tam byla smrt a válka. Když čtete noviny dnes, všimnete si, že se používají slova jako život a člověk. V arabském světě vzniká kultura člověka, a to je také naděje. Jak to ale bude pokračovat, nezávisí na revoluci, ale na politických, hospodářských a společenských záležitostech. Výborné je, že lidé konečně našli svobodu. Proto se sám sebe neptám, kam to povede.

iLiteratura: A jak dnes vypadá situace v Iráku? V dubnu tam budete mít čtení. Odkdy tam zase můžete jezdit?
Abbas Khider: Pojedu na sever kvůli knižnímu veletrhu ve městě Erbil. Představím tam svou poezii a román Falešný Ind. Potom samozřejmě navštívím rodinu. Do Iráku můžu opět od roku 2003, od té doby, co je Saddám pryč. Ale po pravdě tam nejsem rád. Tři týdny nebo měsíc s rodinou jsou fajn, ale pak zase rychle zpátky.

Autor přijel do Prahy na pozvání Goethe Institutu a představil svou tvorbu v rámci programové řady Literatura pod vysokým napětím.

© Kristina Jansová
foto © Jacob Steden

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2290x

Inzerce
Inzerce