Pasternak, Boris: Doktor Živago

Pasternak, Boris
Doktor Živago

recenze beletrie zahraniční

Nakladatelství Odeon vydalo v minulém roce Zábranův překlad románu ruského básníka Borise Pasternaka Doktor Živago. Autor v něm líčí osudy lékaře a intelektuála Jurije Živaga v prvních desetiletích 20. století v Rusku, v letech bouřlivých politických a sociálních změn v této zemi. Kniha v překladu Jana Zábrany vychází od roku 1990 už počtvrté.

Osud autora a jeho hrdiny
Boris Pasternak
: Doktor Živago. Přel. Jan Zábrana. Euromedia-Odeon, Praha 2011, 648 s.

Nakladatelství Odeon vydalo v minulém roce Zábranův překlad románu ruského básníka Borise Pasternaka Doktor Živago. Kniha v překladu Jana Zábrany vychází od roku 1990 už počtvrté.

Doktor Živago není jediné prozaické dílo Borise Pasternaka, který je známý a ceněný především jako básník. Prózu psal Pasternak už od 20. let 20. století, ale šlo spíš o kratší prozaické útvary – do češtiny byla přeložena např. jeho autobiografická próza Ochrannaja gramota (Glejt) z roku 1931. Doktor Živago je však jediný Pasternakův román. Pasternak na něm začal pracovat roku 1945, dokončil jej až v roce 1956. Jeho vydání v Rusku se ale nedočkal. Redakční rada časopisu Novyj mir rukopis odmítla, a tak román vyšel nejdříve v Itálii (1957). Poté následovala další zahraniční vydání, což Pasternakovi přineslo mezinárodní popularitu. V SSSR kniha vyšla až v roce 1988, do té doby se šířila pouze v samizdatu.

Pasternak byl až do napsání románu oficiálně uznávaný autor, roku 1934 jej dokonce zvolili do předsednictva Svazu spisovatelů. Po roce 1936, kdy došlo k zostření politické i kulturní situace v SSSR, mu ovšem bylo umožněno publikovat jen překlady (přeložil například Goethova Fausta). Vlastní tvorbu mohl znovu vydávat až za války a poté v období tání. Po napsání románu se však proti němu zvedla kritická kampaň, byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a padaly i návrhy na jeho vyhoštění ze země. Pasternakovi byla navíc roku 1958 udělena Nobelova cena za literaturu, což z něj společně s publikováním Doktora Živaga v Itálii rázem učinilo nepřítele režimu. Byl vyloučen ze Svazu spisovatelů a posléze i donucen k tomu, aby Nobelovu cenu odmítl.

Pasternak líčí ve svém románu osudy lékaře a intelektuála Jurije Živaga v prvních desetiletích 20. století v Rusku, v letech bouřlivých politických a sociálních změn v této zemi. Nejedná se o autobiografický román, přesto ale k sobě mají autor a jeho hrdina velmi blízko a jsou si velmi podobní; Pasternak do Živaga projektoval své úvahy, city, touhy a zkušenosti, svůj pohled na svět i na důležité otázky kultury, historie a filozofie. Román tedy zprostředkovává nejen ruskou revoluci a události s ní spojené, a to otevřeným a neideologickým, protože individuálním způsobem, ale je také svědectvím o duševním světě ruského intelektuála, který byl nucen se s myšlenkou revoluce a s tím, jak byla převáděna do praxe, neustále konfrontovat, a nezpronevěřit se přitom sám sobě. V neposlední řadě je román také výpovědí o svobodném umělci, který si bolestně uvědomuje realitu, ale přesto stojí mimo ni (Pasternak se – až na počátky tvorby, kdy měl blízko k básníkům futurustické skupiny Centrifuga – nikdy nestal hlasatelem žádného literárního programu, ať už avantgardního či proletářského).

Román je dílem básníka, jemuž se forma básně stala příliš těsnou a který pocítil potřebu vyjádřit se srozumitelněji, obsáhleji a doslovněji. Básník a prozaik spolu v románu koexistují. Na jedné straně zde najdeme rozsáhlé lyrické pasáže, které zpomalují děj a v nichž Pasternak rozvíjí nějaký detail, situaci, obraz: „Za oknem nebyla ani cesta, ani hřbitov, ani zahrada. Běsnila tam vánice, vzduch byl zamžený sněhem. Vypadalo to, jako by bouře Juru zpozorovala a vědouc, jak je strašná, radovala se z dojmu, jakým na něj působí. Hvízdala a skučela a všemožně se snažila upoutat jeho pozornost. Z nebe, vlna za vlnou, snášela se na zem v nekonečných smotcích bílá tkanina a ovíjela ji pohřebními závoji. Vánice byla sama na světě, neměla soupeře.“ A na druhé straně pasáže poněkud didaktické a děj románu vlastně také retardující, v nichž se Pasternak ústy Živaga snaží zprostředkovat a obhájit svou životní filozofii. Závěrečná kapitola románu je tvořena souborem 25 básní, jejichž fiktivním autorem je Jurij Živago. Tyto básně, z nichž některé byly zveřejněny ještě před dokončením samotného románu, tvoří jakýsi pandán k celému textu a mohou být vnímány jako jeho shrnutí, jako jeho převtělení v poezii. Motivy, které se v básních objevují, jsou klíčovými momenty i v samotném prozaickém textu. Možná by román mohl být chápan i „jen“ jako rozvinutí, dořečení těchto básní.

Sám Pasternak vnímal Doktora Živaga jako jakési vyvrcholení své tvorby: „Neříkám, že tento román je něco neobyčejně působivého, že je zdařilý. Byl to však převrat, rozhodnutí, bylo to přání začít říkat vše naplno a hodnotit život, jaký opravdu byl, z nejširšího hlediska.“ Nepřijetí románu proto nesl Pasternak velmi těžce. Zemřel pouhé dva roky poté, co byl vyloučen z oficiální ruské literatury a co mu byla upřena možnost publikovat. Také život Jurije Živaga končí v deziluzi – a podobnost autora a jeho hrdiny tak vystupuje mimo rámec literatury jako takové.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 101 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.