Peixoto, José Luís: Livro

Peixoto, José Luís
Livro

recenze beletrie zahraniční

Období od konce druhé světové války do pádu Salazarova režimu se vyznačuje velkou vlnou vystěhovalectví z Portugalska do Francie. Touto zkušeností se José Luís Peixoto inspiroval ve svém posledním, velice nevšedním románu. Pojednává o životě na portugalském venkově, o emigraci do Francie a dotkne se i literatury.

Na začátku byla kniha
José Luís Peixoto: Livro. Lisboa, Quetzal Editores, 2. vydání, 2010, 263 s.

Portugalský spisovatel José Luís Peixoto se narodil 4. září 1974, tedy jen několik měsíců po karafiátové revoluci, jíž se Portugalsko vymanilo z diktatury. A právě období od konce druhé světové války do pádu režimu se vyznačuje velkou vlnou vystěhovalectví do Francie. Emigrovali i Peixotovi rodiče (rok a půl před jeho narozením se však do vlasti vrátili). Touto zkušeností se José Luís Peixoto inspiroval ve svém posledním, velice nevšedním románu Livro (Kniha). Pojednává o životě na portugalském venkově, o emigraci do Francie, a jak naznačuje název, dotkne se i literatury.

Stěžejním tématem celého vyprávění je poválečné vystěhovalectví. Podle autora totiž tato problematika nebyla v portugalském prostředí dostatečně literárně zpracována. A když už do Francie, země literatury a jejího studia, umístil část děje, vydal se po linii románového vývoje a trochu experimentoval s formou – podle Miguela Reala se dokonce jedná o souhrnný román portugalské literatury, neboť prý postihl všechny portugalské literární proudy od realismu dodnes. Není divu, že se text, jenž si záhy po vydání vysloužil od spisovatele Urbana Tavarese Rodriguese označení „mistrovské dílo portugalské literatury“, setkal se značným ohlasem a v současnosti se překládá do několika cizích jazyků.

Kniha začíná jako velmi dojemný příběh. Píše se rok 1948, mladá maminka dala svému šestiletému synkovi Ilídiovi knihu a řekla mu, aby nikdy nezapomněl. Pak oba vzali své zavazadlo a vydali se do městečka… Pokud jde o dějovou linii, bude lepší se zarazit hned u prvních stránek, aby čtenáři nepřišli o zážitek z četby; již obecné formulace týkající se stylu a formálních otázek možná někoho připraví o pár překvapení, ale neuvést ani základní rysy by znamenalo podat zkreslený obraz o knize. Seznamujeme se s dalšími postavami – zedníkem Josuém, Ilídiovými přáteli Cosmem a Galopimem, jeho láskou Adelaide a její tetou Lubélií. Postavy jsou vykresleny jako lidé z masa a kostí, kteří umějí plivat a prát se, mají strach, nadávají, milují se a ovlivňuje je prostředí, v němž žijí. Do života všech však zasáhla emigrace. Ze zaostalého venkovského městečka (autor nijak netají, že měl na mysli své rodiště Galveias) jsme se přes Španělsko přesunuli do kulturně vyspělé kosmopolitní Paříže a zpět. S novým životem souvisí motiv cesty a otazníky kolem budoucnosti. „A nejlepší šaty, sbalený kufřík, kniha, otázky bez odpovědí“ – to je Ilídio v roce 1948. „Následovali Španěla, aniž by věděli, kam jdou. Malá skupina neznámých poděšených lidí“ – to je realita, kterou zažily statisíce Portugalců, kteří si také kladli otázky „Jaká bude Francie?“ (s. 105), „Myslíš, že do Francie někdy dorazíme?“ (s. 120). A konečně váhání, ve které zemi se nakonec usadí, ztělesňuje rozpolcenost příslušníků generace Portugalců narozených v zahraničí.

Dvě knihy v jediné Knize
Livro je originální v tom, že konkrétní obsah i forma čtenáře nejspíš hodně překvapí. Snad bude kniha jedinou hmatatelnou vzpomínkou na domov? Půjde o nejoblíbenější knihu jedné z postav, která si v ní bude číst, bude ji citovat, hledat v ní odpovědi…? Co to bude za knihu? Na tyto a další možné otázky zde nepřísluší odpovídat, kniha i psaní však sehrají důležitou roli. Kniha dala knize název, Livro, kniha vstoupila do života mnoha postav (jednu navíc zcela předurčuje) a skutečných knih je v Livro požehnaně.

Prvních 204 stran pojal autor spíše tradičně: příběh začíná pěkně od Adama a od slova, respektive od Ilídia a knihy; tato část se uzavírá karafiátovou revolucí, která se časově shoduje s narozením Adelaidina syna. Druhá část se od ní obsahově i formálně značně liší. Konkretizuje se dosud neurčitá vypravěčská perspektiva a klasické románové vyprávění (kde se však mezi jednotlivými oddíly vedle příležitostných nadpisů objevuje i obrázek kufříku) přechází do experimentálnější polohy. Vypravěč se nebojí zahlcovat čtenáře vlastními názory a poznatky ani experimentovat s literárním tvarem. Proto hned na začátku najdeme dvanáct otázek uvedených pokynem k jejich zodpovězení. Nakonec na ně začne odpovídat sám vypravěč (načež se nechá unést souvislostmi a asociacemi, zejména o životě postav a o literatuře), oslovuje čtenáře, dělá poznámky pod čarou, zkouší metody OuLiPa, podává výčty spisovatelů a dokonce kritizuje Peixotovo literární umění (jméno nikde nepadne, ale indicie jako „abecední umístění před Pessoou“ a „datum narození 209 let po 4. 9. 1765“ jsou zašifrované příliš okatě). Od druhé části se tedy potýkáme se silně metatextovým psaním a zrcadlovou mise en abyme. Když vypravěč naváže kontakt se čtenářem, mnohé nedořečené je rázem zodpovězeno a čtenáři již moc otázek nezbývá, možná dokonce žádná (autor totiž některé předvídal a rovnou k nim připojil odpověď).

Spolu s prostředím a vývojem postav (např. Adelaide, která po návratu z Francie není schopna se znovu začlenit do místní společnosti; její syn bude muž odchovaný ve francouzském systému, prostoupený literárním duchem a abstraktním uvažováním, a svým bohatým myšlenkovým životem se bude výrazně lišit od přirozené prostoty lidí na portugalském venkově) se mění i vyjadřování. Jazyk portugalské oblasti Alentejo (včetně několika místních výrazů, které se jinde nepoužívají) nahrazuje jakési portugalské nářečí ovlivněné francouzštinou, text se rovněž od všední komunikace přesouvá do abstraktní intelektuální polohy. Zvláště druhou polovinu knihy okořeňují slova, která vznikla převzetím z francouzštiny nebo deformací pod vlivem druhého jazyka (např. adjektivum „polský“, s nímž se emigranti poprvé setkali ve Francii, se místo „polaco“ pod vlivem francouzského „polonais“ v tzv. frantugalštině řekne „polonês“), dále pak francouzská citoslovce, oslovení, někdy i celé věty ve francouzštině.

Historie nekončí
S knihou o emigraci vstupuje do Peixotova díla politika. Nepřímo se projevuje v sociálním prostředí, které vypovídá o stupni pokroku společnosti a o chudobě v zemi: v městečku žijí nemajetní lidé živící se zemědělstvím, někdy musejí pracovat i děti, pro vodu se chodí do veřejné kašny, lidé se v tomto prostředí projevují bez okolků ve své přirozenosti. Mnoho pasáží obsahuje přímou kritiku (včetně sprostých slov) Salazarovy politiky, jež tvoří pozadí děje. Někteří lidé využívají režimu k řešení svých soukromých sporů (falešná udání), jiní se neočekávaně vydávají do jeho spárů (záchrana nevinného před zatčením), další se snaží vyhnout zbytečné koloniální válce („Vím, že v téhle zasrané válce umřu“; Cosme, s. 76) a ti ostatní se většinou snaží v klidu žít a nemít s politikou nic společného; někteří odvážnější se na rozdíl od pochlebovačů někdy až provokativně odmítnou podřídit. Ani ve Francii se bez politických událostí a postojů Peixoto neobešel a do vření z roku 1968 zapojil i nově příchozí „generaci“ přistěhovalců. Zatímco v Portugalsku lidé žili pod tíhou pravicové diktatury, mohli se angažovaní emigranti připojit k francouzskému levicovému intelektuálnímu hnutí.

Jak bylo řečeno, těžištěm příběhu je emigrace, která Peixotovým rodičům a statisícům dalších Portugalců změnila život. Někteří z chudého Portugalska utíkali pouze s vidinou lepší životní úrovně, další nechtěli do války nebo si z jiných důvodů přáli opustit tehdejší politický režim, někdo odešel za láskou. Smutné loučení, svízelná cesta, strach, úzkost v cizím prostředí, problém jazyka a identity, návrat(y) domů, pocity nové generace – to všechno do své knihy autor začlenil. Livro obsahuje jak značně objektivně podané komentáře, tak velmi dojemné scény. Peixoto se nesnaží o vytvoření historické fresky, která by věrně a do nejmenších podrobností zaznamenala všechny souvislosti. Mnoho bolestných otázek jen nastíní, mnoho detailů zmíní jakoby mimochodem a mnoho informací nechá pod povrchem. Livro je proto kniha plná lásky. Lásky milostné (šťastné, nešťastné, vyprchalé i znovu nalezené), mateřské, vlastenecké. A kniha plná protikladů: portugalský venkov stojí proti urbanizované moderní Paříži (kde se zároveň projevuje opozice moderního města a jeho chudinských předměstských čtvrtí, v nichž přistěhovalci žili), materiální svět kontrastuje s intelektuálním, zážitky a výchova prarodičů se liší od zážitků a výchovy vnuků. Adelaidin syn již stojí na pomezí dvou kultur, v obou však zůstává někým cizím. Zatímco jeho matka a Ilídio mají svůj domov v Portugalsku, on, narozený a vychovaný v Paříži, se nemá kam vrátit. Snad se Peixoto fascinovaný příběhem svých rodičů a jejich současníků snažil touto knihou vžít do mladého člověka, který hledá své kořeny (ne náhodou si několikrát na prázdniny do Portugalska vzal právě Proustovo Hledání ztraceného času). Tak jako José Saramago v literární tvorbě vyplňoval bílá místa dějin, José Luís Peixoto nechal svoji postavu získávat informace od Cosma a ostatních účinkujících a zbytek si domyslet („Z doby, kdy mi byly dva roky, nemám vzpomínky, ale jsem schopen věřit, že to tak bylo. Podle toho, co vím, je to reálné“; s. 217). Peixoto píše nejen knihu mladíkova života, nýbrž i knihu všech vystěhovalců a jejich potomků, knihu, kterou nemůže jen tak ukončit a jejíž příběh nadále pokračuje.

Jak se kniha blíží ke konci, projevuje se dialog Peixota/vypravěče se čtenářem čím dál znatelněji (dokonce mu povoluje tykání, neboť mu sám dávno tyká). Někomu takové průpovídky mohou připadat otravné, zvláště když se jimi netrefí do čtenářových myšlenek. Livro je však výpovědí o obyčejných lidech, kterým se mnohdy nedostalo vzdělání, a babičky a tetičky, které možná kvůli José Luísovi tam od nich z Galveias vezmou do ruky dílo s vysokými literárními ambicemi, budou nadšené; snad pro ně také objasnil vše, co zkušený čtenář dávno pochopil.

Peixoto své dílo téměř sentimentálně zakončuje pokorným poděkováním čtenářovi. Děkování nevyvěrá jen z autorovy potřeby vyjádřit vděk. Touto knihou chtěl vyslovit obdiv nad hrdinstvím Portugalců, seznámit čtenáře s málo poznanou stránkou jejich současných národních dějin a vše jim co nejsugestivněji podat. A dokázat, že historie nekončí.

 

© Petra Hrušovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2418x

katalogy

štítky k článku

Inzerce