Noiriel, Gérard: Úvod do sociohistorie

Noiriel, Gérard
Úvod do sociohistorie

recenze sociologie

Francouzský historik Gérard Noiriel v knize představuje „sociohistorii“. Jejím předním cílem je dle autora studovat „vztahy na dálku“, které díky objevu písma a peněz a vůbec technickému pokroku mohli lidé začít navazovat mimo oblast přímých interakcí.

Jak studovat „vztahy na dálku“
Gérard Noiriel: Úvod do sociohistorie. Přel. Pavel Sitek, Sociologické nakladatelství (SLON), Praha, 2012. 146 s. Studijní texty; sv. 53.

Francouzský historik Gérard Noiriel (1950) představuje ve své knize Úvod do sociohistorie poprvé českému čtenáři „sociohistorii“. Ta se podle něj zrodila asi před patnácti lety. Jejím předním cílem je dle autora studovat „vztahy na dálku“, které díky objevu písma a peněz a vůbec technickému pokroku mohli lidé začít navazovat mimo oblast přímých interakcí. A také má tato disciplína sledovat, jak tento typ vztahů ovlivňuje pouta založená na „vzájemné známosti“. 

Autor nejprve stručně reprodukuje názory autorů jako Durkheim, Marc Bloch, Max Weber, Norbert Elias, Gabriel Tarde či Maurice Halbwachs, aby vyjasnil kontext, na jehož základě sociohistorie vznikala a kterými myšlenkami se inspiruje. Pokud prý například Elias rozlišil několik úrovní působení mezi individuálním a kolektivním (jedinci; reprezentanti jedinců; reprezentanti reprezentantů), pak tím prý pomáhá sociohistorikovi v tom, že má právo pojímat strany či národy jako kolektivní osoby a přiřadit jim určité jednání, neboť byly dopředu definovány.

V dalších kapitolách se pak z hlediska sociohistorie zabývá ekonomií, politikou a kulturou a připojuje konkrétní případové studie, a to o tak odlišných jevech, jako je vytváření proletariátu v brazilských městech, fyzické násilí na britských stadionech, geneze veřejného mínění nebo sociohistorie vlády ve Vichy. Mne zvláště zaujala kapitola „Od historie knihy k historii čtenářů a posluchačů“. Noiriel v ní popisuje, jak spisovatelé jako Honoré de Balzac a Eugène Sue sehráli zásadní úlohu při vzniku dobové definice „sociálna“. V době, kdy „politické strany v současném slova smyslu ještě neexistovaly, byl spisovatel vnímán jako ten, kdo mluví jménem nešťastných jedinců, jejichž utrpení mohl podle mínění těchto nešťastníků popisovat hlavně proto, že je schopen se postavit na jejich místo“. Podobně pak analyzuje to, jak pomocí moderní techniky na své posluchače působila jistá novinářka na rozhlasové stanici RTL mezi léty 1967 a 1981. Jejího vysílání, do nějž volali „naživo“ posluchači, vybraní dopředu odpovědnými pracovníky rádia, se „zúčastnily“ miliony osob (hlavně žen) poslouchajících vysílání každý den. Společná charakteristika se čtenáři E. Sua podle Noiriela spočívá v tom, že posluchači se identifikovali s veřejně prezentovanými příběhy. Technický pokrok přispěl k posílení „pocitu reálnosti“, protože „od té doby se kontakt ustavoval nikoli prostřednictvím textu, ale hlasu“. A jako velmi ambivalentní pak autor líčí působení médií v případě fyzického násilí na britských stadionech. Díky tisku a televizi prý veřejné mínění nabylo dojmu, že „násilí na stadionech stoupá, neboť novináři je více zviditelňovali“. Oněm násilným činům tak byla vytvářena „reklama“, kterou často využívali diváci toužící po zviditelnění, novináři tedy „určitým způsobem vyvolali dovršení své vlastní predikce a sehráli důležitou úlohu v rozvoji hooliganismu, tak jak jej známe dnes“.

V závěru knihy je pak sociohistorie líčena trochu jako spasitelská disciplína, která dokáže vyřešit problémy společenských věd i dilemata existence vědce ve veřejném prostoru, k čemuž jsem (jako ke všem podobným snahám deklarovat například vznik oboru, který je údajně syntézou všech ostatních) velmi skeptický. V nakladatelské anotaci se o knize prohlašuje, že „představuje velice zajímavý a propracovaný koncept pocházející z intelektuálně produktivního francouzského vědeckého prostředí, který využívají i další významní francouzští vědci. Pro české společenskovědní prostředí může být přínosem nejen jako obohacení u nás využívaných vědeckých postupů, ale také jako alternativa k dominujícím dílům anglosaské provenience, která zde zdomácněla.“ Z tohoto hlediska se jistě jedná o chvályhodný počin. Přece jen je ale škoda, že autor v knize, v níž významné místo zaujímá i vznik veřejného mínění, nezmiňuje Jürgena Habermase. A u výzkumů čtenářství se odvolává na Michela de Certeaua a Rogera Chartiera, ale zcela stranou nechává četné další významné badatele v této oblasti, zvláště proslulou kostnickou školu recepční estetiky. Zkrátka ani s orientací na francouzské zdroje bychom to neměli přehánět…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 71 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 2069x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce