Klevisová, Michaela: Dům na samotě

Klevisová, Michaela
Dům na samotě

recenze krimi

Letos šestatřicetiletá Michaela Klevisová je mezi českými autory detektivního žánru vítaným osvěžením. Ne že by nějak narušovala pravidla žánru, že by přicházela s něčím výrazně novým či originálním. Ve stojatém a stárnoucím rybníčku aktuální české produkce však k vyčnívání stačí, že se snaží o věrohodné realistické příběhy.

Mnoho šancí a dvě vraždy
Michaela Klevisová
: Dům na samotě. Motto, Praha, 2011, 294 s.

Letos šestatřicetiletá Michaela Klevisová je mezi českými autory detektivního žánru vítaným osvěžením. Ne že by nějak narušovala pravidla žánru, že by přicházela s něčím výrazně novým či originálním. Ve stojatém a stárnoucím rybníčku aktuální české produkce však k vyčnívání stačí, že se snaží o věrohodné realistické příběhy. Odehrávají se v přesně zachycené současnosti, jejich hrdiny si čtenář velmi rychle představí a zločiny jsou v jejích knihách poměrně obyčejné, stejně jako cesty k odhalení pachatelů. Klevisová neskládá křížovku s prozrazením tajenky ve finále. Poučena klasikou i současnou zahraniční produkcí se klasické „whodonitce“ nenápadně vzpírá a velký prostor věnuje povahopisu svých postav.

Asi by ji bylo možné zařadit do škatulky civilní psychologické krimi, třeba k Taně Frenchové, Arnalduru Indridasonovi či Janu Costinu Wagnerovi, jen u ní (zatím?) schází onen dramaticky vyprofilovaný portrét vraha, který všichni tři zmínění tak skvěle ovládají, každý trochu jinak. Klevisová se stejnou měrou věnuje všem postavám, které uvede na scénu. Vypráví ve třetí osobě, což jí umožňuje střídat vypravěčské perspektivy, a čtenář je tak trochu nucen sympatizovat i s takovými typy, kteří by u línějších autorů zůstali jednostrannými padouchy: v Domě na samotě je to třeba mladá vyděračka, kterou máme tendenci chápat, když se více dozvíme o jejím strastiplném životě, nebo naopak neomalený zbohatlík, který podvádí svou manželku – i u něj se přistihneme, že rozumíme přinejmenším některým stránkám jeho povahy.

Klevisová své postavy vysílá do střetu šancí: většina postav se brzy v průběhu děje ocitne v naději na dosti významnou změnu života (k lepšímu), většina těchto nadějí však není navzájem slučitelná, ba některé jsou přímo protikladné. Pravda, když mezi obyvateli malé obce Smrčina u Berouna objevíme už třetí postavu s neuspořádaným profesním i citovým životem, která se upíná ke své „velké ráně“, začíná to být až jednotvárné. Nicméně ony šance jednotlivých postav jsou natolik pestré a umně překřížené, že jimi Klevisová čtenáře brzy strhne.

Klevisová jako by si stejnou měrou oblíbila všechny své postavy včetně vraha. Všem věnuje náležitou pozornost, do všech se vžívá. Vinou toho může část čtenářů postrádat postavu hlavní. Není jí vyšetřovatel pražské kriminálky Bergman, který vystupoval už v obou přechozích autorčiných knihách – na to má moc málo prostoru. Možná by jí měla být Nela, mladá žena, která do Smrčiny přišla z Prahy s přítelem, kterého ale hned v úvodu vyhazuje. K překvapení všech sousedů – v ruině starého mlýna z titulu knihy, který skrývá nejméně jedno temné tajemství, zůstává sama. Ale ani Nela tu nemá dostatečnou plochu k tomu, aby čtenář „šel s ní“. Absence klíčové postavy je asi jedinou vážnější slabinou románu – a to ještě dosti spornou, protože ne každý čtenář něco takového potřebuje a mnoho autorů, i těch žánrových (Dennis Lehane, James Ellroy), přesvědčivě dokazuje, že rozprostření děje do několika perspektiv může sugestivitu díla naopak posílit.

Méně vadí, že zápletka není náležitě rafinovaná. Klevisová v mnoha směrech vychází z Agathy Christie, naštěstí se přitom zcela vyhýbá přespekulovaným úkladným vraždám. Zde jsou zločiny spíše plodem náhlého rozhodnutí a pachatel (respektive dva pachatelé dvou případů, které spolu téměř nesouvisejí) při nich nadělá dost chyb; byť v případě druhé vraždy a jejího rozluštění si autorka pomohla příliš mnoha shodami okolností. Ale i to byl koneckonců styl klasické anglické školy, kde se nepravděpodobně mnoho lidí pletlo zločincům do jejich plánů a činů.

Jeden je až v pokušení odsoudit Dům na samotě k nezájmu tradičních čtenářů detektivek označením za román ze současnosti s kriminální zápletkou. Stejně jako odhalení vraha totiž čtenáře zajímá, jak uspěje ta která postava se svými nadějemi, a stranou se také dozví něco o nikterak idylické situaci trenérů závodních koní. Ne u všech se splnění snů dočká, u čtyř bezúhonných však v happyendovém epilogu ano.

V přechozím románu Zlodějka příběhů ještě Klevisová děj a postavy umístila do pomyslného skleníku a obklopila je několika prvoplánově atraktivními momenty (vraždilo se vidlemi na venkovské chalupě při výjezdní poradě scenáristického týmu komerční televize), v postavě nafoukané oběti pak zasvěcení poznali jednu velmi úspěšnou českou televizní šéfdramaturgyni. Tomu všemu se ve svém nejvyzrálejším a nejlepším románu úspěšně vyhýbá a výsledkem je sympaticky civilní a přitom dostatečně dramatická kniha. Možná nám tu v Michaele Klevisové roste autorka solidních detektivek, které snesou srovnání se zahraniční produkcí – ne snad s její špičkou, s lepším průměrem však rozhodně.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3400x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce