Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo

Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo

aktualita beletrie zahraniční

Festival spisovatelů Praha, jehož letošní, dvaadvacátý ročník skončil ve středu 18. 4., zakládá svoji existenci na jednoduchém a soudě podle dlouhého seznamu sponzorů a partnerů, kteří ho podporují, úspěšném receptu.

Jak ve skutečnosti vypadají spisovatelé

Festival spisovatelů Praha, jehož letošní, dvaadvacátý ročník skončil ve středu 18. 4., zakládá svoji existenci na jednoduchém a soudě podle dlouhého seznamu sponzorů a partnerů, kteří ho podporují, úspěšném receptu.

Nejdříve se vymyslí téma v podobě hodně abstraktního a gnómického sloganu, který jako by vystihoval naléhavé problémy dneška a zároveň i poskytoval pojmový rámec pro obecnější metafyzické tázání, např. letošní „Existuje pouze budoucnost“. K tématu se přidají další, neméně hluboké a palčivé otázky (Žijeme ve stínu budoucnosti? Je současnost hysterická? nebo Je-li přítomnost „neprožitá minulost“ – proč bychom měli věřit budoucnosti?) a začnou se shánět spisovatelské osobnosti dostatečně velkého formátu na to, aby na položené otázky byly s to odpovědět a přitom také především přilákaly publikum. K tomu slouží i jejich medailonky, které najdeme v tištěném programu nebo na webových stránkách festivalu. Medailonek je koncipován obdobně jako třeba reklama na sušenky.

Vedle spisovatelova nebo spisovatelčina jména tu máme jejich fotografické portréty. Na většině z nich na nás dotyční upírají zpytavý a bolestně vědoucí pohled, a dávají tak jasně najevo, že teď přestává všechna legrace a jde se debatovat o ničem menším, než je budoucnost lidstva. Závažnost situace někdy podtrhuje citát z mistrova díla: „Vybral jsem si špatnou cestu?“ (Hamdy el-Gazzar); „Strašně rád všechno pozoruji. V každém autorovi je kus špiona“ (Arnon Grunberg); „Jste-li nábožensky založení, není vám žádná špína dost špinavá“ (Emil Hakl); „Je to už hodně let, co byly nějaké politické strany. Ty absurdní časy jsou pryč“ (Gündüz Vassaf); „Jděte tam, kde jste, a já tam na vás budu čekat“ (Jan Erik Vold) a další, stejně nekompromisní výroky. Medailonky uzavírá krátký text, v němž je nám střízlivě, avšak neotřele vysvětleno – pokud to snad ještě někomu nedochází –, s kým máme tu čest.

Nizozemec Grunberg je „jedním z nejrafinovanějších provokatérů světové literatury“, Brit pákistánského původu Kureishi má „mimořádný talent spojený s ďábelským instinktem“ a jeho témata „děsí nové puritány“, Američan Rothemberg je „jeden z největších šamanů americké poezie“, turecký „vypravěč a neúprosný esejista“ Vassaf nás ve svém díle „ohrožuje svobodnou volbou“, příběhy Egypťana el-Gazzara „jsou nebezpečně lákavé“ a „největší žijící španělský spisovatel“ Goytisolo „nás oslňuje prózou divokou jako had: odvážnou, mrštnou, lstivou“.

Za dráždivou svůdností medailonků v ničem nezaostává samotný festival. Sám jsem jako akreditovaný novinář za časopis iLiteratura.cz mohl jít na dvě akce, na nichž vystupoval posledně zmíněný Juan Goytisolo.

V úterý to byla debata na téma budoucnost islámu, která se konala na Nové scéně ND a již měli vést J. Goytisolo, H. el-Gazzar, H. Kureishi a v roli moderátora G. Vassaf. Diskusi předcházela velkolepá, asi čtvrthodinová audiovizuální světelná show. Na dvě stěny, které v pozadí jeviště tvořily jakousi bránu pro přicházející účinkující, se nejdříve promítala rotující hvězdná obloha za doprovodu hudby, připomínající kompilaci soundtracku z Vesmírné odysey a Návštěvníků. Pro ty, kdo snad ještě nepochopili nebo už zapomněli, že tématem festivalu je budoucnost, se vzápětí na jedné ze stěn začal postupně objevovat světelným písmem neuměle napsaný slogan festivalu v češtině a angličtině. Vizuální stránka show se z kosmické stylizace postupně proměnila v ohlas kinetismu a op-artu. Nato po svítícím chodníčku zpoza scény přišel ředitel festivalu Michael March, zamumlal anglicky jakousi báseň, zase odešel a pak začala projekce a čtení nám již dobře známých medailonků, při nichž přicházeli účinkující. Když byli všichni pohromadě, moderátor Vassaf zahájil debatu vtipem. Obědvají spolu profesor z Oxfordu a profesor z nějaké muslimské země. Druhý z nich pije víno a první se tomu podivuje. Když se první druhého zeptá, jak je to možné, když to přece jeho víra zakazuje, druhý odpoví, že víno již pili jeho otec, dědeček, pradědeček a tak dál. „Tomu já nerozumím,“ opáčí oxfordský profesor. „Zato já ano,“ řekne muslimský profesor. Vtipu se v celém sále zasmál jen moderátor a doplnil, že vtip vystihuje komplikovanost islámu, kterému se nerozumí ani zvnějšku, ani zevnitř. Dále vysvětlil, že debata se soustředí na problematiku islámu v současném světě, a na úvod nadhodil lehčí téma: co si přísedící myslí o tom, že koncept nebe mají ve svém učení ze všech velkých světových náboženství jen islám a křesťanství. Slova se ujal Goytisolo, který oproti ostatním anglicky hovořícím debatérům mluvil španělsky, a stručně shrnul historii islámu. V momentě, kdy se dostal do současnosti a začal kritizovat postoj Západu k islámským zemím a konečně to začínalo být zajímavé, Gündüz Vassaf mu slovo vzal a dal ho Egypťanu Hamdy el-Gazzarovi. Ten řekl, jak to věrně zaznamenal na webových stránkách festivalu Jakub Ehrenberger, že „Egypťané nejsou schopni žít bez existence Boha, důležitá je však pro ně i myšlenka tvoření. Nepřejímají tedy islám v jeho čisté podobě, ale upravují si jej dle svého vlastního chápání. Vyvinuli svou vlastní podobu islámu, takže není takovým překvapením, pokud Egypťan pije víno nebo kouří hašiš.“ Slovo pak dostal sveřepě se tvářící Hanif Kureishi a obrazoborecky prohlásil cosi o tom, že už se těší na všechny ty hurisky v muslimském ráji. V tomto duchu debata nenuceně pokračovala. Po deseti minutách ze zákulisí přišel na pódium mladík a upozornil Juana Goytisola, že nemá zapnutá sluchátka s tlumočením. Goytisolo si je nechal zapnout, avšak v průběhu debaty je vlastně stejně nepoužíval. Pozice debatérů se postupně vyhranila: Kureishi zastává názor, že se musíme myšlenky autoritativního Boha zbavit, el-Gazzar opakuje, že Egypťané bez Boha nemohou žít, Goytisolo obhajuje tvrzení, že svoboda je nepostradatelná, a Vassaf tu a tam utrousí nějakou anekdotu. Poslední z nich se v jedné chvíli svěřil publiku – se zajímavou reminiscencí na hodiny v pražské židovské čtvrti, které jdou pozadu –, že hodiny, které má někde pod sebou na pódiu a podle nichž má vědět, kdy vyprší šedesát minut vyměřeného času, nejdou. Debatu tedy intuitivně ukončil asi po padesáti minutách. Publikum zatleskalo, debatující si oddechli, že už to mají za sebou, a ze zákulisí přišel mladík a cosi Vassafovi pošeptal. Ten se smíchem oznámil, že mají ještě deset minut k dobru, a nadhodil další podnětnou otázku. Po deseti minutách vše doopravdy skončilo a Michael March ohlásil další program večera.

Následující den měl na stejném místě autorské čtení Juan Goytisolo. Na úvod opět pustili světelnou audiovizuální show. Medailonky účinkujících nahradil asi pětiminutový film experimentálního střihu, v němž postava v baloňáku, snímaná ponejvíce zezadu, prochází temná zákoutí Prahy a tu a tam vytáhne či zahlédne pomačkanou fotografii účastníků festivalu (film lze zhlédnout na YouTube). Pak na podium přišel moderátor večera Pavel Anděl, poučil publikum, že od dob Kleopatry se na veřejném předčítání literárních děl vůbec nic nezměnilo, a uvedl ředitele festivalu Michaela Marche. March napochodoval s giacomettiovsky protáhlou soškou Zrození jezerní panny od Olbrama Zoubka a předal ji jako ocenění Rytíř kultury, „které je určeno novodobým mecenášům kultury“, hematologovi Tomáši Kozákovi. Následoval krátký film o Juanu Goytisolovi. Pak konečně na pódium, tentokrát nikoli ze zákulisí, nýbrž z první řady publika, přišel jednaosmdesátiletý španělský klasik doprovázený svým vrstevníkem, českým hispanistou Josefem Forbelským.

Forbelský mluvil se spisovatelem osvěživě k věci. Zmínil, jak se spolu za dramatických okolností před více než čtyřiceti lety setkali v Praze, a ptal se ho na tvorbu a její kontext. Pak Juan Goytisolo přečetl úryvek z knihy Makbara, celkem zdařilou parodii rádiové reklamy, v níž se ironizují hodnoty dneška – mládí, krása, nepotřebnost stáří. Následně stejný úryvek v překladu Jiřího Kasla přednesl s hereckou bravurou Michal Pavlata. Nato byl ohlášen houslista Jiří Vodička, který vskutku virtuózně zahrál Paganiniho Nel cor più non mi sento. Publikum, jako by chtělo dát za pravdu Kantovu tvrzení, že mezi krásnými uměními zaujímá hudba co do vzdělání místo nejnižší, avšak co do příjemnosti místo nejvyšší, odměnilo Vodičku téměř bouřlivým potleskem, zatímco předtím Goytisola ohodnotilo potleskem nanejvýše uctivým.

Spisovatel Goytisolo však u toho už naštěstí nebyl, protože ještě před koncertem ze sálu odešel. Po chvíli ho následoval i profesor Forbelský. Jakmile Vodička dohrál, zvedl jsem se také a šel do předsálí pozdravit pana profesora. Ptám se ho na slavného Španěla. „Goytisolo zdrhnul,“ říká pan profesor, „asi toho tady na něj bylo moc.“ Loučí se se mnou, já následuji moudrého Goytisolova příkladu a přemýšlím nad smyslem celého toho festivalu. Že by měl Jiří Peňás přece jen pravdu, když ve svém článku Jaké košile nosí spisovatelé? (Orientace Lidových novin z 14. 4.) napsal, že jde o akci, „díky níž se rok co rok lze podívat, jak ve skutečnosti vypadají, jak mluví, ba dokonce jak se oblékají někteří světoví i domácí spisovatelé“? Ano, bohužel má pravdu, o nic víc nejde.

© Jiří Holub

Diskuse

Vložil: Václav Kovář, 25.04.2012 15:35
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Pracuji pro Festival spisovatelů Praha a režíroval jsem pořady na Nové scéně. Velmi si vážím všech kritických hlasů. Chápu, že video prezentace nebyla pro každého. V návaznosti na téma Existuje pouze budoucnost jsme představili řadu mladých vizuálních umělců pracujících na poli video artu a konceptuálního... světelného designu. Vnímám jako velmi pozitivní, že Festival je v tomto směru průkopníkem. Pouze bych chtěl pohledem za kulisy upřesnit k autorskému večeru Juana Goytisola - pan Goytisolo odešel ze sálu dříve na vlastní žádost - toužil se setkat s vdovou po Jorge Luisi Borgesovi, která byla tou dobou v Praze. Tím pádem musel jít číst jako první v pořadí. I mě velmi mrzí, že diskuze s panem Forbelským nemohla trvat déle. Panům Janišovi i Vassafovi se omlovám za problémy s odpočtem času.. Udivuje mě prvoplánovost některých komentářů v médiích. Naštěstí mívám dost příležitostí promluvit si s autory a hlavně s diváky. Myšlenky mohou být slušivější než košile.
Vložil: Anna, 25.04.2012 13:43
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
To Mukan Ale to vůbec nejsme v rozporu, rozhodně nemám pocit, že jsem zaspala v 19. století. Vizuální stránka věci by však měla sloužit podpoře obsahu, nikoli jej zastínit, stejně tak jako vesmírná" či "hvězdná" hudba by neměla zastínit hvězdnost samotných autorů. Podobně jako nemyslná úvodní šou pana... Pavlaty pomalu zastínila jeho skvělý výkon při čtení z Goytisolovy Makbary. Převaha vizuálního pak jde často i proti duchu toho, co říkají samotní spisovatelé. Třeba zrovna Goytisolo kdesi řekl, že žijeme ve světě, který vnímáme prostřednictvím rychle se měnících obrazů a literatura je od toho, abychom se naučili vnímat svět i jinak. Proto je škoda, když spisovatelé dostanou na vyjádření svých názorů menší čas, než by mohli, právě kvůli chrlení nicneříkajících světelných obrazů. Jinak panu Marchovi fandím, nechtěla jsem samotné konání festivalu zpochybnit, protože je skvělé, když je Praha plná literárních osobností. Určitě dostávají podobných nabídek bezpočet a můžeme být jen rádi, že přijedou právě k nám do Prahy. Je i věcí akreditujících se novinářů, aby na stránkách svých novin představili autory víc do hloubky, tam je k tomu prostoru dost.
Vložil: Mukan, 25.04.2012 11:58
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Jakožto osoba zabývající se filmem, videem, vizuálnem a částečně propagací nechápu příliš výtky k "PR" festivalu. Nežijeme v 19. století a vizuální stránka jakékoliv byť sebevíc intelektuální a hluboce kulturní akce je dnes klíčová. Tím nijak nevstupuji do debaty, jestli festival takový je. Ale jak... si představujete "správné" medailonky? Jaké tam mají mít autoři fotky? Pasovky? Mladé publikum, které je jedním z cílových diváků, aby se studenti a mladí lidé o literaturu a psaní zajímali, je zvyklé na klipy, spoty na youtube, hip hop, South park a Quentina Tarantina. Obrozenecký "lienární" naučný film a la narodil se, napsal, umřel nebo v tomto případě přijel do Prahy, skutečně nikoho nezaujme. Stejně tak učebnicové titulky nikoho nenalákají. I lileterární kritik, kritik literárních festivalů by mohl občas nakouknout na nějakou současnou výstavu, zapnout televizi nebo jít do kina a případně si přečíst něco o nových médiích a reklamě. Festival je kultura, osvěta, šance na setkání, ale bez moderní propagace to nejde. Literatura v šuplíku je na nic.
Vložil: Johana Labanczová, 25.04.2012 11:57
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Za to, že festival pořádá, si Michael March zaslouží všechen obdiv. Je ale škoda, že po vynaložení tolika energie na shánění sponzorů, jí už očividně mnoho nezbývá k tomu, aby se každá položka výsledného programu po obsahové i technické stránce profesionálně připravila. Diskuze, kterou popisuje Jiří... Holub, byla útržkovitá, povrchní, a jestliže pan Holub u každého z autorů zmínil zhruba jednu větu, je to proto, že o moc víc neřekli - ať už byli ve fromě nebo ne, podoba diskuze jim to neumožnila (podobný případ nepřipravené a zbytečné debaty by se dal najít minimálně v minulém ročníku). Závěr pana Holuba mi taky připadá ukvapený - souhlasím s paní Tkáčovou - ale jinak jeho dojem z festivalu sdílím.
Vložil: Denis Molčanov, 25.04.2012 05:12
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Dobrý den, 24. dubna, jste na stránkách Iliteratury zveřejnili článek pana Jiřího Holuba, jenž měl českému publiku podat kritickou zprávu o dění na Festivalu spisovatelů 2012. Bohužel neučinil podle mě ani jedno: ani nezpravil, ani nezkritizoval. Klouzal se po povrchu jakési jízlivé, tupé glosy a... mně je neskutečně líto, že byl takový elaborát na tak kvalitním portálu, jako je tento, vůbec vypuštěn. Dovolíte mi na něj zareagovat? Ujišťuji vás, že tak nečiním pouze z přátelství k Michaelu Marchovi a kvůli blízkým vazbám na organizační tým tohoto u nás, ano, naprosto ojedinělého podniku. Jde mi o poukázání na nízkou myšlenkovou úroveň a na naprostou absenci jakékoliv argumentace, kterých se autor ve svém článku dopustil (o chabosti jeho stylu nemluvě). Z článku jsem nabyl pocitu, že Festival spisovatelů Praha je vlastně docela zbytečná, špatně zorganizovaná, nabubřelá akce o ničem. Kromě této informace, přesněji řečeno autorova dojmu, se v textu nic jiného neříká. Vše ostatní je obyčejná, hloupě novinářská anekdota, jež není ani poučná, natož úsměvná. Hovory a vystoupení jsou jen a pouze karikovány, tj. vytrženy z kontextu, každý z aktérů dostane po větě, mnohem důležitější ovšem je, jak se přitom tvářil. O tom, kdo co napsal, jaká byla úroveň textů, jejich překladů ani slovo, což je v případě kritiky literárního festivalu mírně udivující. Bohužel tento způsob anekdotického psaní k tzv. aktualitám bez jakékoliv hloubky (tedy myšlenky) je rána, která nás postihla spolu s neocenitelným darem jménem Internet. Nebylo by nakonec lepší pustit se do férové, přímé kritiky něčeho, co považuji za špatně koncipované, ztvárněné, zavádějící, nudné? Na takový názor má každý právo a já jsem si jist, že organizátoři Festivalu takovou kritiku jenom uvítají. Dokonce to vím, protože po každém vydání vlastní kritikou nešetřím – k tomu, aby se mohlo něco pohnout, je konfrontace nutná, vyzrálí jedinci i struktury by z ní strach mít neměli. Žel, žádný takový názor v předlouhém článku pana Jiřího Holuba nepadl. Jeho stať velkým obloukem obešla jedinou zásadní informaci, na kterou jsem mimochodem za svého pražského působení nenarazil v žádném z novinových článků: už víc jak dvacet let máme v Praze člověka, jenž zarputile, paličatě (ano, nedokonale, po svém!) přiváží rok co rok desítku autorů, aby se podělili o to, co píší a zažívají. Autorů, o kterých se nám doslova a do písmene ani nesnilo (už kvůli našemu malému, zdůrazňuji, malému kulturnímu rozhledu, tradiční české samolibosti a omezenosti našeho knižního trhu). Michael March (bídák, jenž se nedokázal naučit česky) dokáže jen díky svému bohatému adresáři, přehledu a přesvědčení přivézt i velká jména a ano, jako správný obchodník je se superlativy občas „prodává“. Činí tak ovšem ze svého: pro pět dní nabitého kulturního programu tráví zbytek roku sháněním podpory, sponzorů, přemlouváním všemocných úředníčků na ministerstvech. Proč se ale nechat strhávat tak malichernými měřítky jako je příliš dlouhý prezentační film či vágnost hlavního tématu? Copak není mnohem důležitější, co ten který autor nakonec sám za sebe řekne, přečte? Ještě by bylo nutné, aby o to měli čeští čtenáři zájem. Těch zvídavých, kteří nevědí všechno předem, je menšina, proto i Festival spisovatelů zůstane menšinová záležitost, s tím se musí v době nadvlády obrazu nad slovem počítat. Zvědavý a přitom vlastní pohled ven, do jiných světů prostřednictvím knihy je jediný způsob vzdoru a je opravdu velká škoda, že „novinář“, jenž by právě o tom, co se na Festivalu skutečně děje, mohl podat dalším možným čtenářům zprávu, zůstane u jízlivé „duchaplnosti“. A co se poznámky Jiřího Peňáse týče? I mistr tesař se někdy utne, konečně i pozvaní autoři nemusí být zrovna ve formě… Peňásova poznámka patřila spíše na nějaký raut k ohromení kolem stojících dam nikoliv jako pointa k už tak nedobrému textu. Denis Molčanov
Vložil: Anna, 24.04.2012 23:09
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Jsem pravidelným návštěvníkem PWF a z letošního festivalu mám rovněž rozporuplné pocity. Myslím, že světelná šou jsou již nadbytečným divadlem, z něhož se samotní autoři jaksi někam vytrácejí, a střihové medailonky autorů s citáty vytrženými z kontextu moc o autorech neřeknou. Na druhou stranu festival... nepovažuji za zbytečnost, třeba zrovna v případě Juana Goytisola. Kdo ho u nás zná? Takhle se třeba alespoň nějaké naše nakladatelství snad odhodlá k tomu, že třeba vydá něco z novější tvorby, která je tak diametrálně odlišná od toho, co tu španělsky neznající čtenáři mohli dosud číst, s výjimkou esejů Za Gaudím v Kappadokii z devadesátých let. Myslím, že zrovna Makbara by mohla oslovit i naše čtenáře. Místo času věnovaného světelné šou se ušetřený čas mohl využít pro představení autorů do hloubky, autorský večer Juana Goytisola jej podle mě mohl dát víc poznat, klouzalo se jen po povrchu. Ale jsem ráda, že se taková akce koná, když se k tomu připočtou akce jako jsou recenze nebo rozhovory s autory v novinách, není to zbytečné.
Vložil: Viktor Janiš, 24.04.2012 12:10
Festival spisovatelů 2012 - Juan Goytisolo
Technická poznámka: ona hudba "připomínající kompilaci soundtracku z Vesmírné odysey a Návštěvníků" je Vangelisův soundtrack k "Blade runnerovi", jednomu z vůbec nejslavnějších SF filmů. Hodiny na pódiu nefungovaly ani mně při diskusi s Kureishim, což mě jako moderátora dost znervózňovalo (měl jsem... na rozhovor vyhrazených 14 minut).
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3504x

Inzerce