Dick, Philip K.: Oko na nebi

Dick, Philip K.
Oko na nebi

recenze sci-fi

Při vydávání díla jednoho z nejslavnějších autorů science fiction Philipa K. Dicka (1928–1982) sáhlo nakladatelství Argo také hluboko do minulosti a vydalo jeden z raných autorových románů, Oko na nebi z roku 1957. Onen rok vydání je přitom docela důležitý, protože kniha patří k těm nemnoha ze sci-fi žánru, jejichž děj je otevřeně motivován politickými událostmi.

Sci-fi z éry amerického honu na levičáky
Philip K. Dick
: Oko na nebi. Přel. Štěpán Valášek, Argo, Praha, 2011, 240 s.

Při vydávání díla jednoho z nejslavnějších autorů science fiction Philipa K. Dicka (1928–1982) sáhlo nakladatelství Argo také hluboko do minulosti a vydalo jeden z raných autorových románů, Oko na nebi z roku 1957. Onen rok vydání je přitom docela důležitý, protože kniha patří k těm nemnoha ze sci-fi žánru, jejichž děj je otevřeně motivován politickými událostmi, zde konkrétně vyšetřováním Výboru pro neamerickou činnost, který v době nejtužší studené války v USA dosti hystericky hledal sovětské špiony i sympatizanty s komunistickou stranou a snažil se je odříznout od vlivu na americkou společnost (tj. takto obvinění museli opustit svá místa ve státní správě, médiích a strategických podnicích).

Právě k takové situaci dochází hned v úvodu Dickova románu: hlavní hrdina Jack Hamilton pracuje v laboratoři pro výzkum řízených střel, ale náhle si jej předvolají šéfové. Sdělí mu, že vyšetřování zjistilo příliš velké sympatie k různým levicovým hnutím u Hamiltonovy manželky Marshy, a že je tedy nepřípustné, aby Hamilton pracoval na tak ostře sledovaném místě. Dostane na vybranou: buď se rozvede, anebo v podniku končí. Hamilton nepřekvapivě zvolí druhou možnost. Ještě týž den v mizerné náladě spolu s Marshou a kamarádem McFeyffem (který ale vyšetřování vedl a za obvinění Marshy je přímo odpovědný) vyrazí na plánovanou prohlídku technologické novinky – deflektoru protonového toku. Celou skupinku návštěvníků i jejich průvodce, černošského inženýra Billa, však postihne nehoda a jsou vystaveni silnému magnetickému poli i silné radiaci. Kdyby šlo o komiks tradičního superhrdinského žánru, jakých se tehdy v USA prodávaly statisíce, asi by se z hlavního hrdiny stal nějaký ten mutant. Ovšem tohle je Philip K. Dick, takže namísto bušení do padouchů tu máme halucinace.

Vědomí všech osmi postižených se krátce po havárii ocitá v jakémsi snovém světě, který, jak později Hamilton zjistí, je produktem mysli postupně vždy jednoho z nich. Kupodivu necestují hlavou všech osmi, nýbrž jen čtyř – autor to zdůvodní tím, že právě jen tito čtyři mají hlavu plnou bludů, zatímco zbývající čtveřice je normální a realistická; spíše se ale zdá, že už ho budování dalších a dalších halucinačních vizí trochu začalo unavovat, pobyt v každém dalším světě je kratší než v tom předchozím. Navíc se příliš mechanicky začne opakovat model: postavy musejí zjistit, v čí mysli se nacházejí, a pak dotyčného v jeho snovém světě zničit, aby se všichni buď přesunuli do další halucinace, anebo konečně probrali.

Nejpropracovanější je přitom hned ten první svět, který ovládá Církev Druhého Bába, rigidní náboženské společenství, založené na neustálé a absolutní kontrole všeho lidského konání – kontrolorem je buď přímo Bůh, nebo jeho andělé a trest (obvykle sežehnutí, bolest nebo tělesná deformace) přichází okamžitě. Ale stejně tak i opak – tedy zázraky. Dějí se těm správným věřícím téměř neustále: když někdo něco chce, tak si to prostě přeje, a pokud se předtím dostatečně věrohodně pomodlil, je mu to splněno. Peníze ztrácejí smysl. K nejvtipnějším patří scénka, v níž Dick dotáhl plýtvání zázraky ad absurdum: Hamilton s Billem rozeberou hospodský automat na pamlsky (ty zde nejsou uskladněny, ale zhmotňují se z ničeho podle jediného přítomného vzorku) a namísto nich tam instalují drahý koňak – a hospoda má za hubičku nekonečný přísun. Další silná scéna přichází o něco později, to když Hailton s McFeyffem stoupají k nebi, až zahlédnou samotného Boha, respektive ono obří oko z titulu knihy, přičemž tou dobou ještě ani oni, ani čtenář nevědí, že se ocitli v bizarním snovém světě. Zde se objevuje záblesk onoho Dicka z pozdějších období, kdy si jeho sci-fi pohrávala s mystikou.

V Oku na nebi to má ještě spíše parodický charakter, což posilují následující halucinační světy: jeden je dílem prostoduché omezené paničky, která odstraňuje vše, co jí na světě vadí (od špíny a nepravostí až po cokoliv, co se jí z rozmaru znelíbí), další noční můrou paranoika; zde text nakrátko přechází do čirého hororu. V posledním má Dick připraveno překvapivé odhalení, které sehraje důležitou roli i poté, co se osm nešťastníků vrátí do reality. Nutno přitom dodat, že ono překvapení je poněkud nevěrohodné, nedostatečně připravené, únosné tak do povídky. Detektivní zápletky Dick docela uměl, špionážní zjevně méně.

V kontextu sci-fi produkce roku 1957 mohlo být Oko na nebi osvěžujícím, nadprůměrným dílem nadějného devětadvacetiletého autora – zejména proto, že ačkoliv docela ostře kritizuje mccarthismus, činí tak s mnoha groteskními prvky. V kontextu díla Philipa K. Dicka jde však o práci spíše slabší, zdaleka nedosahující úrovně jeho pozdějších děl. Jeho fanoušci si Oko na nebi jistě doplní do příslušné přihrádky, ti ostatní se možná pobaví u dílčích pasáží, ale celkem budou spíše zklamáni.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 47 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2857x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce