Tuomainen, Antti: Léčitel

Tuomainen, Antti
Léčitel

ukázka krimi

Kniha Léčitel (2010) získala v roce 2011 cenu pro nejlepší finský krimi román a v roce 2012 pronikla do nominace na prestižní cenu Skleněný klíč, udělovanou nejlepšímu skandinávskému románu s detektivní tematikou. Finského autora Antti Tuomainena proslavil především jeho řízný styl, svižné dialogy, neotřelá témata i nápadité přesahy do jiných literárních žánrů.

Nejlepší finský krimi román 2011
Antti Tuomainen: Léčitel. Přel. Vladimír Piskoř, Kniha Zlín, Zlín, 2012, 178 s.

Déšť nabyl na síle. Lil se z nebes v širokých kobercích, dopadal v buclatých, těžkých kapkách na asfalt a jako splašený se leskle, černě a mokře rozstřikoval po celém městě. V jeho vůni bylo cosi nakyslého, skoro zkaženého. Postál jsem chvíli v průchodu a snažil se rozhodnout, co dál, přemítal jsem, kde jsem a kam se vydám. Bylo půl desáté, ztratila se mi žena a vypil jsem bezpočet šálků černé kávy. Rozhodně ještě dlouho neusnu.

Z místa, odkud jsem při příchodu slyšel smích, teď doléhaly rozhádané hlasy, tříštění skla a vzápětí halasné, nadávkami prokládané protesty oné rozesmáté ženy. Přehrnul jsem si kapuci přes hlavu, utáhl si popruhy batůžku a vykročil.

Díval jsem se přímo před sebe. Déšť studeně bodal na kůži. Zabočil jsem na Fredrikovu ulici a udělal jsem jen několik kroků, když jsem uslyšel klakson, nejdřív jednou, pak podruhé. Zvuk klaksonu přicházel z protější strany ulice. Poodhrnul jsem si kapuci ke straně, abych viděl, kdo to troubí. Byl to ten mladík ze severní Afriky, který mě sem přivezl z Herttoniemi.

Taxík stál s nastartovaným motorem uprostřed temné ulice a já jsem nabyl dojmu, že uvnitř bude o poznání větší sucho a teplo než na chodníku. O několik vteřin později jsem už seděl uvelebený na zadním sedadle a požádal jsem řidiče, aby to tentokrát vzal na jih.

Řidič měl jméno a historii: Hamid. Teď šestým měsícem ve Finsku. Proč na mě čekal? Protože jsem zaplatil za odvoz. Nemohl jsem mu nic vyčítat. Málokdo chtěl pracovat zadarmo. Hamid si Finsko zamiloval. Tady přece jen ještě byly nějaké možnosti, jak přežít, tady by dokonce mohl založit i rodinu.

Poslouchal jsem Hamidovu plynulou angličtinu a prohlížel si ho z profilu. Viděl jsem úzkou, snědou tvář a živé, oříškově hnědé oči ve zpětném zrcátku a rychlé ruce na volantu. Potom jsem sledoval okolní město, lesknoucí se zatopené ulice, louže o velikosti rybníka, rozbitá, vytřískaná okna, dveře vylomené z pantů, černě ohořelá auta a zbloudilé chodce v dešti. Tam, kde jsem já viděl zkázu, Hamid viděl naději.

Přijeli jsme na konec Lönnrotovy ulice, projeli křižovatku a zamířili k Západnímu přístavu. Hamid teď jel pomaleji, přestal mluvit a pustil hudbu víc nahlas. Hudba v reproduktorech trhaně bušila, byla to jakási kombinace gangsta rapu a severoafrické muziky, do níž mužský hlas chrlil neznámým jazykem tisíc slov za minutu.

Když se mě Hamid zeptal, kam dál, řekl jsem rovně. Nic jiného jsem nevymyslel. Znovu jsem si v telefonu otevřel Johanniny soubory. Procházel jsem poznámky. Otevřel jsem také zvukový soubor, z něhož jsem vystřihl Johannu a sebe, a požádal jsem Hamida, aby mi telefon zapnul do reproduktorů v autě. Hamid řekl, že jedině za příplatek. Odpověděl jsem, že připlatím. On, že to chce předem. Podal jsem mu telefon a bankovku. Hamid se široce usmál, bankovku si složil do kapsy a zapnul telefon do reproduktorů.

Chlapík tisíce slov za minutu zmlkl, vystřídalo ho šumění.
Hamid se na mě tázavě podíval a očividně vypadal, že mě nově přehodnocuje.
Přikývl jsem: tohle chci poslouchat.

Dojeli jsme na konec ulice, vpravo před námi byl Vorařský ostrov, vlevo tma a za námi činžáky. Hamid se mě zeptal, kam dál. Ukázal jsem na zavřenou kavárnu na nábřeží a na parkoviště za ní.

Nábřežní kavárna byla zvenčí osvětlená, uvnitř panovala tma. Velká, pravoúhlá okna byla neporušená a čistá, a v bezprostřední blízkosti či okolí kavárny se nepovalovaly skoro žádné odpadky. Jako bychom za necelou čtvrthodinku přicestovali do jiného světa.

Řekl jsem Hamidovi, že takhle je to dobré, vypni motor, budeme poslouchat. Zároveň jsem mu prostrčil další bankovku. Hamid vypnul motor a nechal šum obcházet auto, dříve než zmizel do tmy. Otevřel jsem okénko a požádal Hamida, ať zároveň rovnoměrně snižuje hlasitost. Jeden šum se ztlumil, druhý ho vystřídal.

Snad.
Jenom snad?
Opravdu snad?
Snad to bylo tady, odkud mi Johanna telefonovala.

překlad © Vladimír Piskoř

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2358x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce