Oksanen, Sofi: Stalinovy krávy

Oksanen, Sofi
Stalinovy krávy

ukázka beletrie zahraniční

Čtenáři možná nebude po několika prvních desítkách stránek ze zvracení bulimarektičky Anny v románu finské autorky Sofi Oksanen fyzicky nejlíp, přesto je ale kniha čtenářským zážitkem. Jedná se o román mnohovrstevnatý a ambivalentní, příběh o identitě a o nemoci dnešní doby, nabízející spoustu výkladů tak, jak to má u literatury s ambicemi stát se kanonizovanou být.

Nová kniha Sofi Oksanen je o zvracení, nikoliv však na zvracení
Sofi Oksanen
: Stalinovy krávy. Přel. Linda Dejdarová, Euromeida Group – Odeon, Praha, 2012, 400 s.

Slíbila jsem Vlkovi, že mu splním malou prosbu, i když mi odmítl říct předem, co to bude. Samozřejmě, měli jsme přece výročí a to všechno… celý rok a půl spolu. A on taky splnil slib, že se dnes nebudeme hádat, že nebudeme mluvit o nepříjemných věcech a že se mě nebude ptát na otázky, na něž neumím odpovědět.

Dala jsem mu tu splněnou prosbu darem, ale kromě toho jsem mu k večeři uvařila jeho oblíbené jídlo a k tomu jsem udělala svou specialitu, tuňákovou roládu. Celý rok jsem se sice snažila Vlkovi podstrojovat i jiná moje oblíbená jídla, desítky různých jídel z kysaného zelí, chalvu, křenovou omáčku a další estonské vzpomínky na dětství, ale Vlk je nedovedl ocenit, ani je pořádně neochutnal. On sám se zase snažil naučit mě jíst točeňák a párky s hořčicí, jenže turkuská hořčice s příměsí jablek nemohla nahradit pálivou estonskou. Jednu dobu plnil ledničku jen točeným salámem, protože si myslel, že mě tím přinutí zvyknout si na tu myšlenku a chuť, ale já jsem tehdy úplně odmítala jíst. Tuňáková roláda byla kompromis – pro mě něco, co ráda uvařím, pro Vlka něco, co rád sní.

Jen malou prosbu, malé přání. Něco, co mu už dlouho straší v hlavě. Vlastně na to přišel teprve nedávno, což samo o sobě je docela divné, protože to přání je vlastně úplně prosté. A už jsme spolu přece hráli různé hry. Byla jsem s ním na procházce bez kalhotek, v dlouhé sukni i v krátké, bez punčocháčů a v punčocháčích, které byly v rozkroku roztržené… a byly i různé jiné věci, když se Vlk snažil přijít na to, co se mi líbí. O něčem jsem se vyjádřit dokázala, o většině ne, s něčím malým jsem souhlasila, Vlkovi pro radost, ale ne vždy to prošlo, protože on si většinou všiml, že to hraju.

Vlkova malá prosbička na naše výročí byla, abych si pro něj zahrála na prostitutku. Chtěl mi doopravdy zaplatit, chtěl, abych si peníze opravdu vzala, abych si je zastrčila do podprsenky, abych se ho zeptala, jak to chce. Měla jsem říct, kolik co stojí, a pak udělat to, co si zákazník bude přát. Měla jsem mít trochu přízvuk, měla jsem se snažit mluvit jako cizinka, to by ho prý opravdu rajcovalo. Měla jsem mluvit správným hlasem, jako pravá laciná štětka z ulice, však to určitě svedu. Mohl by mě vyzvednout na rohu, mohla bych tam jako jít čekat na zákazníka. Tak by to bylo ještě realističtější, kdyby přijel autem, zastavil vedle mě, stáhl okýnko a domluvili bychom se okýnkem, ještě než bych nastoupila!

Zahraniční prostitutka.

Zeptala jsem se, jestli chce, abych byla z Thajska, Švédska, Ruska nebo Estonska, černá nebo bílá.

Vlk si přál, jenom abych zněla co nejvěrohodněji.

Nebo možná by mi mohl ty bankovky za podprsenku strkat sám.

Jenže Vlku, ty nevíš, že abys byl co nejvěrohodnější, musel bys mi dát silonky, filtry do kávovaru nebo deodorant. Jen tak by to bylo opravdu věrohodné.

U babičky na venkově se ještě dají najít deodoranty ze sedmdesátých a osmdesátých let, které si babička šetřila a nikdy je nepoužila. Buclaté lahvičky šamponu Elsève ze sedmdesátých let, k tomu nějaká ta vložka. Vzadu ve skříni. V konvi na mléko. Všude, kam si člověk může schovat cenné věci. Ale byly jsme to přece my, já a máma, kdo ty věci přivezl.

...Estonské dívky se prodávají za silonové punčochy... V Sovětském svazu se má člověk dobře, pokud má auto, byt a finského milence…

Vypadněte mi z hlavy!

Můj kmotr a taťkův kamarád Jussi, ten podle mámy nejošklivější chlap na světě, si o svých ženských v Moskvě vedl záznamy. Za dva roky jich měl 226.

Když za někým přijela na návštěvu manželka z Finska, celá parta se podílela na organizování návštěvy, chlapi odklízeli důkazy a vyháněli ženské. Přestože manželku nejradši ubytovali někde jinde, stejně bylo třeba hotel, kde bydleli finští stavbaři, zbavit uchichotaných štětek a udělat z něj to skromné místo odpočinku, které pak manželce zběžně ukázali. Kamarádi vyčistili a zkontrolovali všechny trasy a restauraci, kam byla manželka odvedena na večeři, aby tam nebylo moc rušno a známé ženské.

Zmizte.

Estonci se smáli, že finští dělníci jsou lillad – fialoví, jak se říkalo homosexuálům, protože každý z nich měl v taškách silonky nebo jiné dámské oblečení. Byly to dárky, ale jako že pro vlastní potřebu, protože dělníkův kufr směl obsahovat jen věci pro osobní potřebu.

Neslané nemastné finské manželky měly těsné podkolenky a uplácnuté účesy. Muži dohlíželi na to, aby ženy moc nepily.

Vypadněte.

Pokud jeden Fin vyhodil rusandu jen ve spodním prádle uprostřed noci do hotelové chodby, jiný Fin ji po cestě sebral s sebou.

Když jsme já a máma procházely chodbami taťkova hotelu, rusandy si nás dlouze prohlížely zkoumavým pohledem plným nenávisti.

Támhleta žena má na sobě takovou koženou sukni, jakou taťka jednou koupil v prodejně Seppälä. Ne úplně stejnou, ale skoro!

Taťkovi se vůbec nelíbilo, že jsme přišly do jeho hotelu. Rázoval několik metrů před námi a byl vzteklý. Máma schválně trvala na tom, abychom tam šly, protože věděla, že nás tam taťka nebude chtít. Jenže my Hotel National samozřejmě braly jako naši moskevskou základnu, protože se nacházel tak akorát na kraji Rudého náměstí, přímo naproti Kremlu.

Jeho hotelový pokoj byl zamčený a taťka tvrdil, že u sebe zrovna nemá klíče. Máma navrhla, abychom se obrátili na recepční, ale taťka už byl na cestě po schodech dolů a počkal na nás až sto metrů od hotelu.

Myslela jsem si, že máma je zoufalá.

Jenže tak to nebylo. Moc dobře věděla, že až příliš mnoho manželek se sebralo a i s dětmi odešlo. Anebo vyměnily zámky, takže když manžílek přijel domů na dovolenou, klíč nešel do zámku. Máma se schválně chtěla procházet v okolí těch adres, které u taťky našla. On byl nervózní a vzteklý, ale nesměl to dát najevo. Máma se smála pod vousy a nakázala mu, ať nás vezme do opery. O přestávce ho donutila vystát nám frontu v občerstvení a koupit nám houbový koláč a kaviár.

překlad © Linda Dejdarová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2541x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce