Botton, Alain de: Umění cestovat

Botton, Alain de
Umění cestovat

recenze sociologie

De Botton se v knize zaměřil na různé aspekty psychologie cestování; klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být na svých cestách šťastnější a více z nich získat. Neříká přitom nic nového, ale co před ním napsali jiní, umí autor převyprávět poutavě a sdělně. I po přečtení této knihy ale turista zůstává turistou…

Jak nebýt turistou?
Alain De Botton: Umění cestovat. Přel. Alice Hyrmanová McElveen, Kniha Zlín, Zlín, 2010, 224 s.

Jednou z pěti knih, které zatím česky vyšly Alainovi De Botton (1969), je také Umění cestovat. Stejně jako v jiných jeho dílech, i zde se autor odvolává na známé umělecké či filozofické klasiky (Baudelaire, Flaubert, Wordsworth, von Humboldt, van Gogh) a jejich myšlenky populárně převypravuje tak, aby byly pochopitelné i pro nepříliš vzdělané čtenáře a každý si z nich mohl vzít nějaký užitek do svého každodenního života. Tentokrát se zaměřil na různé aspekty psychologie cestování; klade otázky, co vede člověka k tomu, aby opustil známé prostředí, co při tom prožívá a jak by mohl být na svých cestách šťastnější a více z nich získat. Každou z pěti částí knihy (Odjezd, Motivy, Krajina, Umění a Návrat) prostupují autorovy vlastní zážitky z cestování, takže osobní dojmy a teorie konfrontuje s názory historických a literárních postav.

Společně s Jorisem K. Huysmansem autor konstatuje, že při cestování zažíval chvíle, kdy měl pocit, že „nejlepší cesty musí být ty, na které nás vede představivost, když doma v křesle pomalu obracíme listy letového řádu Britských aerolinií“. Přesvědčivě dokládá, že na to, co se nám děje v hlavě, má někdy jen pramalý vliv místo, kde se nacházíme (a sami sebe si s sebou vozíme i do ciziny, čemuž prostě neunikneme). Zároveň ale autor poprávu ukazuje, že myšlenky někdy potřebují velký výhled, nová místa, a k tomu může být třeba jízda vlakem velmi stimulující.

Působivě autor popisuje kouzlo, kterým na člověka mohou působit i obyčejné letištní obrazovky oznamující přílety a odlety. Jejich estetická „neuvědomělost“, utilitární vzhled a nepřitažlivé písmo podle de Bottona „nedokážou zamaskovat jejich emocionální náboj a vábení fantazie“. Volání těchto obrazovek nám naznačuje, jak snadno bychom mohli své pevně zaběhnuté životy změnit, jen kdybychom přešli chodbou a nastoupili do letadla. To by nás během několika hodin přeneslo do míst, ke kterým se neváže žádná naše vzpomínka a kde nikdo nezná naše jméno… Zamýšlí se dále nad prostorami, jimiž všichni cestovatelé musejí procházet, jako jsou čekárny, v nichž jsme všichni cizinci. Obraz čekárny se mu pak mění v metaforu lidské existence: ono místo podle autora „nezakrytě přiznává obtížnost dorozumění a nenaplněné touhy po lásce“.

Vtipně se de Botton vyrovnává s tlakem knižních průvodců, které cestovatele drtí záplavou informací. Jestliže je v průvodci nějaké místo vychváleno, cítí se podle něj návštěvník povinen pociťovat „zaujetí odpovídající nadšení znalců“. Když přijdeme na místo, kam už se možná nikdy nevrátíme, cítíme proto nutnost obdivovat řadu věcí, které „nemají jinou spojitost než zeměpisnou“ (na jedné ulici se tak od nás žádá zájem o gotickou architekturu i znalost etruské archeologie). Autor tedy má pochopení pro ty, které „v okouzlujících cizích městech občas přepadne náhlá touha zůstat v posteli a vrátit se nejbližším letadlem domů“…

V kapitole o exotičnu autor na příkladu Flauberta výmluvně předvádí, jak si do exotických končin promítáme to, co nám schází doma. To, co prý Flaubert na egyptské kultuře objevil, byla její naprostá ochota přijmout dualitu lidské existence: hovno – duchovno, sexualita – čistota, šílenství – zdravý rozum. Obdivoval tam velbloudy, protože se ztotožňoval s jejich stoicismem a těžkopádností. Dojímal ho jejich smutný výraz a kombinace neobratnosti s odevzdanou vytrvalostí. Připadalo mu, že Egypťané mají s velbloudy cosi společného: „tichou sílu a pokoru, která byla protikladem měšťácké arogance Flaubertových sousedů v Normandii“. Ovšem jakkoli Flaubert doufal, že unikne tomu, co považoval za „nesmírnou stupiditu evropského měšťáka“, zjistil, že ho všude pronásleduje, třeba v podobě Evropanů zanechávajících nápisy na antických památkách. I když ale francouzský spisovatel musel korigovat některé svoje představy, neznamená to, že kouzlo, kterým Egypt Flauberta přitahoval, bylo pouze výsledkem mylných představ. Vyměnil prý jen „absurdně idealizovaný“ obrázek za obraz realističtější, nicméně stále ještě plný obdivu, a nahradil „mladistvé poblouznění hlubokou láskou, založenou na poznání“. A jaké z toho podle de Bottona plyne ponaučení? Flaubertova láska k Egyptu „jako by nás vyzývala, abychom respektovali a prohlubovali svůj vztah k zemím, které nás přitahují“. Flaubert již od doby svého dospívání trval na tom, že není Francouz. Navrhl dokonce nový způsob přidělování národnosti: nikoli podle místa narození nebo původu rodiny, ale podle lokality, která člověka přitahuje. Připadalo mu prý logické rozšířit tento pružnější koncept identity také na rod a druh a sám o sobě prohlašoval, že je ve skutečnosti „žena, velbloud a medvěd“.

V dalších kapitolách se autor věnuje cestování za uměním (máme se učit „vidět cypřiše i mimo van Goghovy obrazy“) a do přírody. Píše zvláště o W. Wordsworthovi jako průkopníkovi myšlenky, že „pobyt v přírodě [je] jako nezbytná protiváha k neduhům městského života“. De Botton přitom pateticky a skoro kazatelsky vyhlašuje, že „přírodní jevy mají schopnost vyjadřovat hodnoty – dub důstojnost, borovice odhodlání, jezero klid – a mohou nás inspirovat ke ctnosti“. A vzpomínky na některé přírodní scény nás mohou provázet po celý život; kdykoli nám vstoupí do vědomí, poslouží jako protiváha k momentálním starostem. V závěru potom apeluje na potenciální cestovatele, že i tam, kde bydlíme, jsou místa stejně zajímavá jako velehorské průsmyky a exotické džungle, že bychom tedy všechno měli považovat za potenciálně zajímavé a před cestou do dalekých krajin si máme všímat toho, co už domněle dávno známe.

Je nutné dodat, že de Bottonův výběr kanonických textů, na které se odvolává, je – stejně jako v jeho jiných knihách – velmi subjektivní a ke každému z témat by se dala uvést řada dalších jmen autorů, kteří o daném tématu psali také a možná lépe, v případě závěrečné kapitoly třeba G. K. Chesterton a jeho poetika „ohromných maličkostí“. Pokud de Botton sebekriticky přiznává, že ulice, jíž léta procházel, už pro něj nebyla ničím jiným než prostředkem k dosažení cíle, pak Chesterton nechává v jednom svém textu z téhož důvodu ulici obživnout a vzpínat se k nebi, aby si lidé začali opět uvědomovat její existenci. A nad tím, zdali při výpravách do cizích zemí nejde spíše o průzkum cestovatelovy paměti než toho, co jej tam obklopuje, se zamýšlel třeba už C. Lévi-Strauss. Ten ve svých Smutných tropech konstatoval, že když chtěl uniknout evropské civilizaci a ocitl se v daleké jižní Americe, jeho pozornost tam jakoby naschvál po celé týdny poutala melodie jedné Chopinovy etudy, která mu zněla v hlavě, „v ní jako by se ztělesňovalo všechno, co nechal za sebou“.

Zůstává také řada témat, která u de Bottona nejsou zastoupena vůbec nebo jen okrajově: autor pojednává o „cestování“, ale vyhýbá se „turistice“ (zmiňuje jen Ruskinovu nechuť k uspěchanosti moderních turistů, kteří se pyšní tím, že za týden vlakem objedou celou Evropu). Ovšem to, že de Botton přijíždí na místa už dávno objevená a má k tomu turistické průvodce, z něj samotného činí spíše turistu než cestovatele (přitom – jak známo – sociolog Zygmunt Bauman považuje turistu ze jeden z typicky postmoderních osobnostních vzorců, podle něj jsme dnes všichni aspoň trochu turisty). Autor by možná řekl, že jeho kniha je i o tom, jak nebýt pouhým turistou. Neřeší tedy kupříkladu problém přeplněnosti mnoha míst davy turistů (mluvit o „davech cestovatelů“ by zato znělo nepatřičně a podivně). A nezabývá se ani místy s přebujelým turistickým průmyslem, který třeba objekty jako Matterhorn natolik virtuálně multiplikuje, že když jsem ho já osobně konečně spatřil na vlastní oči, nebyl jsem si jistý, zda se nejedná o další, tentokrát obří plakát. A nepíše ani o domorodcích, kteří si na živobytí vydělávají tím, že „hrají“ autentické domorodce… Pokud jistý recenzent o jiné de Bottonově knize prohlásil, že v ní autor „neobjevuje nic nového, jen lépe než ostatní popisuje události, které zná s většími či menšími odlišnostmi každý člověk“, pak já bych to u Umění cestovat modifikoval tím, že neříká nic nového, ale co před ním napsali jiní, umí autor převyprávět poutavě a sdělně. I po přečtení této knihy ale turista zůstává turistou, jen možná trochu uvědomělejším.

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 135 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Alain, 05.12.2016 08:40
Botton, Alain de: Umění cestovat
Přitom stačilo místo celé recenze napsat jen: Dokázal bych to napsat lépe, kdybych to uměl. :-P
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3274x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce