Barnes, Julian: Vědomí konce

Barnes, Julian
Vědomí konce

recenze beletrie zahraniční

Vědomí konce na první pohled působí jako čtivé ohlédnutí za dobou dávno minulou a melancholická meditace na téma paměť a stárnutí. Barnes však zároveň zpochybňuje nárok pozdního věku na poklid i jakousi domnělou moudrost, jíž se postarší člověk začne snadno opájet.

Ošidné vědomí konce
Julian Barnes: Vědomí konce. Přel. Petr Fantys, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 160 s.

„Čím méně času vám v životě zbývá, tím méně ho hodláte promrhat. (…) Ale jak ten čas vlastně využít… ani tohle byste ostatně v mládí nepředvídali. Já třeba trávím spoustu času tím, že si dávám věci do pořádku (…). Smejčím a maluju byt, abych udržel jeho hodnotu. Sepsal jsem závěť a mé vztahy s dcerou, zetěm, vnoučaty i bývalou manželkou sice neoplývají dokonalostí, ale aspoň jsou urovnané. Přinejmenším jsem o tom sám sebe přesvědčil. Dosáhl jsem poklidu a dokonce snad i pokoje.“

Dosáhl vypravěč Barnesova Vědomí konce Anthony Webster záviděníhodné vyrovnanosti, anebo jde o ubožáka, jehož úspěchy jsou právě tak malé jako jeho prohry a který už od života nečeká ani to, ani ono? První část knihy tvoří vypravěčovy vzpomínky na vlastní středoškolská a vysokoškolská léta a nutno dodat, že óda na poklid důchodového věku působí o poznání méně úsměvně než adolescentní očekávání mladého Webstera a jeho přátel, že jejich život bude jak vystřižený z „Velké literatury“. Když ale šedesátník Webster rekapituluje svůj předchozí život, zjišťuje, že na vlastní paměť, a tedy ani obraz sebe sama, který se v ní postupem času utvořil, se nemůže tak docela spolehnout. Hlavní problém paměti postaršího člověka podle Barnese nespočívá v tom, že vynechává, ale že si její vlastník stále víc uvědomuje, jak je ošidná.

Matka Websterovy první dívky Veroniky, s níž se čtyřicet let neviděl, mu odkáže peněžitý obnos. Její smrt odstartuje řetězec událostí, které Webstera donutí zaujmout úplně jiný pohled na Veroniku i kamaráda ze střední školy Adriana, jenž spáchal sebevraždu. Ale hlavně ho přiměje přiznat sám sobě, že jeho nevzrušivá, „rozumná“ existence je postavena na lži – že se v minulosti zachoval nemorálně a nijak to neodčinil. Vlastní „rozumnost“ mu navíc začíná stále víc připadat jako zbabělost, průměrnost a nedostatek vůle: „Co jsem vlastně věděl o životě? Já, který jsem žil tak opatrně? Člověk, jenž nevyhrál ani neprohrál a nechal život, ať se mu prostě jen tak děje.“

Adrianovo gesto si Webster zpočátku vykládá v duchu „Velké literatury“: Adrian podle něj po důkladné rozvaze svých možností odmítl dar života, protože nahlédl, jak často končívá v upachtěné průměrnosti existence, jako je Websterova. Později však vyjde najevo, že pravda o Adrianově smrti je prozaičtější a o poznání komplikovanější.

Vědomí konce tak trochu klame tělem. Na první pohled působí „jen“ jako čtivé ohlédnutí za dobou dávno minulou a melancholická meditace na téma paměť a stárnutí. Barnes se však zároveň nebojí psát o dost nepříjemných věcech. Zpochybňuje nárok pozdního věku na poklid i jakousi domnělou moudrost, jíž se postarší člověk začne snadno opájet, a fakta, která by mu pocit sebeuspokojení narušovala, nechá zmizet v propadlišti paměti.

Zároveň jednoznačně neodsuzuje Webstera ani Adriana – spíše na jejich příběhu demonstruje nutnost žít odpovědným životem a nespokojit se s jednoduchými řešeními. Coby vystudovaný historik se Webster příležitostně oddává úvahám o čase jako takovém, a téma paměti tak v novele nabývá obecnějších rozměrů. Webster se také nepřestává vracet do svých středoškolských let, kdy učiteli dějepisu tvrdíval, že dějiny jsou lži vítězů. „Dobrá. Pokud ovšem nezapomínáte, že jde také o sebeklam poražených,“ opáčil učitel. Šedesátník Webster už ale ví, že dějiny jsou „spíš vzpomínky těch, co přežili. A ti většinou nepatří mezi vítěze ani mezi poražené.“

Loni v říjnu Barnes s Vědomím konce zvítězil v „bingu pro snoby“, jak nazval prestižní britskou literární cenu Man Booker Prize. Předsedkyně poroty Stella Rimington Barnesovu novelu trochu nadsazeně přirovnala ke klasickým dílům anglické literatury. S mimořádností Flaubertova papouška, který se klasickým dílem anglické literatury již stal a za nějž byl Barnes na danou cenu pouze nominován, lze ovšem Vědomí konce těžko srovnávat. Paní předsedkyně dále vyzdvihla Barnesův dokonalý styl a hluboký vhled, proti čemuž se nedá namítnout zhola nic.

© Johana Labanczová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 63 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4021x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce