Geyer, Michael; Fitzpatrick, Sheila (eds.): Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu (in LtN)

Geyer, Michael; Fitzpatrick, Sheila (eds.)
Za obzor totalitarismu. Srovnání stalinismu a nacismu (in LtN)

recenze historie

V esejích, které psali společně specialisté na sovětskou a německou historii, se autoři pokoušejí znovu promyslet podstatu obou systémů - stalinismu a nacismu. I když jsou některé teze knihy sporné, každopádně je to pozoruhodná publikace, přímo nutná pro každého, kdo se zabývá historií pokusů o vytvoření „nového člověka“ a sociální inženýrství v masovém měřítku. A jako prevence všech dalších podobných pokusů je pak vhodná snad pro každého.

Jak (hromadně) vytvořit nového člověka
Michael Geyer; Sheila Fitzpatrick (eds.): Za obzor totalitarismu: srovnání stalinismu a nacismu. Přel. Jan Mervart a Jakub Rákosník, Academia, Praha, 2012, 686 s.

Různých knih pokoušejících se o paralelní vylíčení osudů dvou největších a nejkrvavějších evropských diktátorů 20. století, Stalina a Hitlera, už vyšlo několik. Na začátku tohoto roku ale česky byla vydána první obsáhlá kniha, která důkladně srovnává systémy, které ti dva vytvořili.

Ve všech esejích knihy Za obzor totalitarismu: srovnání stalinismu a nacismu, které psali společně specialisté na sovětskou a německou historii, autoři poukazují na to, co oba systémy spojovalo, i v čem se odlišovaly. Co měly dle autorů společného? Oba režimy si „osobovaly nárok určovat identitu a kategorizovat lidi za účelem sociálního inženýrství skrze sociální vyloučení a čistky, oba přitom používaly neomezenou moc a násilí. Byla jim společná víra, že mají sledovat vlastní projekty sociálního inženýrství, neboť jejich ideologie odhalila klíčový faktor určující dějiny.“

I když v obou režimech měly rozhodující úlohu vládnoucí strany, tak zatímco Hitler prohlašoval, že kdyby někdy došel k závěru, že k uskutečnění svých cílů už nepotřebuje NSDAP, neváhal by ji zničit, u Stalina by bylo podobně prohlášení nemyslitelné (s tím souviselo i to, že v sovětském politickém systému existovala na rozdíl od nacistického Německa pevná základna, která si dlouhodobě dokázala uchovat vlastní identitu i po diktátorově smrti).

Co se týká oněch „vyloučených“, v Německu tito lidé neměli žádnou možnost, jak se vrátit zpět do většinového společenství, byť si vytvořili sebevětší emocionální pouto k režimu, který je vyloučil. Naopak i když ve Stalinově Rusku bylo obtížné zbavit se stigmatu (třídního nepřítele), taková možnost zde přeci jen alespoň teoreticky existovala a autoři popisují, jak se děti z rodin „špatného“ třídního původu samy snažily zbavit se svého „poskvrnění“ maximálním nasazením pro společnou věc (toužili „zbavit se kulaka v sobě“). To ukazuje sílu „sovětského mýtu přetvoření člověka“.

Jestliže byl podle autorů sovětský systém koncipován jako osvobození veškerého lidstva, nacisté směřovali k vytvoření vládnoucí rasy v Evropě. „Nový člověk“ v nacistickém pojetí se co do výbavy příliš nelišil od toho sovětského (železné nervy, odolnost, perfektní funkčnost), ale šlo v něm především o vytvoření nového typu válečníka. Ruští ideologové nového člověka se prý více zaměřovali na jeho duši, zatímco jejich německé protějšky „pracovaly na lidském těle, jež mělo sloužit národu“.

Pozoruhodná kapitola je v knize věnována vzájemným německo-ruským vztahům. Je v ní mimo jiné analyzováno německé vnímání Ruska coby země zároveň svaté, asijské, barbarské, prostoduché i tajemné. Tato víceznačnost pak dovolovala každému, aby si vytvořil „vlastní pojetí Ruska a jeho jinakosti“. Přitom prý byly v jisté době proruské a prosovětské nálady rozšířené nejen u německé levice, což by bylo pochopitelné, ale také „mezi německými konzervativci, dokonce i na krajní pravici, a téměř by se daly označit za všeobecně rozšířený postoj“. Sovětské Rusko totiž „představovalo promítací plátno fantazií o budoucím novém Německu“.

Jako nástroj společenské změny přitom byla v SSSR pojímána zejména literatura (případně „konglomerát skládající se z historie, literatury a dalších textových forem“). Úkol literatury ovšem nespočíval v tom, přinášet estetické povznesení, nýbrž měl „ukázat cestu pokroku a osvobození“, měla sloužit „uvědomění, procesu rozpoznávání a odmítnutí buržoazních návyků i získání socialistických ctností“. Hlavním měřítkem hodnocení daného díla „byly samotné Dějiny“. Jedna z prvních ruských publikací, v níž se přímo mluvilo o „novém člověku“, bylo Co dělat? od Nikolaje Černyševského. Román se odehrával ve fiktivním racionálním a technickém světě, hlavní zájem se upíral na skupinu morálně čistých jedinců, žijících v souladu s požadavky rozumu, kteří zde ztělesňovali alegorickou představu osvobozeného lidstva, a proto byli vylíčeni jako jednolité, navzájem od sebe nerozeznatelné bytosti. Lenin prý později prohlásil, že tento román změnil jeho život. Podle Lenina spočíval největší přínos Černyševského knihy ve vylíčení jedinečného typu člověka, který měl všechny předpoklady stát se revolučním jedincem, a ve vytyčení cesty k dosažení tohoto ideálu. Podle autorů měla kniha u Rusů (odpůrců i příznivců režimu) téměř posvátný status, a „nikde posedlost knihou nedosahovala takových rozměrů jako v Sovětském svazu“. To je dáváno do kontrastu s nacistickým Německem, kde byly za kulturu „pravého německého ducha“ pokládány architektura, sochařství, malířství či drama, zatímco „bezvýznamnými literárními frázemi“ Hitler opovrhoval.

Důvod, proč sovětští ideologové považovali psaný text za základ psané kultury, zatímco nacisté, a především Hitler, trvali na větší autenticitě orální kultury, se autoři snaží vykládat v souvislosti s faktem, že „Hitler byl v mluveném projevu úspěšnější než Stalin, který na rozdíl od Lenina a Trockého nadaný řečník nebyl“. Mne ovšem napadá další možné vysvětlení: neodpovídala německá „oralita“ nacistickému obratu k archaickému (a tedy předliterárnímu) světu germánských mýtů a kultů? Nevím, spíše bych tyto pozoruhodné teze poněkud relativizoval poukazem nato, že samozřejmě i v hitlerovském Německu hojně vznikala a četla se ideologická literatura (přehled četných nacistických autorů podává třeba kniha Svůdný klam Třetí říše), a kupříkladu Jörg Baberowski ve své knize o stalinismu jako tehdejší hlavní umělecké médium označil ne literaturu, nýbrž divadlo, které „mělo uvolňovat vnitřní síly a emoce lidí“. Českého čtenáře pak v knize překvapí místo, jež je vinou překladu nesrozumitelné, navíc s hrubou pravopisnou chybou (což mne zarazilo hlavně proto, že to u knih z Academie nebývá zvykem). A spíše k pousmání je to, že ve výčtu „středoevropských komunistických vůdců vzešlých z ruských zajateckých táborů“ je vedle Josipa Broze Tita či Bély Kuna překvapivě jmenován – Jaroslav Hašek.

I když jsou některé teze knihy Za obzor totalitarismu sporné, každopádně je to pozoruhodná publikace, přímo nutná pro každého, kdo se zabývá historií pokusů o vytvoření „nového člověka“ a sociální inženýrství v masovém měřítku. A jako prevence všech dalších podobných pokusů je pak vhodná snad pro každého.

© Jan Lukavec
článek vyšel v v Literárních novinách dne 10. 5. 2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce LtN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 2802x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce