Nakladatelství Dauphin v loňském roce rozšířilo svou produkci o edici POP s podnázvem „Populární psaní k odpočinku a zábavě“. Jedním z doposud tří titulů, které byly do edice zařazeny, je Filologův sen, sbírka povídek z univerzitního prostředí švédského spisovatele Björna Larssona.

Björn Larsson se narodil r. 1953 a působí jako profesor francouzského jazyka a literatury na univerzitě v Lundu. Dráhu spisovatele zahájil v roce 1980 sbírkou Splitter (Střepy). Mezinárodní úspěch mu přinesl zejména román Long John Silver (1995), příběh věnovaný známému pirátovi ze Stevensonova Ostrova pokladů. V poslední době na sebe kromě sbírky Filologův sen (Filologens dröm, 2008) upozornil i knihou Döda poeter skriver inte kriminalromaner – Ett slags kriminalroman (Mrtví básníci nepíší detektivní romány – Něco jako detektivní román), jakýmsi satirickým pošťouchnutím průmyslu zvaného severská krimi.

Ve sbírce Filologův sen se postupně setkáváme s příběhy vědců a vědkyň (a jednoho spisovatele), povahou, věkem i oborem zcela odlišných, do jejichž života zasáhne pokaždé jiná nečekaná událost. Ať už jde o genetičku beznadějně zamilovanou do homosexuála nebo třeba o speleologa smrtelně toužícího zapsat se do dějin, Björn Larsson nemá nouzi o nápady, i sama koncepce sbírky je docela vtipná a slibná. Nápad zamyslet se nad vztahem badatelů a více i méně úspěšných akademiků k realitě všedního dne či nad jejich motivací k práci je jistě nosný. Larsson může navíc čerpat ze svých dlouholetých zkušeností z tohoto prostředí, pro vědce má pochopení a líčí jejich nejlepší i horší stránky. Zřejmě ví, o čem mluví, když popisuje vztahy a nevybíravé konkurenční boje v prostředí univerzitní hierarchie nebo (mnohdy nepřiznanou) touhu po slávě či rovnou Nobelově ceně jako hlavní hnací motor některých vědců. Ze života jsou jistě i vyprávění o situacích, které převrátí život vědce naruby, ať už je to láska, nečekané těhotenství nebo třeba náboženské zjevení. V několika případech tyto příhody dávají vzniknout hezké pointě, příběhy však celkově připomínají spíš pohádky plné šťastných náhod, upovídané, poučující, někdy málo pravděpodobné a bez skutečných otázek či problematizace tématu. Na druhou stranu, jde-li o oddechovou knihu, je to tak zřejmě v pořádku.

Domnívám se, že knize tak trochu chybí výraz. Larsson dokáže být vtipný, ale zdaleka ne tak jako třeba David Lodge, i maličko jedovatý, i když oproti takové Helene Uri jen zcela neškodně. Když filozofuje, je to, omlouvám se, nudné. A když píše o předmětech bádání jednotlivých vědců, zní to až podezřele jednoduše. Ze sbírky se vymyká poslední povídka, v níž spisovatel trochu ironizuje vlastní osobu a příběh vtipně zamotává do sebe. Škoda, že podobných zpestření není v knize víc.