Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou

Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda
Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou

recenze dětská

Není to učebnice, která vás chce zkoušet. Je to jen kniha pohádek, která si tak trochu hraje s češtinou. Touto charakteristikou je na svém přebalu představován soubor krátkých textů, s nimiž by se rodiče se svými dětmi měli zamýšlet nad různými češtinářskými jevy. Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou však bude jen pro omezený okruh lidí. Zaujme asi jen ty, kteří mají kladný přístup k učení a k českému jazyku.

Češtinářské hrátky čili Knížka pro geniální suchary
Lucie Jílková, Magda Štajnerová: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou. Burian a Tichák, Olomouc, 2012, 96 s.

Není to učebnice, která vás chce zkoušet. Je to jen kniha pohádek, která si tak trochu hraje s češtinou. Touto charakteristikou je na svém přebalu představován soubor krátkých textů, s nimiž by se rodiče se svými dětmi měli zamýšlet nad různými češtinářskými jevy. Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou však bude jen pro omezený okruh lidí. Zaujme asi jen ty, kteří mají kladný přístup k učení a k českému jazyku – a takoví čtenáři si těch prvních chyb a překlepů již v samotné anotaci rozhodně všimnou.

Chtěla bych vidět rodiče a děti, kteří si večer po namáhavém dni, poté co si konečně odbyli všechny pracovní i školní povinnosti, společně nadšeně sednou, přečtou si pohádku a pak si vzájemně přímo nad textem vysvětlí, k čemu slouží přechodníky a jak se správně tvoří. Hezky se při tom pobaví a slíbí si, že zítra to naopak bude o skloňování zájmena jenž. Nesmysl, utopie. Takoví lidé a takové situace neexistují. Ale věřím, že existují jazykovědci, kteří touží napsat nějaké podobné magické dílo o jazyce, které by malé i velké pobavilo i poučilo a probudilo v nich ryzí, nefalšovaný zájem o mateřský jazyk. Takovou knihu bych samozřejmě chtěla mít doma. Chci číst příběhy, které mě tak pohltí, že si ani nevšimnu, že umím správně skloňovat číslovky a stupňovat příslovce. A chci, aby mě to celé bavilo. Nechci mít pocit, že mě někdo zkouší, prostě si čtu se svými dětmi pohádkové příběhy. Podobné nezapomenutelné didaktické zážitky by chtěla dopřát čtenářům prostřednictvím své umělecké tvorby nejedna pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR. Lucie Jílková se do toho pustila. Napsala příkladové texty, doplnila je odborným výkladem, vše proložila ilustracemi výrazně okatých zvířat od Magdy Štajnerové a vyslala to mezi čtenáře. Z výsledku je cítit, že tento „pohádkový projekt“ byl myšlen dobře, ale příliš šťastně nedopadl. Nejedná se o žádnou univerzální češtinářskou knihu do každé domácnosti, vlastně si ani nedovedu představit čtenáře, kteří se k ní někdy budou vracet.

Housenka na kdouloni obsahuje osmnáct krátkých textů, které s pohádkou nemají mnoho společného. Snad jen to, že ve většině z nich vystupují personifikovaná zvířata a občas, pokud se něco přihodí, to celé dobře dopadne. Jinak texty fabuli spíše postrádají, nic napínavého či dramatického se v nich neodehraje, nic negraduje. Jedná se o stručné a ne příliš nápadité črty, které mají posloužit pozdějšímu jazykovému výkladu. Takže pouze číst jednotlivé „příběhy“, samostatně bez výkladu daných jazykových jevů, jak nám autorka nabízí, v podstatě nejde. Kapitoly jsou vypravěčsky „primitivní“ a možná by se mohly zalíbit úplně nejmenším čtenářům, jejich rodiče se to však nedozvědí, protože je ani nenapadne pořídit jim tuto knihu v batolecím věku. Ledaže by ji náhodou dostali s předstihem.

Co nás konkrétně čeká během četby? Dalo by se říct, že je to jakási „odborná nevyrovnanost“ jednotlivých částí knihy. Něco je směšně jednoduché, něco naopak příliš těžké. Za každým příběhem se někdy objeví pouze jedna dvě jednoduché otázky na dané téma a to je vše. Na konci knihy si pak daný příběh musíme vyhledat a o konkrétním jazykovém jevu se můžeme blíže poučit. Neškodilo by pro lepší orientaci a práci s textem zvýraznit jevy přímo v konkrétní pohádce. Jednotlivé kapitoly na místě „uzavřít“ a nezatěžovat rodiče otáčením stránek a hledáním ve vysvětlivkách. Je to přece kniha pohádková, nikoli vědecká. V jiných kapitolách se daný jev vysvětlí přímo u pohádky a v závěrečném povídání se to pak celé podrobněji zopakuje. Vzadu v knize nehledejme žádný „klíč“ nebo nějaké stručné odpovědi na jednoduché otázky. Vzadu v knize musíme zastavovat tryskající tepny zdivočelého bohemistického srdce a téměř cítíme tu vědeckou zoufalost, jak vměstnat definici přirovnání pouze na jednu stránku. Ano, je dobré rozlišovat comparandum, relátor, komparátor a comparatum, milé děti, a teď už zavřete oči a spát. Postavy příběhu, během kterého máme přirovnání sledovat, nemají ani jméno (to zde není nic neobvyklého), zato jazykové jevy mají jména hned dvě: české i latinské. To ocení například pilní středoškolští studenti, kteří chtějí „něco navíc“. Najít si to však mohou i v mluvnici češtiny, nemusejí kvůli tomu číst jejich věku naprosto neodpovídající pohádkové hrátky. Vůbec celá kniha vypadá, že je o „něčem navíc“. Přestože se tváří velmi prakticky, pro praktický život se nehodí. V praxi totiž rodiče spíše nevědí, jaké i/y napsat, jestli s, nebo z, často také mě/mně. Možná by uvítali nějakou pomůcku nebo chyták, jak si to všechno zopakovat a zapamatovat a následně to pak předat i svým dětem. Jazykové jevy zde popisované jsou však pro rodiče geniální, kteří v pravopise netápou, spíše si „jen tak navíc“ zopakují, co je to duál, jazykový stereotyp, slabikotvorné l a r nebo si porovnají text český, vietnamský, romský, maďarský apod. Poslední ze jmenovaných věcí, totiž přeložit závěrečnou pohádku do jazyků zaznívajících na našem území, byl docela dobrý nápad. Nevím, jaké knihy shánějí v našich knihkupectvích pro své potomky vietnamské, ruské nebo ukrajinské menšiny, možná že i žádné. Nyní mají možnost i tito lidé přečíst svým ratolestem jednu stránku o tom, jak čápi odletěli do teplých krajin. Čeští rodiče si sice neškrtnou, ale zato dostanou zevrubný výklad o původu všech zmiňovaných jazyků, nechybějí ani odkazy na další odborné publikace. Pokud si je zainteresovaní rodiče přečtou, zkoušky z fonetiky a etymologie budou mít zaručeně za jedna.

Pro koho pohádkové hrátky s češtinou tedy vlastně jsou? Z češtinářského hlediska je to kniha velmi odborná, přestože se snaží oslovit především dětského čtenáře. Jeho pozornost není ovšem nijak zvlášť upoutávána, ani grafikou, ani obsahem. Vybrané jazykové jevy by mohly oslovit spíše rodiče čtenářů, ti totiž musejí se svými dětmi spolupracovat, aby byl zadaný úkol úspěšně splněn. Přitom plnit úkoly kniha explicitně nikoho nenutí, spíše prosazuje hru. Ta však chybí úplně. Napadá mě jen jeden směr, kterým by se měla Housenka na kdouloni vydat. A sice na základní školy jako didaktická pomůcka pro vynalézavé češtinářky. Ty totiž dělají to samé, o co usiluje naše kniha: složitou věc (český jazyk) jednoduchým způsobem přeformulují a vysvětlí širokým masám (žactvo). K tomu nechť použijí tulení tulení, prasátko pekari, nechápavého chápana nebo klátivého kotula. Housenku na kdouloni, podle které byl celý soubor pojmenován, ať ale prosím vynechají úplně. Ta se nepovedla vůbec. Vypsat z atlasu ptáků všechny druhy a napsat o nich, že krouží nad sadem, to snad neprovede ani žák na prvním stupni. Budníček, moudivláček, konipas nebo šoupálek si možná poprvé v historii zakroužili ve výšce; nemohla by raději kroužit vyjmenovaná slova? Aspoň by si je děti lépe zapamatovaly. Nebo je lepší krčit se nad papírem, kousat si nehty a psát diktát? Vymyslet pohádkovou knihu s češtinou nebyl vůbec špatný nápad, pokud však má oslovit co největší čtenářskou obec a být jí nápomocná, měla by si pohrát se skutečnými problémy (např. pravopis), jinak se pobaví jen parta holek z jazykové poradny.

© Bohumila Adamová

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 58 čtenářů.

Diskuse

Vložil: M Pokorný, 29.01.2013 20:46
Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou
Upřímně doufám, že se stať té paní, která je sice uhranuta odlehlejšími půvaby češtiny a používá obraty jako "pro nás nebohemisty", zato ale velmi ostentativně neovládá interpunkci, objeví v příštím vydání jako další příloha.
Vložil: Bohumila Adamová, 28.01.2013 09:55
Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou
Knihu Housenka na kdouloni jsem dostala minulý rok k posouzení a to jsem také učinila. Kdyby to dostal někdo jiný, zajisté byste si přečetla úplně jiný článek. Recenze jako žánr vyjadřuje především názor jednoho pisatele. Ideální případ by byl, kdyby každá kniha měla dvě nebo více recenzí. Sešlo by... se více názorů, problematika by byla pokryta komplexněji, nedocházelo by k nespravedlnostem a jednostranným pohledům. Možná by vedle té mé negativní recenze bylo vhodné mít nějakou tu vaši pozitivní a zajisté originální. Pokud se tedy tím jako obyčejná matka a čtenářka cítíte pověřená. Zajisté by to bylo pro knihu spravedlivější. Možná vás to překvapí, ale potěšilo mě, že vám Housenka udělala radost. Když jsem tehdy recenzi psala, říkala jsem si v duchu – třeba to bude v jiných rodinách jinak, jinde to zkrátka někomu jinému sedne lépe. Každá kniha si přece nakonec najde svého čtenáře a stane se jeho oblíbenou. Vaše reakce to potvrzuje a mě to těší. Nedopadlo to tedy vůbec špatně. Já v recenzích vycházím ze svého dojmu z četby, ale taky z dojmů a názorů svých dětí, pokud se jedná o literaturu pro děti. Představte si, že si knihy čteme nahlas! A když se nám nelíbí, nebaví nás příběh, nemá to šmrnc a šťávu, přece je pak nebudu vychvalovat! A že bych ještě pátrala mezi dalšími čtenáři? Tohle ani nelze komentovat. Pravda je, že když nepíšu recenze, dělám jazykové korektury, a to se pak zpětně odráží i v mém psaní. Výsledkem pak je rejpavost a puntičkářství, která je však v rámci daného žánru pochopitelné. Když se mi pak dostane do ruky kniha o jazyce, neměla by být z principu jazykově správná a „vypiplaná“? Také máte pravdu, že těch zakrnělých řečí z neznalosti už bylo dost, není vůbec radostné a jednoduché je psát, už se to nebude opakovat. Jak vás ale napadlo odhadovat, co dělám s dětmi doma? V tom už nebude jen genialita, tomu se říká jasnovidectví nebo prozřetelnost či co a zavání to okultismem. Tohle celé už je nad rámec tématu, navíc jsem právě vyčerpala svůj denní časový limit u PC, pospíchám obsloužit naši batolecí pračku. Adamová
Vložil: tomáš havel, 27.01.2013 10:32
Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou
Vážená paní Wirthová, knihu jsem pravda nečetl, ale recenze mi přišla věcná a podložená argumenty a oproštěná od emocí. Že někdo může mít opačný názor, je u literárních kritik poměrně běžné. Překvapila mě míra hysterie a osobních útoků ve vaší reakci. Kde jste vzala informace pro tvrzení: "místo toho,... že je necháte přisáté na televizi nebo na PC, abyste od nich měla klid a mohla po telefonu klábosit s kamarádkou"? Nikde v recenzi jsem nenašel oporu pro tvrzení, že paní Adamová je sebestředná a zakrnělá narcistka a potažmo i blbec a suchar. To jsou natolik silná obvinění, která by bylo dobré doložit. Já si zase troufnu tvrdit, že Váše výtka: "aniž byste se pokusila zapátrat mezi dalšími čtenáři ." je nesmyslná, to by se potom už přeci (sic!) jednalo o anketu, při větším počtu respondentů o výzkum veřejného mínění, ne?
Vložil: Jan Vaněk jr., 25.01.2013 15:17
Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou
Hlavně nečtěte slomek.blog.tyden.cz, to by vás mohl trefit šlak.
Vložil: Klára Wirthová, 25.01.2013 01:23
Jílková, Lucie; Štajnerová, Magda: Housenka na kdouloni čili Pohádkové hrátky s češtinou
Zpráva od "geniální" mámy a jejích "geniálních" dětí podle paní Adamové : "zajímavá" rádobychytrá autorka článku paní Bohumila Adamová...kdo jste, paní Adamová, že tak rádobyodborně velmi negativně posuzujete toto dílko ? Já se tedy alespoň představím - jsem obyčejná máma dvou dětí ve 2.a 4.třídě.... A představte si, že poté,co si odbydeme všechny pracovní a školní povinnosti,si s dětmi nadšeně sedneme a čteme si Housenku na kdouloni!!! To je šok, co? Podle Vás nesmysl a neexistující utopie...:-D... a pro nás velmi zábavná a radostná činnost !!! Všem se nám líbí hezké příběhy s jazykolamy, které nás baví, děti se těší na otázky na konci každého příběhu a my dospělí se pak bavíme tím, jaká tajemství má ještě náš rodný český jazyk kromě běžných i/y a bě,pě,vě, což najdeme v každé učebnici ZŠ. Závěrečná část knihy je pro nás nebohemisty především objevováním zajímavostí, co všechno může skýtat jeden krátký jednoduchý dětský příběh ! Je úplně jedno, že složité názvy brzy zapomeneme - účelem přece není se je naučit :-D I ten nejlepší vtip stejně také vždy zapomenu, a stejně tak spousty zajímavostí z cest. Ale proč bych kvůli tomu neposlouchala další vtipy nebo přestala cestovat ? Tady jak vidím, i čeština může být objevitelská pro děti i rodiče - objevit ještě neznamená, že si vše musím pamatovat a všemu rozumět. Těší mě tedy, paní Adamová, že jsem podle Vás geniální, a zároveň mám i geniální děti /to má logiku,že ? / - i když doposud jsem sebe i své děti považovala za průměrnou populaci. My prostě jen máme stále oči otevřené a pozorujeme svět kolem sebe - takže zrovna příběh Housenka na kdouloni nás nadchnul právě vyjmenováním různých ptáčků podle atlasu, ve kterém jsme si je vzápětí nadšeně vyhledali - a opět jsme zajásali, co jsme ještě neznali a poznali. Navíc dcera v dnešní 4.třídě se již učí češtinu dost odborně a některé vysvětlivky jsou tedy pro ni dost známé , poučné a velmi pomocné . A pohádka o čápech, přeložená do několika jazyků, je úžasná, protože obě děti mají ve třídách vietnamské, ukrajinské i slovenské spolužáky - takže nad knížkou se dobře pobavili i ve svých třídách. Přestože tyto jazyky neznají, děti se pobavily i nad textem maďarským, německým, ruským, romským... ad.- právě proto, že to byl překlad jednoho jednoduchého českého příběhu. Právě k těmto překladům se děti rády vracejí .Angličtinu zas mají ve škole, tak byly pyšné, že lecčemu rozumějí. Prostě "geniální" dětičky :-) No a my "geniální" dospělí jsme se opět pobavili odborným pojednáním k jednotlivých jazykům . Nuže, Váš článek paní Adamová, mi přijde hodně směšný a narcistický - aniž byste se pokusila zapátrat mezi dalšími čtenáři . Knížku jsme dostali jako dárek a děti i dospělí včetně babiček , dědečků, strýčků a tetiček jsme z ní nadšení a stejně tak rodiny našich kamarádů, kteří se o ní dozvěděli od nás. Podle mě je to geniální jednoduchá knížka pro jednoduché zato zvídavé děti a jejich rodiče/babičky ad. Zvídavost je vskutku batolecí vlastnost a přirozeně přetrvá do dospělosti, pokud daný jedinec nezakrní . Takto zakrnělý jedinec se pak leckdy dá nazvat jednoduše blbcem či sucharem. Díky této "batolecí" zvídavosti tu máme pračky, telefony, počítače ,letadla ...ad . Jistě máte taky doma pračku, paní Adamová, a telefonujete ? Je s podivem, že knížku doporučujete pouze batolatům, která by ani samotným příběhům ještě nerozuměla... je vidět, že ani batolecímu věku vůbec nerozumíte. Napadá mě jedna věc - místo Vaší sebestředné kritiky vyplývající z neznalosti a zjevné zakrnělosti, mohla byste si třeba s dětmi doma občas něco přečíst - místo toho, že je necháte přisáté na televizi nebo na PC, abyste od nich měla klid a mohla po telefonu klábosit s kamarádkou - třeba o tom, jak je knížka Housenka na kdouloni blbá... a můžete si spolu s dětmi přečíst třeba knížku "Housenka na kdouloni", ta je fakt krásná i zajímavá :-) P.S.dětem se líbily i obrázky - i dospělým . S pozdravem jedna obyčejná, zato prý podle Vás geniální máma s geniálními dětmi Klára Wirthová
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 4167x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce