Eliade, Mircea: Mýtus a skutečnost

Eliade, Mircea
Mýtus a skutečnost

ukázka náboženství

Ještě dnes se vyskytují určitá „mytická chování“. Nejedná se však o „přežitky“ archaické mentality; jisté aspekty a funkce mytického myšlení jsou prostě pro lidskou bytost určující. Některé „mýty moderního světa“ jsme už probírali při jiné příležitosti. Je to složitý a zajímavý problém; na několika stranách nelze rozvinout látku celé knihy.

Mircea Eliade: Mýtus a skutečnost. Přel. Milan Lyčka, OIKOYMENH, Praha, 2011, 157 s. Oikúmené; sv. 167 

„Mýty moderního světa“
Ještě dnes se vyskytují určitá „mytická chování“. Nejedná se však o „přežitky“ archaické mentality; jisté aspekty a funkce mytického myšlení jsou prostě pro lidskou bytost určující. Některé „mýty moderního světa“ jsme už probírali při jiné příležitosti. Je to složitý a zajímavý problém; na několika stranách nelze rozvinout látku celé knihy. Omezíme se tedy jen na nástin některých aspektů „moderních mytologií“.

Viděli jsme, jak důležitý byl v archaických společnostech „návrat k počátkům“, který však lze vykonat mnoha způsoby. Toto kouzlo „původu“ přežívá i v evropských společnostech. Když tam mělo někdy dojít k nějaké obnově, chápala se či předkládala jako návrat k počátku. Reformace zahájila návrat k Bibli a toužila znovu zakusit situaci prvotní církve, tedy prvních křesťanských obcí. Francouzská revoluce si vzala za vzor Římany a Sparťany. Inspirátoři a vůdcové první radikální a vítězné evropské revoluce, která byla znamením nejen konce jednoho režimu, ale celého historického cyklu, se považovali za obnovitele starých ctností, jež oslavovali Titus Livius a Plútarchos.

Na úsvitu moderního světa měl „původ“ téměř magické kouzlo. Doložit věrohodně vlastní „počátek“ zkrátka znamenalo pyšnit se vznešeným původem. „Svůj původ odvozujeme od Říma!“ hrdě opakovali rumunští intelektuálové v 18. a 19. století. Vědomí, že jsou potomstvem v latinské linii, se u nich pojilo s představou jisté mystické účasti na velkoleposti Říma. Maďarská inteligence zase nacházela potvrzení starobylosti, vznešenosti a dějinného poslání Maďarů v mýtu o původu Hunora a Magora a v hrdinské sáze o Arpádovi. Přelud „vznešeného původu“ vyvolal na počátku 19. století v celé střední a jihovýchodní Evropě skutečné nadšení pro národní dějiny, zvláště pro jejich nejstarší fáze. „Národ, který nemá dějiny (čti: nemá ‚historické doklady‘ nebo historiografii), jako by neexistoval!“ Tuto obavu vidíme ve všech národních dějepisech střední a východní Evropy. Takové nadšení pro národní dějiny bylo jistě důsledkem národního probuzení v této části Evropy a rychle se přeměnilo v nástroj propagandy a politického boje. Avšak touha prokázat „vznešený původ“ a „starobylost“ národa ovládala evropský jihovýchod natolik, že až na několik výjimek se všechny příslušné historiografie omezily na národní dějiny a nakonec skončily v kulturním provincialismu. Vášní pro „vznešený původ“ lze rovněž vysvětlit rasistický mýtus o „árijství“, který se periodicky objevuje a cení na Západě, zejména v Německu. Společensko-politický kontext tohoto mýtu je dostatečně známý a nemusíme se jím zabývat. Co nás však zajímá, je to, že „Árijec“ zastupoval jak „primordiálního“ předka, tak i vznešeného „hrdinu“ se všemi ctnostmi, jež nedávaly spát těm, kdo se nemohli smířit s ideály společností vzniklých během revolucí let 1789 a 1848. „Árijec“ se stal příkladným vzorem k následování, aby se mohla obnovit rasová „čistota“, tělesná síla, vznešenost a hrdinská morálka slavných a tvůrčích „počátků“.

Celá ukázka ve formátu pdf  

překlad © Milan Lyčka
Ukázka je z knihy Mýtus a skutečnost
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2935x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce