Současná poezie pro děti – nová zlatá éra?

Současná poezie pro děti – nová zlatá éra?

studie dětská

V české poezii pro děti je možné označit přinejmenším dvě období za její „zlatá léta“, období, kdy její obraz spoluvytvářely skutečné básnické osobnosti a kdy se v poezii pro děti otevíraly nové cesty a prostory. Prvními „zlatými léty“ byl beze sporu konec 19. století, kdy zazářilo trojhvězdí Sládek – Rais – Kožíšek plus F. S. Procházka. Druhým takovým plodným obdobím byla 40. léta 20. století, kdy vedle sebe současně tvořily výrazné osobnosti různých poetik – především V. Nezval a F. Halas.

Současná poezie pro děti – nová zlatá éra?

V české poezii pro děti je možné označit přinejmenším dvě období za její „zlatá léta“, období, kdy její obraz spoluvytvářely skutečné básnické osobnosti a kdy se v poezii pro děti otevíraly nové cesty a prostory. Prvními „zlatými léty“ byl beze sporu konec 19. století, kdy zazářilo trojhvězdí SládekRaisKožíšek plus F. S. Procházka. Druhým takovým plodným obdobím byla 40. léta 20. století, kdy vedle sebe současně tvořily výrazné osobnosti různých poetik – především V. Nezval a F. Halas, F. Hrubín a jeho následovníci či souputníci (J. Čarek a brzy nato F. Nechvátal), básníci Skupiny 42, tedy hlavně I. Blatný, ale vlastně i J. Kainar, křesťanští básníci J. Zahradníček a V. Renč, a navíc také J. Seifert. Dalším, a tedy třetím obdobně plodným obdobím pro českou poezii pro děti byla ovšem i 60. léta 20. století, která zčásti na předchozí „zlatá léta“ tak či onak navázala (zejména tím, že se někteří tehdy mladí básníci hlásili především k avantgardním poetikám, respektive k tomu, co do poezie pro děti vnesli V. Nezval a F. Halas).

Hodnotit literární situaci bez odstupu, tedy tvorbu jen několik let starou, nebo dokonce současnou, je samozřejmě ošidné. Přesto mám za to, že nepominutelná řádka knih veršů pro malé čtenáře, které vycházejí zejména od poloviny prvního desetiletí nového století, načrtává zajímavý obraz současné české poezie pro děti. Ve srovnání s prvním desetiletím po Listopadu, kdy česká poezie pro děti – na rozdíl od jiných oblastí literatury – byla jaksi bezbarvá, jako by žila v bezčasí, jako by se jí současnost netýkala, a její podobu určovala z velké části komerční a často i diletantská produkce, lze v posledních letech pozorovat v české poezii pro děti více než zajímavé pohyby. Zatímco ještě v druhé polovině 90. let stojí poezie pro děti ve stínu prózy a i ta její ambicióznější a kvalitnější část opakuje osvědčené postupy (týká se to zejména autorů, kteří těží z tvorby tak či onak související s nonsensem), od přelomu tisíciletí se situace mění. A co je pozoruhodné, po letech je možné sledovat oživení zájmu o poezii pro děti mezi básníky původně se věnujícími jen tvorbě pro dospělé. Souvisí to nepochybně i s odvážnými edičními projekty, do kterých se někteří nakladatelé (Baobab, Meander, dybbuk…) pouštějí, kterým dávají prostor a které zjevně sami iniciují. Sympatické je, že to už nejsou jen izolované pokusy, výjimečné experimenty, ale lze zaznamenat zřetelnou programovou snahu o tvorbu kvalitní knihy pro děti.

Kontinuita, setrvačnost a… vyprázdnění
Obraz současné poezie pro nejmenší čtenáře ovlivňují přirozeně z velké části osobnosti, které se této tvorbě věnovaly už v posledních desetiletích. Josefu Bruknerovi, jenž je po Františku Hrubínovi naším největším básníkem pro děti druhé poloviny 20. století (viz jeho vrcholné sbírky Obrazárna, 1982, a Pojďte s námi za zvířaty aneb Malování zvířat, 1995), vychází v roce 2007 leporelo Samá voda. I v těchto miniaturách, nepopisných, akčních momentkách „ze života vody“, se projevuje jako suverénní a nápaditý básník. Jeho verše jsou přirozené, hravé, obrazivé, nikde u něj nenajdeme mechanické rýmování, naopak – s obdivuhodnou lehkostí, bez nejmenšího násilí si v nich pohrává s rytmem. A byť jsou tyto verše určeny předškolním dětem, nikde neupadají do polopatismů, nepodbízejí se, nejsou primitivní ani plytké.

Na svou předchozí tvorbu navazuje v posledních letech několika kvalitními knihami také Věra Provazníková, bez níž si českou poezii pro děti posledních desetiletí nelze představit. Věra Provazníková má v české literatuře pro děti (a vlastně nejen pro děti) zvláštní postavení. Je to už přes čtyřicet let, co začala vstupovat do literatury – nejprve pod vlivem V. Holana verši pro dospělé (v časopisech Divoké víno, Host do domu, Sešity atd., v roce 1969 knihou Dítě se zvoncem) a záhy tvorbou pro děti, a přece stojí dodnes jaksi v pozadí. O tom, že neprávem, podala přesvědčivé svědectví její nejobsáhlejší knížka veršů Padla Madla do říkadla (1998), která je svým způsobem žní, byť sympaticky neokázalou, žní říkadel, pohádek a hádanek. Poetika V. Provazníkové těží tvořivě z folkloru, v jejím případě by se dalo docela dobře hovořit o novodobých ohlasech. K nejzajímavějším básnickým prostředkům V. Provazníkové patří metafora. Sluší se dodat, že hra s básnickými obrazy jí neslouží k exhibování, k samoúčelnému oslňování, jak dovedné obrazy dokáže vymyslet, ale je invenčním prostředkem k podněcování dětské představivosti (krásnou ukázkou jsou hádanky), k odkrývání jemných nuancí češtiny, ke hře se známými příběhy (to je především případ variací na známé pohádky). Za zvláštní pozornost stojí verš V. Provazníkové. Oscilování mezi pravidelností, až průzračnou přehledností, která má kořeny ve folkloru, a záměrným vybočováním z této pravidelnosti (nečekané proměny délky veršů, náhlé „mizení“ rýmů na místě, kde bychom je čekali, práce s různě stavěnými strofami...) blokuje upadání do mechanického odříkávání veršů, slouží kompozici a – nikoliv na posledním místě – vytváří humorný efekt. To všechno je dobře vidět i na nejnovějších knihách, které V. Provazníkové vyšly: Piki piky ententýny (2004) a Elce pelce kotrmelce (2006), v nichž variace na folklorní verše doprovázejí obrázky Josefa Lady, Když na hrušce buchty zrály (2009) a také Pošlem Anku pro hádanku (2004), což je další kniha invenčních hádanek, v nichž se V. Provazníková cítí jako doma.

Obohacením současného kontextu a zároveň připomenutím plodných 60. let byl výbor ze starších veršů pro děti Karla Šiktance Spadl buben do kedluben (2005), který vyšel zásluhou Jiřího Brabce, a nová sbírka Iva Štuky Kde bloudí velbloudi (2003). Zmínit je třeba také nové knihy autorů, jejichž tvorba spoluvytvářela hlavně obraz poezie pro děti v 60. až 80. letech, Ljuby Štíplové a Ludvíka Středy, kteří si udrželi svůj standard i v posledním desetiletí – z knih L. Středy připomeňme např. Knoflík pro štěstí (2005), Medvěd na plovárně (2004), Svět zvířat (2002) nebo Zvířata a zvířátka (2003).

V posledním desetiletí došlo také k zajímavému doplnění obrazu předchozího vývoje: po Ivanu Blatném, jehož sbírky pro děti ze 40. let Jedna, dvě, tři, čtyři, pět a Na kopané mohly být na počátku 90. let konečně znovu vydány (a vřazeny tak do kontextu české poezie pro děti), zprostředkovalo nakladatelství Baobab svým čtenářům pohled do pracovny Ivana Diviše. Zásluhou jeho syna Martina a redaktora Jana Šulce vyšly v roce 2004 náčrtky veršů I. Diviše Říkadla a kecadla s podtitulem Pokusy pro děcka jako doklad toho, že 60. léta se v poezii pro děti nevracela jen k Nezvalovi a Halasovi (byť tato inspirace byla tehdy dominantní), ale že zcela zapomenuta nebyla ani poetika Skupiny 42.

Když uvažujeme o tom, jak se na obrazu současné poezie pro děti podílí tvorba spadající do předchozích desetiletí, nelze nechat stranou ani překlady. Básník Petr Motýl, který zatím vstoupil na pole dětské literatury pouze prozaickou knihou O strašném drakovi pod krakovským hradem a jiné polské pohádky, nově přeložil několik čísel z díla polského klasika Jana Brzechwy, kterého jsme zatím měli jen v těžkopádném a dnes už i poněkud obstarožně působícím překladu Jana Pilaře, a vydal je pod titulem ZOO a jiné básně pro děti (2010). Aktualizoval v nich některé motivy, přiblížil je současným dětem, ale hlavně se mu podařilo pohrávat si s jazykem invenčněji, což daleko více konvenuje Brzechwovým veršovaným groteskám. Petr Motýl má zásluhu na tom, že přetlumočil i několik veršovaných grotesek mladšího polského básníka Łukasze Dębského, jehož tvorba pro děti u nás zatím nevyšla, a vydal je pod titulem Kačky a žvýkačky (2010). Jejich kvalita je už proměnlivější – najdeme tu básničky vtipné, založené na situačním humoru, ale vedle toho i verše vyznívající trochu samoúčelně nebo neobratně.

K obrazu současné poezie pro děti patří ovšem i tvorba básníků aktivních v 70. a 80. letech – zhusta velmi plodných dodnes –, jejichž poetika se však léty opotřebovává a vyprazdňuje. To, co působilo za normalizace jako osvěžení – hravost, inspirace poetistickými hříčkami jako jakýsi „soft nonsens“ – postupně zplaňuje, nebo dokonce degeneruje. Typickým příkladem je Jiří Žáček, který chrlí verše i prozaické knihy bez jakékoli sebekritiky (Basta fidli trumpeta, 2001; Jak šlo vejce na vandr, 2001; Nemalujte čerta na zeď, 2001; O perníkové chaloupce, 2001; Pohádky na dobrý večer, 2001; Žáčkova encyklopedie pro žáčky, 2002; Krtek kamarád, 2003; Nesedejte na ježka!, 2003; Dvakrát dvě je někdy pět, 2004; Hádanky a luštěniny, 2004; Pohádkový nezbedník, 2004; Veselý rok, 2004; Můj přítel yeti, 2005; Na svatýho Dyndy, 2005; Kočkování: Knížka pro malé i velké přátele koček, 2005; Hádej, hádej, hadači, 2010…). Vedle „klasického“ Žáčka, který dokáže být dodnes ve svých verších technicky zručný a v rýmech nápaditý, narážíme v jeho tvorbě z posledních dvaceti let až příliš často na rýmovánky ryze „spotřební“, narychlo spíchnuté, chtěně hravé a někde až nevkusné, zejména tehdy, když se autor snaží o humor za každou cenu.

Kdysi nadějný Ivo Odehnal, který se v 80. letech vydal ve stopách Jiřího Žáčka, ale hledal své vlastní cesty, se dnes bohužel stal dodavatelem substandardních textů pro nakladatelství Junior, velkovýrobce nevkusných leporel (Barevná abeceda, 2001; Kačer Čvachta, 2001; Koník Toník, 2001; Ovečka Líza, 2001; Pejsek Dan, 2001; Veselí kamarádi, 2002; Kamarádi z lesa, 2002; Kamarádi ze dvora, 2002; Náš dvůr, 2003; Náš les, 2003…). Podobně nová sbírka Jiřího Faltuse Říká myška myšce (2005) je jen odvarem jeho prvních sbírek. Najdeme tu bohužel jen plytké rýmovánky na stokrát ohrané náměty, trapné deklamovánky, které postrádají sebemenší vtip („Čimčarara: Čimačarara, čim, čim čim, / přejedl se vrabeček, / tahá bříško jehličím. // – Je to tím, že necvičím?“).

Na pomezí žáčkovského nezávazného rýmování a zajímavé cesty do hloubi jazyka (např. nápadité využívání lámaných veršů, které nejsou jen nahodilými, samoúčelnými hříčkami) je ovšem překvapivě svěží kniha Neříkejte teleti aneb knížka básní pro děti, kterou v roce 2008 v Albatrosu vydal textař a scenárista Pavel Žiška, jenž se před časem podílel – což v této souvislosti není nepodstatné – na knize překladů Morgenstern v Čechách.

Uvažujeme-li o prosakování poetik předchozích desetiletí do současného kontextu, není možné pominout stále přítomný typ idylických miniatur, jehož kořeny lze hledat kdesi u Františka Hrubína nebo ještě hlouběji v historii. Takové veršovánky opakují mnohokrát vyzkoušené postupy a bohužel dnes mají obvykle podobu plytkých, podprůměrných, mnohdy i kýčovitých rýmovánek, které si nic nezadají s deklamovánkami 19. století à la František Doucha. Kromě zmíněného Iva Odehnala patří k nejplodnějším autorům tohoto typu Dana Winklerová, dvorní dodavatelka textů pro nakladatelství Junior.

Z ambicióznějších autorů je to např. Jiřina Salaquardová, jejíž sbírka Letěl motýl z buku… (2005) obsahuje někdy hravé, ale málokdy originální rýmovánky o dětech, zvířatech, rostlinách a přírodních jevech, které jsou typologicky blízké F. Hrubínovi, nedosahují však jeho nápaditosti, hravosti a svěžesti.

Substandardním veršotepcem je ovšem Jaroslav Cita, jehož sbírka Hledám, hledám nit (1997) a řada leporel působí dojmem, že se vynořily z hloubi první poloviny 19. století. Podobně diletantské veršovánky pouští do světa např. Jaroslava Horáčková, autorka zásobující kroměřížské nakladatelství Gabriely Přikrylové Plus (např. Hrajeme si s pohádkou Medvídkovic rodinka: pohádka, písničky a říkanky pro poučení i zábavu, 2008; Pohádkové snění: veršované pohádky pro děti, 2009; Rok ve verších a písničkách: písničky a říkanky pro děti, 2009…), anebo Jan Kratochvíl, který je pro změnu dvorním autorem pražského nakladatelství KRIGL. Exemplárním příkladem banality v poezii pro děti je jeho Dobrodružství kapky rosy (2008), které postrádá nejen vtip, ale i elementární míru vkusu. Podobnými neduhy trpí kniha sentimentálního rýmování Jak přišly na svět pampelišky (2006) Ireny Gálové nebo Říkanky pro prťata i školáky Svatopluka Kutěje, které vyšly v roce 2010 v nakladatelství Miloš Palatka – ALMI v Blansku.

U starších autorů, kteří se věnují poezii pro děti, se dnes často setkáváme s veršovanou epikou, především s veršovanými pohádkovými příběhy. Vedle osobitých variací na klasické pohádky Věry Provazníkové a už zmíněného Jiřího Žáčka, který však produkuje další a další veršované příběhy pochybné kvality, se na tomto poli výrazně realizuje také Michal Černík (Za pohádkou pohádka pro kluky a děvčátka, 2002), další z prominentů poezie pro děti 70. let. Zcela pokleslou epiku posílá do světa Zuzana Kopecká (Špalíček pohádek, 2005), která je typickým reprezentantem komerční produkce posledních dvaceti let. (Mimochodem její Básničky od srdíčka, které poprvé spatřily světlo světa v roce 1992 a v roce 2003, vyšly už ve 13. vydání [!], nebo Hádanky od srdíčka a další knihy jsou odstrašujícím příkladem diletantského veršování, které neuměle rozmělňuje sládkovsko-čarkovsko-hrubínovskou poezii.)

Podivuhodné je, že když si Jiří Kuběna udělal odbočku do poezie pro děti – v roce 2001 vydal veršovanou „pohádku“ Hledá se Micimaus aneb Baron & Lvice –, paradoxně se přiblížil Žáčkovým veršovaným plytkým variacím na pohádky. Výsledek Kuběnova výletu do poezie pro děti není přesvědčivý. Zdá se, že tvorba pro děti je Kuběnovi bytostně cizí. Upadá v ní do sentimentu, do překvapivě nenápaditého veršování, uchyluje se k laciným rýmům (mašli / našli, zvířátka / pohádka…) a jeho skladba se dostává až na hranici plakátu (vykreslování „šlechetnosti“ barona Haase, který miloval zvířata a „nepotrpěl si na tyranství“).

K objevům české poezie 60. let patřila legendární sbírka Mileny Lukešové Big beat a aritmetika, určená čtenářům tzv. apoetického věku. K tomuto typu holubovské, věcné, a přece metaforické poezie se Milena Lukešová vrátila ještě v 80. letech ve sbírce Nahej v trní, která na tu první přímo navázala. O podobnou poezii autentické výpovědi se pokusil v druhé polovině 80. let, byť pravda méně přesvědčivě, Jan Kašpar ve své Tulikrásce. V roce 2007 ho následoval Pavel Cmíral v knize Milujem se čím dál víc. Avšak v tomto případě jde bohužel o velmi problematický, v podstatě prvoplánový, podbízivý pokus o poezii pro teenagery. Svým způsobem připomínají Cmíralovy texty Jana Schneidera ze 60. let pro rozhlasový pořad Písničky pro Petra a Lucii, vydané ve sbírce Pro Petra a Lucii (1967). Na rozdíl od Kašpara a Schneidera jsou však Cmíralovy texty křečovité ve své snaze podbízet se dětem v pubertě (v doslovu P. Cmíral píše: „Na pubertu ale vzpomínám s láskou a občas zjistím, že mě tak úplně neopustila…“). Jde o jakési kvazideníkové záznamy, výkřiky, stylizované do pubertální dikce tu chlapce, tu dívky, ale bohužel nepřesvědčivé, násilné. Autor se nevyhne ani banálním rýmům, které sice můžeme číst jako autorský záměr, ale ve výsledku vyznívají prvoplánově a někdy až trapně: „Milujem se čím dál víc! / Báječní v rolích spiklenců. / Utrácíme sladké nic, / to bohatství všech milenců. / Žít své kdysi dnes už odmítám, / má skvělá lásko, / moje lásko // deštěm líbaná!“ P. Cmíral se pokouší vytvořit jakési „vnitřní fotografie“ puberťáka, ale protože tu téměř chybějí básnické obrazy, ústí jeho pokusy většinou do sentimentu nebo prázdného patosu. Relativně zdařilá je závěrečná báseň jeho knížky (13 až 15), protože teprve tady nachází autor odstup, využívá nápaditějších rýmů a asonancí, objevuje metaforu jako prostředek, který čtenáři umožňuje cestu pod povrch textu („Neslyší, jak mi v duši / kručí?…“).

Návrat lyriky
Zajímavým rysem současné české poezie pro děti je cosi, co bychom mohli označit s trochou nadsázky jako návrat „čistokrevné“ lyriky, ovšem s novými, v poezii pro děti zatím málo běžnými tóny. Když vydal Radek Malý svou první samostatnou sbírku veršů pro děti Kam až smí smích (2009), dal najevo explicitně, pojmenováním jejích oddílů, že mu jde v první řadě o lyriku. (Příznačné je i to, že svou sbírku otevírá „dopisem čtenářům“, v němž vysvětluje, proč se lyrice říká lyrika.) Nejzajímavější čísla obsahuje první část jeho knihy – Lyrika přírodní (a pro R. Malého je typické, že nejsilnější jsou ta z podzimního oddílu Čas pavoučků, havranů a strakatého listí) – a zčásti i druhá část – Lyrika školní. Najdeme tu prosté, kultivované lyrické obrázky, jejichž osobitost spočívá v tom, že jsou nabité drobnými akcemi, což výborně konvenuje dětskému vnímání. Přitom tu však lyrický hrdina není vždycky stylizován do podoby dítěte. Radek Malý nezapře ani tady svou poetiku, ke které patří výtvarně budované miniatury, cit pro zvukovou kvalitu slov, suverénní práce s veršem pravidelným i volným, hra s přesahy ze strofy do strofy a také jemná melancholie. „Ne vždy jde ale jen o veselé, dobře řemeslně napsané veršovánky (což je spíš až ve třetí části sbírky) – některé texty mají významové přesahy (tematika stárnutí, času, např. Babí léto, Kam se asi ztrácí utržení draci?) nebo ironický nádech, hořkost (Prázdniny),“ poznamenává Eva Brhelová ve své recenzi v Tvořivé dramatice (2010, roč. XXI, č. 2, s. 66).

Listonoš vítr (co přinesl a co mi šeptal), nejnovější Malého sbírka pro děti, která vyšla na jaře 2011, je v hledání možností přírodní, a dokonce reflexivní (!) lyriky pro děti ještě odvážnější. Některá čísla jsou do poslední slabiky, do posledního verše dokonale vybroušenými lyrickými miniaturami, které nezapřou autora sbírky pro dospělé Větrní (2005). Tady už R. Malý vytváří svět ze svých oblíbených podzimních motivů (kaštany, spadané listí, vítr, mlha…), ale opět jsou tyto barvité lyrické obrázky budovány prostřednictvím miniaturních dějů, nebo dokonce mikropříběhů, vnímáme za nimi konkrétní zážitky, dojmy, pocity. Ostatně příznačné je i to, že některé básničky jsou přesně lokalizované anebo odkazují ke konkrétnímu roku, nebo dokonce i ke konkrétnímu dni. Dalším důležitým rysem poetiky Radka Malého je jeho úcta k jazyku a respekt k síle slova: není náhoda, že svou knihu otevírá citací folklorních veršů (Zaklínání staré) a že motivy zaklínání a čarování se ve sbírce několikrát vracejí. Na mnoha místech si básník hraje se slovy, ale vždy opatrně a jemně, a kouzlí z nich metafory (Zaklínání psí), vytváří obrazy jako hádanky k luštění, jako výzvu k hledání tajemství pod jejich povrchem (Zaklínání kočičí), využívá je v rýmech (viz mistrná báseň Listůpád) a objevuje čtenáři nové a nové souvislosti a konotace.

Tady je na místě připomenout, že tento originální básnický počin není v současnosti úplně osamocený. Díky dvěma nakladatelstvím Baobab a Meander se vedle dvou sbírek Radka Malého dostaly čtenářům do ruky další dvě knihy, kde najdeme přírodní lyrické miniatury, v nichž jsou metafory přímo podmíněné výtvarným viděním. V roce 2009 vydal Baobab Písně mravenčí chůvy Daisy Mrázkové, verše, které mají kořeny v 60. letech, v dobách, kdy vznikaly dnes už klasické poetické prózy této autorky. Jak to je u knih této autorky pravidlem, její texty jsou bezprostředně svázány s jejími ilustracemi či přesněji výtvarnými variacemi na daná témata. Její maximálně úsporné volné verše jsou stylizované jako pohledy očima „mravenčí chůvy“, tedy pohledy z takové perspektivy, která umožňuje zastavení, vnímání nejmenšího přírodního detailu. Na první pohled jsou to zcela prostá konstatování, která však otevírají pohled do hloubky. Autorka váží každé slovo, dokonce každou slabiku, a pohrává si i s trháním slov, kterým se odkrývají nové významy (Mravenčí říkadlo). Stejně jako je D. Mrázková střídmá v barevnosti svých ilustrací, šetří ve verších i rýmem – v celé básničce psané volným veršem se objeví třeba jen jediný rým, ale přesně na tom místě, kde musí být, aby báseň dostala jemnou pointu (Skála). Sbírka Písně mravenčí chůvy je kniha v tom nejlepším slova smyslu exkluzivní, která obohacuje poezii pro děti o meditativní lyriku, tedy o takový typ poezie, který je v tvorbě pro děti výjimečný.

Jako zajímavé připomenutí jiného přístupu k lyrice v dětské poezii, připomenutí jiného „kořene“, totiž poetiky Skupiny 42, lze vnímat soubor veršů Josefa Hiršala, doprovázený kresbami Petra Nikla, který sestavil v roce 2009 Radim Kopáč pod názvem Hiršalův skicák a dodal mu podtitul básně & domalovánky pro děti. Kombinace starších Hiršalových veršů ze 40. až 60. let, které mají blízko k lyrice „všedního dne“, a výtvarných her Petra Nikla vytváří zajímavý efekt: byť jde z větší části o verše „neexperimentální“, setkáním s P. Niklem dostaly jiné vyznění – vyniká v nich více hra s jazykem, která je ovšem pro J. Hiršala klíčová. I když některá čísla by bylo bývalo lepší nezařazovat (např. Časně ráno po budíčku…), jde o soubor záslužný, který dokládá, že J. Hiršal vládl veršem dokonale a vedle invenčních, rafinovaných experimentů uměl napsat i docela prosté, ale svižné lyrické momentky, záznamy, téměř „fotografie“ z běžného života (V dešti).

Nonsens unavený a nonsens revitalizovaný
Nonsens se těší v české literatuře od přelomu 80. a 90. let velké oblibě, a zejména fryntovská inspirace, která má hlavní (ale nikoliv jediný) kořen u Edwarda Leara, nepřestává působit. Zatímco před lety byl tento typ jazykové hry čímsi osvěžujícím a produktivním, a svého času přinášel dokonce i osobité „novotvary“ (viz např. první dvě knížky Jiřího Weinbergera Povídá pondělí úterku, 1995, a Ach ty plachty, 1996), v posledních letech působí poněkud unaveným dojmem. Jako by český nonsens pro děti ztrácel dech, jako by se vyčerpával sám sebou. Nemluvím o dnes už bohužel zcela pokleslých textech Jana Vodňanského, který má zřejmě svou zlatou éru (Šlo povidlo na vandr) už dávno za sebou, ale mám na mysli autory v nejlepším slova smyslu ambiciózní, kteří stále patří ke špičce české poezie pro děti: jistou opotřebovanost nonsensových schémat bylo možné pozorovat už v Abecedníku Iva Štuky (1999). Ale opakování vyzkoušených postupů a nezáměrné i záměrné citování sebe sama i druhých můžeme sledovat také u již zmíněného Jiřího Weinbergera – viz jeho Kroky po krách (2006) –, Jiřího Dědečka (1953) – tomu v roce 2001 vyšla kniha nonsensových hříček Šli červotoči do houslí a v roce 2005 vydal sbírku Uleželé želé –, Jiřího Slívy (Všechno dobře dopadne, 2000), ale i u Pavla Šruta. Na rozdíl od prózy, kde se P. Šrut pohybuje s obdivuhodnou suverénností, mají jeho veršované knížky – Veliký tůdle (2003), Příšerky a příšeři (2005) a Šišatý švec a myšut (2007) – proměnlivou kvalitu a prakticky těží z toho, co si už vyzkoušel mnohokrát dřív. Ve sbírce Veliký tůdle, kterou můžeme vnímat trochu jako Šrutovy sebrané básnické spisy pro děti, je větší část čísel převzata z víc než dvacet let starého Hlemýždě Čilišneka. A upřímně řečeno, právě tato starší vrstva Šrutových básniček se z dnešního pohledu jeví jako nepříliš objevné variace na fryntovskou notu. Naproti tomu výborné jsou Šrutovy překlady dvou básniček Ogdena Nashe a jedné Jamese Reevese, které už v 80. letech vyšly ve vynikajícím souboru světové poezie pro děti Ostrov, kde rostou housle. I Miloš Horanský se ve svém Pohádkáři (2005), kterému dal příznačný podtitul Říkačky, říkadla, říkánky a říkátka, spokojuje pouze s málo nápaditými a někde až křečovitými jazykovými hříčkami.

Když se probíráme knížkami, v nichž narážíme na unavený nebo už vyčpělý nonsens, nelze bohužel pominout ani Jiřího Žáčka, který se se svými 99 dědečky a 1 babičkou (2001) pustil do exploatování principu learovských limericků – ale i v tomto případě se sporným výsledkem. Jako už nesčíslněkrát i v této knize Jiří Žáček prokázal, že je básníkem obratným, že mu to „veršuje“ jaksi samo. Jeho limericky rytmicky nekulhají, naplňují žádoucí „normu“ (rýmové schéma aabba), respektují learovský model. Problém je však v tom, že nepřinášejí nic nového, J. Žáček je tu jen zručným – do slova a do písmene – veršotepcem. Čísel, která přinášejí alespoň drobný nápad a dokážou s ním pracovat, je tu žalostně málo. Spíš se na nás z každé stránky valí tuny banalit a prvoplánových rýmovánek a bohužel i nemálo ordinérních kousků, které básník formátu (a nadání) Jiřího Žáčka věru nemá zapotřebí.

Standardní úroveň – v tom nejlepším slova smyslu – mají knihy jazykových her Jiřího Havla Smějeme se celý rok (2006) a Kdo má smysl pro nesmysl (2007). Především tato poslední kniha, kterou výborně graficky upravil a ilustroval Jindřich Kovařík, nabízí čtenářům, jak jsme na to u J. Havla zvyklí, bohatou škálu her s písmeny, hláskami, slovy a vůbec s různými elementy jazyka, zkrátka texty, které jsou aktivizační, které vybízejí čtenáře k tomu, aby sám s jazykem experimentoval a objevoval jeho zákoutí a nuance.

V posledním desetiletí se však i v této oblasti poezie, tedy v nonsensu, v tvorbě, jež staví na tematizaci jazyka a na experimentování s ním, pohnuly ledy. Vedle nonsensu, který má kořeny u Lewise Carrolla a Edwarda Leara (a dalo by se jít zpět až k některým nursery rhymes, chůvím rýmům) a který do české poezie vnesli autoři debutující v 60. letech, lze dnes zaznamenat i jiné typy nonsensu: je tu znovu aktualizovaný Christian Morgenstern, ale také „radikální nonsens“ jako cesta k elementům a mechanismům jazyka, v níž by bylo možné detekovat dědictví Raymonda Quenaua, skupiny OULIPO a vůbec experimentální literatury 50.–60. let. Reedice zapomenuté knihy Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové z roku 1964 Co se slovy všechno poví, kterou připravilo nakladatelství Portál v roce 2007, připomněla, že experimentální poezie se nemusí týkat jen úzké skupiny literárních „labužníků“, ale může obohatit i tvorbu pro děti. To podstatné se ale odehrálo v původní, nové tvorbě. Tím, kdo na přelomu století vtrhl do literatury pro děti s vehemencí sobě vlastní a otevřel nonsensu nové cesty, je Petr Nikl.

Kdybychom chtěli najít společný jmenovatel všech aktivit tohoto básníka, textaře, hudebníka, výtvarníka, divadelníka a – jak se dnes módně říká – performera, byla by jím beze sporu hra. Hra jako princip, hra jako pohled na svět a na život; skoro by se chtělo říct hra jako způsob života. A to dokáže výborně uplatnit i ve svých knížkách, kde si hraje prakticky s čímkoli – s písmeny, se slovy, verši, rýmy, linkami, barvami, bílými místy, papírem a jeho hranicemi… V prvních dvou knihách, v nichž Petr Nikl zabrousil do sféry dětí, v Pohádce o Rybitince (2001) a v knize O Rybabě a Mořské duši (2002), byly objektem jeho hry především obrazy – básnické i výtvarné, i když smysl pro barvy a vůně slov projevil Petr Nikl už tady. Ale v Lingvistických pohádkách (2006) se stal jazyk hlavním objektem jeho hry. A v dalších dvou knihách Zá hádky (2007) a Jělěňovití (2008) pokročil v tomto směru ještě dál a vedle jazyka a všech možných jeho vrstev a prostředků se objektem jeho zájmu stalo i vyprávění, hra se zárodky příběhů, které se ze slov a obrazů mohou vylíhnout. Součástí ponorů pod povrch jazyka je samozřejmě také hra s rýmem. Bohatý rým – a nejen na konci verše – je v mnoha případech dokonce klíčem ke hře. Využívání lámaných rýmů se promítá i do „lámání“ slov, díky nimž autor objevuje v docela obyčejných, zdánlivě vyčpělých slovech nové významy. A součástí této hry jsou i nápadité asonance, které dodávají hře se slovy na magičnosti a tajemnosti. Někde bychom u P. Nikla mohli uvažovat dokonce i o dadaistisko-surrealistických kořenech jeho experimentů. V Niklově blázníčku (2009) a Přes hádkách (2010), dvou zatím posledních knihách, rozvíjí Petr Nikl dál svou tvorbu pro děti – bohužel však spíš jen extenzivně, a tak vedle pozoruhodných čísel, která posunují nonsens do nových poloh (z jazykové hry vznikají situace a takto vzniklý fantaskní básnický obraz se rozžívá a konfrontuje s obrazem reálného světa), sem zařazuje autor i taková čísla, která možná mohla zůstat v šuplíku.

Zajímavý pokus o nový přístup k nonsensu, i když s proměnlivou úrovní, přinesla také Šmalcova abeceda (2005), v níž obrázky Petra Šmalce verši „ilustrovali“ Jiří Dvořák, Markéta Šimková a také Radek Malý. Zajímavé pohyby v nonsensové tvorbě pro děti dokreslují i překlady – od nepříliš obratných převodů chůvích rýmů (Zdenka Strnadová: Anglická říkadla / Nursery rhymes, 2005) po mimořádné nebo alespoň pozoruhodné počiny. K nim rozhodně patří Learovy třesky plesky česky, tedy překlady limericků Edwarda Leara, a to z pera Jana Vladislava. Edward Lear se v české literatuře zabydlel od přelomu 70. a 80. let díky překladům Antonína Přidala. Zmíněná kniha limericků, která vyšla v roce 2004 díky nakladatelství BB art v edici Versus, vznikla už v 80. letech – tehdy ji Jan Vladislav vydal samizdatem k Vánocům 1986. O další překlad Lewise Carrolla se pokusil Václav Z. J. Pinkava The Hunting of the Snark. An Agony in Eight Fits / Lovení Snárka. Agonie v osmi záchvatech (2008). A zmínit bychom měli také překlad australského klasika dětské literatury Normana Lindsayho Kouzelná bašta aneb Dobrodružství Bořivoje Blahovičníka a jeho přátel Billa Bouřňáka a Karla Kruťase (2009). S těmito carrollovskými příběhy z roku 1918, které kombinují prózu s verši, si výborně poradila překladatelka Hana Zahradníková.

A pak tu jsou nová vydání překladů z Christiana Morgensterna: Kniha Ferda Páv a všelijaká zvířata (2002), která je dílem Josefa Hiršala, představuje přepracovanou verzi knížky Všelijaká zvířata pro kluky a děvčata z roku 1959. A samozřejmě je třeba zmínit ještě výjimečnou knihu Morgensternových textů, jejímž spoluautorem je výtvarník Adolf Born – Zbornaplaz (2009), která, pravda, nevyšla pro děti, ale při uvažování o recepci Christiana Morgensterna v českém prostředí ji nelze nevzít v úvahu. Adolf Born si touto knihou podle svých slov splnil svůj celoživotní sen – ilustrovat svého oblíbeného autora –, přičemž poslal do světa knihu, která představuje různé přístupy k překladu tohoto osobitého německého klasika nonsensu. Zbornaplaz obsahuje kromě několika Morgensternových textů v němčině a „klasických“ překladů Josefa Hiršala také další pokusy o zdolání Christiana Morgensterna: překlady Egona Bondyho, Josefa Bruknera, Emanuela Frynty, Rudolfa Havla, Vladimíra Holana, Jindřicha Hořejšího, Davida Hradila, Martina Charváta, Ludvíka Kundery, Jiřího Plose, Erika A. Saudka, Ivana Wernische a Pavla Žišky.

Zabýváme-li se tím, jakými proměnami prošla nonsensová tvorba pro děti v posledních letech, je třeba zmínit ještě jeden překlad, tentokrát ze slovenštiny. Jde o výjimečnou knihu, slušelo by se napsat exkluzivní – co do textu i co do výtvarného zpracování –, totiž „konceptuální knihu pro děti“ Viliama Klimáčka Noha k noze (2005), s níž si jako překladatel výborně poradil Joachim Dvořák. Podtitul této knihy je více než výmluvný: Pohádky, básničky, hry, ale i hádanky s pátráním po všelijakých stopách vymyslel a napsal Viliam Klimáček a nakreslil Dezider Tóth pro všechny, kterým roste noha, ale hlavně pro ty, kteří si dovedou hrát a dívat se. A leccos napovídá i hravě nadsazené věkové určení „od 6 do 66 let“. Tyto informace ještě výstižně doplňuje na zadní straně obálky charakteristika, která není jen prázdným propagačním sloganem: máme opravdu co do činění s knihou interaktivních her pro děti a jejich rodiče. Viliam Klimáček je jedním z nejoriginálnějších současných slovenských autorů, pro něhož je jazyk především objektem hry. Ze hry, někdy až ostentativně „neukázněné“, s písmeny, hláskami, slovy, grafikou i obrazy dokáže vytěžit gejzíry nápadů. Kniha o sedmi „krocích“ (jak autor nazývá kapitoly své knihy) nabízí pestrobarevnou směsku textů od jednotlivých vět, titulků, „výkřiků“ nebo veršů přes kaligramy, „návody“ k hrám happeningového charakteru až po absurdní pohádkové prózy – to vše za vydatné účasti výtvarníka Dezidera Tótha, bez jehož kreseb, fotografií, koláží a všech nápaditých grafických prvků si knihu nelze představit. A co je obzvlášť sympatické: Noha k noze není založena na samoúčelném hraní nebo pohrávání si. Kniha je jako celek – včetně obálky, předsádek nebo třeba i obsahu – nápaditým průvodcem kusem života, kterým projdou autoři knihy spolu se čtenářem: „Krok za krokem, / z roku do roku, / co krok – to rok, / co rok – to krok, / to je / HRA NA KAŽDÝ / (K)ROK.“

Cesty ke kořenům nonsensu a dobrodružné výpravy za jeho hranice
Koncem roku 2011 se Ivan Wernisch rozhodl vytěžit ze svých starších knih pro dospělé knihu „mládeži“, která vyšla s wernischovsky lehce provokativním titulem Chodit po provaze je snadné. Shrnuje sice z větší části texty známé z několika starších knih, kde vyšly Wernischovy verše nebo prózy ať už pod jeho jménem, nebo jako fingované překlady – „překrady“. A přece je tato nová kniha tím, co lze označit za počin, který poezii pro děti – tentokrát spíše starší – obohacuje nejen o nové polohy zábavné hry s jazykem, ale také a především o wernischovskou ironii. Soubor sedmdesáti čísel obsahuje zejména v prvním oddílu (určeném – ani tady se Wernisch-ironik nezapře – „dítkám“) někdy zdánlivě bezstarostné hry s jazykem, hry s rozebíráním či rozbalováním slov, objevováním jejich nových zákoutí a experimentování s veršem. Jenže postupně autor „přitvrzuje“ a „dítkám“ a „dospělejší české mládeži“ (které je „dedikován“ druhý oddíl) neváhá předkládat třaskavé texty s absurdním podtextem, které jsou pro tohoto autora tak typické. Sbírka Chodit po provaze je snadné je tak bohatým „vzorníkem“ nejen nonsensu, ale noniluzivní tvorby vůbec – různých podob a odrůd této ponorné řeky „vážné“ literatury, tvorby, která tematizuje jazyk a je vysledovatelná odedávna, od středověku po avantgardní směry 20. století až po současnost. Objevíme tu learovské a carrollovské žonglování s rýmy a slovy, ohlasy na Christiana Morgensterna, texty, v nichž lze vytušit dadaistické podloží nebo inspiraci kubo-futuristickými básněmi-obrazy, variace experimentální poezie 50. a 60. let, ale také nahořklé absurdní příběhové nebo lyrické miniatury, které sem doputovaly především z Doupěte latinářů (1992) nebo ze Zlatomodrého konce stařičkého léta (1994).

Wernischova nová kniha je ovšem zajímavá ještě z jednoho důvodu. Vtipnou pointu pro dospělé v ní vytváří poznámka pod čarou, kterou Ivan Wernisch svůj nový soubor uzavírá. V ní se čtenářům omlouvá za to, že některé své texty publikoval jako překlady cizích autorů, protože za „normalizace“ patřil mezi ty, kteří nemohli prakticky vůbec publikovat, nanejvýš se jeho jméno smělo objevit v dětských časopisech anebo mohl existovat jen jako překladatel. Týká se to nejen „průhledných“ mystifikací z knihy Frc: překlady a překrady (1991) nebo z knihy rafinovanějších mystifikací Beránci vlci aneb Marcipán a pumprnikl (1985), ale také některých textů ze svého času (kniha vyšla v roce 1987!) zcela unikátní antologie poezie pro děti Ostrov, kde rostou housle, kterou sestavili Josef Brukner a Pavel Šrut. Do tohoto souboru byly totiž tehdy zařazeny také některé básně, pod nimiž je Ivan Wernisch podepsán jako překladatel, ale ve skutečnosti je jejich autorem: Píseň Anně-Marii na cestu (připsaná Jeanu Rousselotovi), Slečno slípko, vy jste husa! (připsaná Gustavu Falkemu), Mistr tesař (ta je uvedena jako dílo Kennetha Grahamea) a Krabička s překvapením (jako autor byl uveden Paul van Ostaijen).

Loňský rok přinesl však ještě jednu knihu veršů, která – troufám si tvrdit – bude patřit ke zlatému fondu české poezie pro děti a která významně překračuje oblast nonsensu, byť se ho jemně dotýká. Daniela Fischerová je vnímána především jako prozaička a dramatička. V roce 2011 vstoupila suverénně na půdu dětské poezie sbírkou Milion melounů. Její „výlet“ do poezie pro děti není ovšem tak zcela překvapivý. Že umí psát osobité obrazivé verše pro děti, prokázala už ve svých Duhových pohádkách, kde tvoří verše, založené na metaforické hře s barvami, lyrické předěly mezi jednotlivými kvazimytickými příběhy o stvoření světa. Ostatně její básničky se tu a tam objevovaly i v dětském časopise Sluníčko (v dobách, kdy to byl ještě kvalitní literární a výtvarný časopis).

Duhové pohádky původně vznikly už na počátku 80. let (vyšly roku 1982), ale tím, že je nakladatelství Meander znovu vydalo ve své edici Modrý slon (2003) – a je dobře, že tato neprávem pozapomenutá kniha byla znovu připomenuta a zpřístupněna dnešním čtenářům –, vstoupily do současného kontextu a výborně rezonují tematicky i jemnou, citlivou prací s jazykem s novými lyrickými texty. Každá ze šesti básniček o barvách je vlastně paletou asociací, mozaikou barevných obrazů, které jsou neobyčejně dynamické, nepopisné, nabité drobnými akcemi. Daniela Fischerová má navíc dar překvapovat změnami v intonační lince, hrát si s délkou veršů a rýmů a provokovat čtenářovu (nebo posluchačovu) představivost.

V Milionu melounů se čtenář potěší v každé z padesáti básniček brilantní hrou se slovy a jejich konotacemi. Daniela Fischerová, autorka, který je mimořádně citlivá k jazyku, se však většinou nespokojuje s prvoplánovými nápady. Hra s jazykem a s trsy významů, které se kolem slov rozrůstají, s obrazy, které jazyk vyvolává v život, není samoúčelná, je to dobrodružství poznávání světa – toho fikčního, který se před námi otevírá v básni, i toho, v němž žijeme ve skutečnosti. Hra s jazykem, založená např. na žonglování s rýmy, dostává u Daniely Fischerové hlubší smysl, odkrývá tajemství jazyka, barvy, chuť a vůni hlásek a slov: „Hromy hřmí / a blesky srší. / Na návrší / hustě prší, / vichry vyjí, / hromy bijí, / dští a dští / a dššššššššššššššššští!“ (Liják). Některé na první pohled nonsensové verše dostávají dokonce až filozofické podtexty (Co všechno je slyšet, když se dobře zacpou uši).

Na rozdíl od veršů z Duhových pohádek využívá Daniela Fischerová ve své nové knize více možností, které dává hra s rytmem. Důmyslněji také promýšlí tvar básně a nápaditě přitom využívá pointu. A častěji než dřív se u Daniely Fischerové v této knize probouzí epický živel – v hrách se slovy se rodí minipříběhy. Souvisí to s výraznou dialogičností textu: v mnoha básničkách nacházíme otázky, přímé řeči, rozhovory, které jsou někdy rozehrané do drobných situací. Dokonalou ukázkou je Ukolébavka, v níž: „Jednou přišli do školy / pan Nic a pan Cokoli...“
Milion melounů je jedním z vrcholů české poezie pro děti. Je to básnická kniha se vším všudy, v níž se Daniela Fischerová projevuje nejen jako suverénní autorka, která má smysl pro jemný, inteligentní humor, ale která má pokoru před jazykem a jeho tajemstvími.

Nonsens degenerovaný
K veršové produkci, která vychází v současnosti pro děti, patří ovšem ještě jeden jev, který nelze pominout. Je to cosi, co by bylo nejpřesnější nazvat malformace nonsensu. Jde o nonsens, který zmutoval do té míry, že ztratil parametry umělecké tvorby a stal se jen exhibicí nesoudných grafomanů, kteří jsou přesvědčeni o tom, že cokoliv napíší, musí nutně doputovat ke čtenářům.

První příklad takovéto publikace připravilo nakladatelství Thyrsus v Praze v roce 2010. Knihu Ještěrka na štěrku a jiné příhody napsal Jiří G. Mann a shromáždil v ní triviální rýmovačky, které se pohybují na hranici vkusu a nejsou ničím víc než prvoplánovými nápady: „Mamut / jsa / nadmut / prd / … / jeho trakt / trávicí / tak / vyslal / zdravici.“

Pod další ukázkou pokleslého nonsensu Dobrý pejsek pro kokínko přeskočí i přes hovínko: neslušné básničky pro chlapečky a holčičky je uvedeno jméno Hynek Vilém. Kniha vyšla poprvé v roce 2008 a pro „velký úspěch“ ji nakladatelství Barrister & Principal v Brně vydalo v roce 2010 v 2., doplněném vydání. Jde vesměs o podbízivé, exhibicionistické deklamovánky, v nichž se autor snaží křečovitě vyrábět humor především tím, že využívá motivů a slovníku, které souvisejí nejčastěji s vyměšováním. Mimochodem autor, který se podepisuje jako Hynek Vilém, je patrně specialistou na fekální a vyměšovací tematiku. Je podepsán i pod knihou Kdo to je, kdo to je, kdo ten záchod blokuje? autorky Jeanne Willisové („Převzato z anglického originálu Who’s in the loo?“), která vyšla v tomtéž nakladatelství o rok dříve, a pod knihou Víš, co má v plínce myš? Guida Van Genechtena, která vyšla tamtéž také v roce 2009…

Vrcholem pokleslého nonsensu jsou ovšem Blijící lišky a jiná zvěrstva (2010) Radka Mikuláše, které vyšly v pražském nakladatelství Dokořán. Je to nejen výron vulgarity, ale hlavně příklad absence jakékoliv sebekritičnosti. V téhle knize se setkáváme s texty, které zjevně vznikly jako výsledek sebestředného chrlení, v němž se uplatní jakýkoliv nápad, který rezignuje na jakékoliv tvarotvorné ambice. Kniha má vzbudit dojem experimentu (což má zřejmě podpořit i grafika). Ve skutečnosti je to ovšem projev pokleslého vkusu toho nejhrubšího zrna a totální ztráty soudnosti.

Tyglík poezie
I když poezie pro děti respektuje specifického adresáta, tedy dítě, které má specifické zájmy a potřeby, a především jiné čtenářské a životní zkušenosti než dospělý, není přesto ostrovem izolovaným od ostatního světa. Je součástí celkového kontextu vývoje literatury a reaguje zcela přirozeně na jeho proměny. Toto zjištění je důležité už proto, že poezie pro děti je nasměrována do budoucna. Protože jedním z jejích důležitých úkolů je připravovat dítě na to, aby bylo schopno vnímat literaturu jako jeden z druhů umění a jako jeden z důležitých způsobů poznávání světa. Proto je dobře, že se obraz poezie pro děti nevytváří jen původními sbírkami, ale také novými vydáními starších textů, jimiž editoři a nakladatelé dotvářejí kontext, a přirozeně také novými překlady. A samozřejmě i výbory a soubory, jež starší tvorbu uvádějí do nových souvislostí.

V roce 2006 vyšel výbor z české poezie pro děti Jak se učil vítr číst: Básně pro děti, který pro nakladatelství Dauphin připravili Michal Jareš a Jakub Říha. Nevýhodou tohoto svazku je však jeho neprůhledná koncepce. I když obsahuje řadu kvalitních veršů z 60. a 70. let a svým výběrem upozorňuje na důležitou roli kvalitních literárních časopisů pro děti, které se významně podílely na tvorbě kontextu literatury pro děti, zejména se to týká časopisů Sluníčko, Mateřídouška a Ohníček, je tento výbor ve výsledku nepřehledným souborem jednotlivých textů různé kvality, nad nímž si musíme klást otázky, proč je tu právě ta, a ne jiná básnička a proč jsou texty řazeny právě takto, a ne jinak.

Naproti tomu originálním a zdařilým pokusem otevřít dveře dětské poezii do mnoha stran a vsadit ji do širších souvislostí je Tyglík české poezie pro děti 20. století (2009) neboli Nebe – peklo – ráj, jak zní titul tohoto mimořádného počinu nakladatelství Albatros, pod nímž je podepsán jako editor Petr Šrámek. Tento labyrint básniček autorů 20. století píšících pro děti (Jan Skácel, Jiří Kolář, Jan Vladislav, Ljuba Štíplová, Jiří Žáček, Petr Nikl, Jiří Dědeček, František Hrubín, Jan Čarek, Josef Kainar, Pavel Šrut, Věra Provazníková, Jiří Weinberger, František Lazecký, Vítězslav Nezval…), ale i těch, kteří nepatří do literatury pro děti, ale jejichž některé básničky by děti mohly oslovit (Josef Škvorecký, Egon Bondy, J. H. Krchovský, Antonín Sova, Jiřina Hauková, Jiří Orten, Bohumil Hrabal, Jaroslav Pížl, Antonín Brousek, Karel Milota, Zbyněk Hejda, Emil Juliš, Milan Nápravník, Karel Hynek, Bohuslav Reynek…) je výzvou pro vnímavého čtenáře, aby se ponořil do světa obrazů a slov, aby bloudil verši a poetikami a objevoval takové světy, které mu mohou být blízké. Je to originální ediční čin, vynikající kniha, jež hledá kořeny a zdroje i mimo intencionální poezii pro děti.

 

© Jaroslav Provazník
článek vyšel v Tvořivé dramatice, 2012, roč. XXIII, číslo 1
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Diskuse

Vložil: ivo odehnal, 02.06.2017 09:19
Současná poezie pro děti – nová zlatá éra?
Na přelomu roku 2016 - 2017 vychází nová Odehnalova sbírka pro děti Kozí balet, /Sursum/ s ilustracemi Jana Hrubého.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 21948x

Inzerce
Inzerce