Lutes, Jason: Berlín – Město kamene

Lutes, Jason
Berlín – Město kamene

recenze komiks

Komiksový román amerického autora sleduje éru meziválečné německé „výmarské“ republiky, ono krátké období mezi koncem první světové války a nástupem nacismu, kdy byl Berlín centrem avantgardního umění i střetů mezi stoupenci krajní levice a prvními nacistickými bojůvkami.

Vzpomínka na inspirativní i nebezpečné město
Jason Lutes: Berlín – Město kamene. Přel. Viktor Janiš, BB/art, Praha, 2012, 216 s.

Snad jen skalní fanoušci televizní seriálové adaptace Rainera Wernera Fassbindera se dnes budou ochotní začíst do románové fresky Alfreda Döblina Berlín – Alexandrovo náměstí. Velké sociálněkritické romány z první poloviny minulého století už působí zastarale. Žánr velkoměstského románu ovšem v roce 2000 oživil v komiksové podobě americký kreslíř Jason Lutes (nar. 1967).

Ve svém prozatím dvoudílném (druhý díl vyšel v USA v roce 2008, v plánu je trilogie) komiksovém románu Berlín – Město kamene sleduje éru meziválečné německé „výmarské“ republiky, ono krátké období mezi koncem první světové války a nástupem nacismu, kdy byl zejména Berlín centrem střetů mezi stoupenci krajní levice a prvními nacistickými bojůvkami. Soupeřící strany se shodly jedině na společném nepříteli: vládě a policii demokratické republiky. V kabaretech, divadlech a na vysokých školách se pěstovalo avantgardní umění, po obloze létaly německé vzducholodě, ale chudí dělníci i venkované si už hledali zástupné důvody pro neutěšenou situaci svou i celé země a začali je pod vlivem Hitlera a Goebbelse transformovat do záště proti Židům.

Lutes svůj portrét Berlína vede skrze postavy, které sledují dění z různých pozic a občas se do něj zapojí, spíše však v málo významných rolích. Centrálními figurami jsou zkušený reportér Kurt Severing (židovského původu) a mladá adeptka výtvarného umění Marta, která se do Berlína vydala na vlastní pěst, tak trochu natruc své bohaté rodině v poněkud provinčním Kolíně nad Rýnem. Zejména pohledem Severinga autor komentuje dění ve městě, jehož mnozí obyvatelé se stále ještě nevzpamatovali z válečných hrůz, zatímco jiní už se chystají do nových bojů: třídních, rasových, ideologických. Zatímco většina velkých romanopisců té doby inklinovala k levici, Lutes si po všech odhaleních bolševických intrik koncem dvacátého století velmi dobře uvědomuje, že i smířlivěji vnímané levicové dělnické hnutí mělo agresivní povahu a totalitní rysy, že i mnozí jeho řadoví a „poctiví“ členové byli zaslepení. Naopak se dostane ke slovu i jeden z těch opovrhovaných kapitalistů, nešťastník, na něhož během večírku vyjde najevo, že byl nucen zavřít jednu svou továrnu.

Stranické mítinky, pouliční provokace i demonstrace, vrcholící pověstným 1. květnem 1929 (tzv. Blutmai, kdy do rozvášněného davu demonstrujících začali četníci střílet), vidíme očima dalších hrdinů: matky tří dětí Gudrun, která sympatizuje s komunisty, a jejího manžela, který bojoval na frontě a identifikuje se s nacisty. Ideologie nakonec rodinu rozdělí, Gudrun si k sobě bere dvě dívky a stěhuje se do kolektivně spravovaného činžáku od Dělnického bytového svazu, její manžel si nechává syna, kterého bere na nacistické srazy. A ani to nejsou poslední postavy, jejichž příběhy Lutes rozvíjí: zatím nenápadně se vyvíjejí příběhy židovského mladíka, který se živí prodejem novin, podléhá komunistické mytologii o Rose Luxemburgové a sní o tom, že jednou bude jako slavný eskamotér Houdini, či o něco staršího Martina spolužáka z Akademie výtvarných umění, který v sobě zřejmě skrývá nějaké temné sexuální pudy. Ti všichni se prolínají s dalšími epizodními postavami v pozvolném tempu, které střídá dramatické scény s disputacemi o umění a politice.

Vše je kresleno civilní realistickou kresbou, černobíle, jednoduchou jemnou linkou. Lutes se přiznaně inspiroval evropskou komiksovou školou minulých desetiletí, mainstreamem frankofonní produkce pro dospělé, kdy účelem kresby bylo hladce odvyprávět děj; bez exhibice, ale občas až uniformně. Možná by mohl i Lutes být trochu invenčnější: například když zobrazuje projevy nacistického (dle podoby jím má být Goebbels) a komunistického řečníka (zde jde patrně o Stalinem podporovaného Ernsta Thälmanna), mohl by dát výrazem tváře, gesty či skladbou oken na stránce najevo, v čem se podstata a záměr jejich plamenného projevu k nadšenému davu liší a v čem shodují. Zato umí skvěle „střihnout“: když v okně ukáže první díru po dlažební kostce, velmi výmluvně dává najevo, co se brzy bude dít. Lutesovi se také příliš nedaří nakreslit specifické ženské tváře, takže z obličejů plavovlasých hrdinek lze konkrétní postavu občas rozpoznat jen při pozorném sledování kontextu. Je to však jen malá vada na jinak precizním provedení, které nepochybně vychází z pečlivého studia dobových pramenů.

V první knize se teprve rozebíhají osudy většiny zúčastněných, pouze jeden se uzavírá v tragickém finále. Lutesův záběr se zdá být na komiksové poměry obdivuhodný. Těžko v této fázi soudit, nakolik je Berlín dílo skutečně velké. První díl však vzbuzuje přinejmenším velké naděje.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 105 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3295x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce