Vonnegut, Kurt Jr.: Muž bez vlasti

Vonnegut, Kurt Jr.
Muž bez vlasti

recenze beletrie zahraniční

Ač by tomu název knihy nasvědčoval, Vonnegut se své vlasti nezříkal, pouze velmi ostře kritizoval její tehdejší politiku vůči vlastním občanům. Dělal to z pozice člověka, který má rád svou zemi a její humanistickou tradici. Proto je jeho kritika tak bolestně ostrá až zoufale ironická.

O mocichtivých zkorumpovaných psychopatech
Kurt Vonnegut jr.: Muž bez vlasti. Přel. Jiří Rambousek, Jota, Brno, 2006, 154 s.

Amerického spisovatele Kurta Vonneguta jr. (1922–2007) není třeba dlouze představovat: díky protiválečnému ladění jeho románů mohly některé vyjít i v komunistickém Československu a sám autor navštívil Prahu v roce 1985. Většina z jeho více než dvaceti děl byla přeložena do češtiny a výjimkou není ani poslední dílo zesnulého spisovatele. Útlá, pečlivě graficky vypravená kniha Muž bez vlasti v sobě skrývá Vonnegutovy vzpomínky, úvahy a reflexe nad stavem dnešního světa.

Četba Vonnegutových děl je vždy znepokojující myšlenkové dobrodružství a platí to i pro tento svazek. Jistým rozčarováním může být snad jen skutečnost, že přináší relativně málo nového, dosud nepublikovaného materiálu. Zvláště čtenář, který zná autorovu předchozí sbírku proslovů, úvah, vzpomínek a autobiografických poznámek Květná neděle, může být zklamán, protože jeho pocit déjà-vu, respektive již přečteného bude na mnoha místech oprávněný. Snad jen s tím rozdílem, že mnohé myšlenky, které jsou v Květné neděli pouze „naťuknuty“, jsou v tomto svazku dále doplněny a rozvedeny. A to ať už se jedná o autorovu svébytnou, graficky pojatou literární teorii, o vysvětlení vysoké rozvodovosti (včetně náčrtu možného řešení) ve vyspělém světě či o příběhy ze spisovatelova života.

Ačkoliv je Květná neděle z roku 1981 lepší autobiografická kniha než Muž bez vlasti, nelze tomuto svazku upřít mnohé kvality. A to nejen z povinné úcty k poslední knize legendárního autora. Vonnegut se totiž vyjadřuje ke stavu americké politiky a jejímu směřování, a to velmi kriticky, jak ostatně napovídá název knihy. Od bývalého amerického vojáka, pamětníka vybombardování Drážďan a autora Jatek č. 5 se snad ani nedá očekávat, že by tleskal Bushovu válečnému tažení v Iráku a expanzivní politice USA obecně. Jejich příčinu vidí v opiu dnešního lidstva – ropě: „… jsme narkomani závislí na fosilních palivech ve fázi nedostatku. A jako tolik závislých, kterým akutně hrozí absťák, nyní naši vůdcové páchají násilné zločiny, aby se dostali k onomu malému zbytku toho, na čem jsme závislí.“

Počátek knihy překvapí svým nezměrným pesimismem – nejenže USA válčí kvůli pochybným hodnotám a majitelů atomových bomb neustále přibývá, ale navíc svou bezohlednou existencí ze dne na den, při níž nikdo nemyslí na svá vnoučata, devastujeme tuto planetu. „Prošustrovali jsme zásoby své planety, včetně vzduchu a vody, jako by nebyl žádný zítřek, takže teď skutečně žádný nebude.“ A to myslí Vonnegut smrtelně vážně s veškerou možnou naléhavostí. Až to může trochu děsit – kam se v těchto pasážích poděl jeho humor a nadhled? Opravdu nám nezbývá než hořká ironie a smíření se s tím, že jsme vydáni napospas „psychopatickým“, zkorumpovaným, mocichtivým politikům, kteří jsou, bez ohledu na dosažené vzdělání, nepřátelé informací? Naštěstí o pár desítek stran dále nám autor přece jen dává jiskřičku naděje: je jí zdravý rozum a slušnost obyčejných lidí. A navíc, život je přece občas krásný a přináší i chvíle štěstí, kterých je dobré si všimnout.

Kromě vážných úvah však Vonnegut přece jen v sobě nezapře humoristu; text je odlehčen i méně závažnými tématy, často autobiografického charakteru. Autor nám mj. poodhaluje záhadu, proč nedostal Nobelovu cenu, nebo se neubrání nostalgii při vzpomínkách na dobu, kdy největší technickou vymožeností byl psací stroj a telefon a lidé k sobě měli o trochu blíže.

Muže bez vlasti bychom tedy neměli chápat jen jako aktualizovaný doplněk ke Květné neděli, ale jako autorův testament a poselství pro dnešní dobu. Proto zní jeho hlas tak naléhavě. Ač by tomu název knihy nasvědčoval, Vonnegut se své vlasti nezříkal, pouze velmi ostře kritizoval její tehdejší politiku vůči vlastním občanům. Dělal to z pozice člověka, který má rád svou zemi a její humanistickou tradici reprezentovanou Abrahamem Lincolnem a Markem Twainem. Proto je jeho kritika tak bolestně ostrá až zoufale ironická, ve snaze vyburcovat ke změně; proto Vonnegut hovoří jasně a přímo bez ukrývání smyslu do románových jinotajů.

© Jarmila Horáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   43%čtenáři

zhlédnuto 2428x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce