Mrtvola slídící ve vlastní rodině
Winkler, Josef: Mrtvola slídící ve vlastní rodině

Mrtvola slídící ve vlastní rodině

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“, překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem.

Sbírka miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině patří k novějším prózám Josefa Winklera. Oproti dřívějším autobiografickým knihám, které si autor „mlýnkem psacího stroje vypsal z těla i duše“ (37), překvapuje uzavřenou formou jednotlivých příběhů a (sebe)ironickým tónem. Narátor se dokonce stylizuje do kostlivce, přitahovaného smrtí a příběhy o ní. Původní postava otce-tyrana je zredukována v prosté označení ,patriarcha‘, píšící syn už nenapadá autoritu dětství expresivními obrazy. Vysvětlení této změny najdeme přímo v textu. Vypravěč se stal sám otcem, s pocitem zodpovědnosti se mění i styl psaní, jak sugeruje skica „Kličkování kolem vlastní mrtvoly“: „…teď, když se starám o svého malého syna, nemám už ani tu svobodu, abych mohl celé dny s gustem pomýšlet na to, že jednoho dne, až nastane čas a já budu přesvědčený, že už nemám žádné východisko, tak že si budu moci sáhnout na život, že se zabiju, nebo, jak se říká v Korutanech na venkově, zabalím to a bude.“ (44) Smrt už není zapřísahávanou jistotou úniku z patriarchálního očistce, ale nevyčerpatelným literárním tématem. V úvaze „Podílet se na životě“ se autorské já příznačně stylizuje do typu „toho, který přežil“, jak ho ve své psychologii davu Masa a moc definoval nositel Nobelovy ceny za literaturu, rakouský spisovatel, politolog a sociolog Elias Canetti, Winklerův velký literární vzor. Podobně jako Canettiho typ shlíží se zadostiučiněním na hroby lidí, co zemřeli před ním, či – ve zvrácené podobě válečné agrese – na hromady mrtvých, libuje si auktoriální „já“ v textu při pohledu na hinduistická rituální pohřebiště ve Váránasí: „Kromě toho mi nikdo nestojí v cestě, všechny, kdo umřeli přede mnou, jsem přežil.“ (68) Vzbuzení zájmu o morbidní tematiku a fascinace pohřebními rituály jsou zasazeny do rodinného kontextu, známého již z vyprávění Až nastane čas. V povídce „Ta dobrá duše“ nabývá konfrontace tříletého dítěte s mrtvolou babičky podoby iniciace, od níž se odvíjejí další vzpomínky. Ve starších románech z Kameringu bylo psaní motivováno sebevraždou Jakoba a Roberta, zaviněnou homofobním prostředím rakouského venkova. Konopný provaz, na němž se chlapci oběsili, byl v těchto knihách povýšen na relikvii. V povídce „Zbytky sedřené kůže na provazu, jímž se tahají z krávy telata, lidské kůže“ si ho vypravěčův syn bere z psacího stolu a pohání s ním houpacího koně. Tak, jak autor upouští od patosu literárního nekrologu, se mění i forma kritiky katolické církve: V povídce „Pravý čokoládový velikonoční beránek“ je explicitně formulována nenávist: „…já katolickou církev natolik nenávidím, že bych se nejradši vrhl špicí kostelní věže na srdce Ježíšovo.“ (25)

Kvalitu této knihy tvoří především ,příběhy z mého života’, ve kterých sice číhá smrt, ale rustikální životv jejím stínu je líčen poeticky, často – viz „Tělesné ostatky marionety“ – naivní dětskou optikou. Vypravěčova pozornost se dále zaměřuje na třígenerační úmrtní kroniku, do níž se promítají ironické komentáře dosavadní tvorby. Reflexe vlastního psaní se místy pojí s humorem, pochopitelně černým. I to je v autorově poetice novum. Některé příběhy jsou koncipovány jako anekdoty, jiné odkazují na umělcovy oblíbené autory: Hanse Hennyho JahnnaJeana Geneta. Tito čelní představitelé homoerotické literatury, jež svého času pobuřovala měšťácké publikum, výrazně ovlivnili Winklerova neúprosná raná díla od Divokých Korutan až po Hřbitov hořkých pomerančů. Zlom v umělcově tvorbě přišel až s indickým románem Domra. Metaforika smrti, sloužící dosud k odhalení mocenských mechanismů v katolickém prostředí, nyní dokládá fascinaci hinduistickým náboženstvím, kde – máme-li uvěřit pozorovateli u rituálních pohřebišť na břehu Gangy – se smývá rozdíl mezi krásou a ošklivostí či bohatstvím a bídou. V rovině struktury textu je toto překonání duality vyjádřeno simultanitou různorodých obrazů. Představu o tomto stylu vyprávění si lze udělat i v předkládané knize. V nejrozsáhlejší povídce „Julius Meinl aneb tahání mrtvol v Benaresu“ si děti pouštějí barevné draky mezi psy ohlodávajícími lidské kosti z pohřebních hranic a současně myjí polonazí jinoši buvoly v posvátné Ganze. Přes simulaci fotografického zachycení dění se jedná o surrealistické záběry: oko kamery sleduje popraveného vraha dítěte i pod hladinu, kde se jeho mrtvola zaklíní mezi dětské kosti.

Přesto se autor i v této knize občas vrací do role morální instance, když odhaluje xenofobní prostředí rodných Korutan, a řadí se tak do silného proudu tzv. antiheimatliteratur, mezi jehož nejvýznamnější představitele patří Thomas Bernhard, Elfriede Jelinek či Robert Menasse, zpochybňující politicky nebezpečné klišé o Rakousku jako nevinné zemi hor. V povídce „Fun Wash. Ohledání mrtvoly na břehu řeky“ líčí Josef Winkler brutalitu mladistvé party „pořádající hon na lidi“ (117), a staví se tak opět na stranu slabých a pronásledovaných, v povídce „Vita activa rodiny Francula in Carinzia“ nabývá společenská kritika formy satiry. Hrdinou tohoto modelového příběhu je „Poblicajt Pelé“ (123), známý i z Roppongi, který splňuje kvalifikační předpoklady na post policisty: xenofobii a maloměšťáctví. Autorův sarkasmus připomíná sto let staré účtování Gustava Meyrinka s pražskými měšťáky; Winklerův ,Zázračný roh korutanského šosáka’ však v rámci tažení proti patriarchátu zpochybňuje navíc i potenci hlavní postavy. Společenská kritika, která se dříve prolínala celými romány, našla tedy prostor v drobných satirických útvarech, které organicky doplňují všudypřítomný tanec smrti. Ten se v řadě povídek prolíná dvěma archaickými světy: funebrální rituály z rakouské rodné vísky se zrcadlí na rituálním pohřebišti v indickém Váránasí. V povídce „Děti! Koukejte, jak se umírá!“ pro sebe vypravěč vylučuje možnost přirozené smrti, jeho dětství má totiž stále podobu kostlivce ve skříni. Vidí se na břehu Gangy „tak dlouho zoufale tlouct do vyplavené mrtvoly onoho dítěte, jímž jsem byl“ (79), dokud se mu nepodaří roztrhat vlastní dětskou mrtvolu na kusy a předhodit ji toulavým psům v okolí posvátných hranic. Smrt se tak mění v šifru dětství ve znamení kříže, které se autorské já mantrou svých rituálních textů snaží pohřbít.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Studie

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Magdalena Štulcová, Archa, Zlín, 2012, 156 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Oto Horák,

S rakouským spisovatelem Josefem Winklerem se v českém překladu roztrhl pytel. Nakladatelství Archa vydává postupně celé jeho prozaické dílo. Na rozdíl od jeho redaktorů si myslím, že jeden Winkler v češtině by úplně stačil. Proč? Josef Winkler se zřejmě považuje za jakéhosi rebela, bojujícího proti tabu rakouské společnosti, kterou mají být moc kléru, mravní zkaženost farářů i konzervativní “selské” společnosti, její bestialita a fašizující názory. Spisovatelova fascinace smrtí a pohřby přitom není v uměleckém světě vzácná, rozhodně však nepatří mezi ty myšlenkově a umělecky svébytně pojaté. Vršení morbidních až surreálných obrazů nevede k jakémukoli uchopení tématu, které bychom už neznali z jiných knih. Mám obavu, že si Winkler při svém "detabuizačním" úsilí počíná křečovitě a že si spletl letopočet, případně, že bojuje s vymyšleným nebo již dokonávajícím drakem. Jde o známý literární trik: vyrobit si nepřítele a démonizovat jej. Winklerova “antiheimatliteratur” je zrcadlovým opakem a současně blížencem tzv. “heimatliteratur”, která se v Rakousku (a pochopitelně v Německu) hojně psala v první polovině 20. století. Její část někdy bývá nazývána literaturou “blut und boden” a považována (právem i neprávem) za ideového souvěrce nacismu. Myslím si, že přesnější název pro tento literární směr by zněl “deutsche idyllische literatur”, neboť vystihuje její základní rys: náboženský (většinou katolický, ale i protestantský) a selský řád, panující na venkově, je zde hodnotou nezpochybnitelnou a nejvyšší, lidé, tímto řádem se řídící jsou dobří, jsou “solí země”. Knihy těchto autorů, kteří vycházeli zejména – ale ne jenom – v době protektorátu i v češtině (Karl Heinrich Waggerl, Carl Tinhofer, Karl Benno von Mechow, Georg Rendl, Bernt von Heiseler, Friedrich Griese aj.), jsou vesměs psány tradičním, málo inovačním stylem německého realismu nebo romantismu, případně i (změkčeného) naturalismu, nicméně svojí opožděností za vývojem, didaktičností a vesměs průměrnými literárními kvalitami jsou dnes už jen dokumentem německého literárně historického vývoje. Myslím, že k něčemu podobnému se dobrovolně odsuzuje i podobně opožděný a “krotký” Josef Winkler. Rakousko je totiž dnes úplně jinou zemí, než jakou ji Winkler s tendenčních důvodů – a zřejmě z jakéhosi zastydlého “rebelství” – líčí. Spisovatelova stupňovaná blasfemie a nenávist těžko někoho pohorší. Katolická církev je pravidelným otloukánkem médií, ať už z důvodu existence kněží, zneužívajících v minulosti mládež (jako by totéž nedělali někteří “světští” vychovatelé apod.) či z důvodu údajné nepružnosti a dogmatičnosti svého učení. Tito liberalističtí kritici mají vydatného spojence v kněžských hnutích, jako jsou “My jsme církev” a "Farářská iniciativa", jejichž někteří aktivisté zřejmě myslí svou “zdnešňující” snahu upřímně, ale v důsledku by realizace jejich “návrhů” vedla k tomu, že by katolická církev nejen přestala být katolickou, ale i církví jako takovou a stala by se jakýmisi nezávaznými diskusními kroužky, přetřásajícími co se událo a přebírajícími nekriticky všechny moderní (a často jen módní) tendence. Vždycky se bavím, když slyším, že Rakušané (Němci a vůbec Západoevropané) vystupují z katolické církve, protože je zkostnatělá, případně mravně prohnilá či dokonce jen kvůli tomu či onomu problematickému prelátu. Ve skutečnosti vystupují lidé proto, že ztratili víru (či se přinejmenším rozešli s církevním "minimem"), k čemuž se přidává, že nechtějí platit (nemalé) částky, které se jako deklarovaní věřící zavázali církvi odevzdávat (tzv. daňové asignace). To se dá pochopit, stejně jako nelze popřít fakt, že mnozí katoličtí hodnostáři si kritiku zaslouží. Na druhé straně na tolerantního vídeňského arcibiskupa a současného skromného papeže by mohli být “reformátoři” právem hrdí – a stejně vystupují... Ostatně protestantské církve mají své učení podle současných liberalistických představ “pokrokové” (otázka svěcení žen, demokratické rozhodování v církvi, vliv laiků, ženatí kněží, zrovnoprávnění homosexuálů, pojetí eucharistie), a nevšiml jsem si, že by zažívaly v Západní Evropě nějaký rozkvět... Avšak vraťme se k Winklerovi. Ten se prostě vlamuje do otevřených dveří, a nejenže není rebelem, nýbrž je jeho pravým opakem: konformním člověkem a umělcem. Na rozdíl třeba od takového Thomase Bernharda či Elfriede Jelinekové (do jisté míry i dramatiků Wernera Schwaba a Petera Turriniho) Winklerovi do značné míry chybí vynalézavý jazyk, originální syžety a scény. Obsedantní, naléhavé představy, pro které zmíněným spisovatelům, jakkoli i oni občas kritizují umanutě, paušálně a levně, jejich texty věříme, mají u Winklera charakter samoúčelné schválnosti s rysy epigonství. Winkler mi v tomto ohledu spíše připomíná přeceňovaného rakouského režiséra Ulricha Seidla, jenž se (např. ve své trilogii Ráj, obzvlášť v nejslabší části Víra) vydal pohodlnou cestou rádoby skandální kritiky náboženského a sexuálního pokrytectví. /Jen tak na okraj: moje názory na náboženství v dnešním světě jsou názory člověka mimo církve a víru, zkrátka agnostika - který se tím však infantilně nechlubí.)