Winkler, Josef: Mrtvola slídící ve vlastní rodině

Winkler, Josef
Mrtvola slídící ve vlastní rodině

ukázka beletrie zahraniční

Naštěstí se Jean Genet nenechal zpopelnit, jinak by se nemohl obracet v hrobě, když... Tenkrát v Maroku, když jsem seděl na jeho náhrobku a ukusoval jsem z čerstvých fialových fíků, střídavě jsem pohlížel na nápis na náhradním náhrobku a vyhlížel ven na moře – jak je známo, původní náhrobní kámen někdo ukradl...

Josef Winkler: Mrtvola slídící ve vlastní rodině. Přel. Magdalena Štulcová, Archa, Zlín, 2012, 156 s.

A V KLIDU ČERSTVÉ FÍKY

Naštěstí se Jean Genet nenechal zpopelnit, jinak by se nemohl obracet v hrobě, když... Tenkrát v Maroku, když jsem seděl na jeho náhrobku a ukusoval jsem z čerstvých fialových fíků, střídavě jsem pohlížel na nápis na náhradním náhrobku a vyhlížel ven na moře – jak je známo, původní náhrobní kámen někdo ukradl –, neměl jsem, co bych řekl, nenapadala mě žádná slova, také mě vyvedlo z míry, že jsem neměl žádné zvláštní pocity, ve které jsem přirozeně doufal, když jsem v Mnichově nastupoval do letadla; byl jsem unavený hodiny trvajícím hledáním úplně zpustlého, malého španělského vojenského hřbitůvku v Larache, nechtělo se mi už nic než odpočinout si a v klidu si na jeho hrobě sníst ty fíky. Kvůli fotografii jsem se posadil na jeho hrob, nechal se vyblýsknout a nábožně jsem naslouchal, jak se jeho tělesná schránka pod zemí obrací a převrací.

S Genetovou knihou Pohřební obřad v kapse své zelené, obnošené bundy jsem jako mladistvý stál na železničním mostě ve Villachu a tlačil rty na jinovatkou pokryté železné zábradlí. Po kolejích se blížil rachot strojů tisknoucích mé smuteční oznámení. Lokomotiva zapískala. Otočil jsem hlavu. Na železném zábradlí zůstaly viset cáry mých rtů. Rty mě pálily a chutnaly krví a já jsem se brodil čerstvě napadaným sněhem a železniční most jsem opustil. Vytetované věty – některé mi dlouho visely z úst jako řetězy trestance – na mých předloktích začínají blednout: Z úst se mu už řine černá krev a otevřenými ústy ještě vystupuje jeho bílý přízrak.

ASPIRIN NA ŠICÍM STROJI SINGER

Krabička aspirinu na šicím stroji Singer v Benátkách, když jsem přijel do Lida – byl jsem koneckonců krásný mladík –, abych si tam zopakoval Smrt v Benátkách a na terase Grand Hotelu si opisoval do zápisníku věty ze Zpěvů Maldororových, pár let poté, co mi bylo šestnáct a poprvé jsem slyšel o srdci mladého mrtvého, probodeném jehlou z šicího stroje.

VELIKONOČNÍ ZVONY ODLÉTAJÍ

André Breton: Co soudí Unik o pohlavním aktu v kostele?

Pierre Unik: To mě vůbec nezajímá.

Jacques Prévert: Nezajímá mě to kvůli zvonům.

Raymond Queneau: Nikdy v životě jsem nevkročil do kostela a nepůjdu tam ani kvůli tomu.

Benjamin Péret: Já na nic jiného než na pohlavní styk v kostele nemyslím a mám na to strašnou chuť.

André Breton: Naprosto souhlasím s Péretem. A přál bych si, aby se to odehrálo co nejrafinovanějším způsobem.

Benjamin Péret: Já bych při této příležitosti rád znesvětil hostie, a kdyby to bylo možné, zanechal bych ve zlatém kalichu svoje exkrementy.

DRŽET SLOVO

Brzy poté, co vyšla moje první kniha, jsem slíbil jednomu mladíkovi, že si v nejbližších dnech sáhnu na život. Když jsme se po nějaké době – já jsem byl stále naživu – opět potkali na ulici, řekl mi zklamaně a s výčitkou: Vidíš, Josefe, a zrovna od tebe jsem očekával, že ty svoje slovo dodržíš!

KLIČKOVÁNÍ KOLEM VLASTNÍ MRTVOLY

Mně se nemůže nic stát, já jsem sám, já na sebe můžu kdykoli vztáhnout ruku, tak jsem uvažoval jen výjimečně, vždycky jsem si byl vědom, že po mně někde zůstane prázdno, když mi budou muset předčasně vyhrabat jámu, přesto ale teď, když se starám o svého malého syna, nemám už ani tu svobodu, abych mohl celé dny s gustem pomýšlet na to, že jednoho dne, až nastane čas a já budu přesvědčený, že už nemám žádné východisko, tak že si budu moci sáhnout na život, že se zabiju, nebo, jak se říká v Korutanech na venkově, zabalím to a bude. Kdyby mnou v korutanském údolí Drávy tolik lidí neopovrhovalo a nepociťovali ke mně nenávist, už bych to byl zabalil, ale udělat jim tu radost? Jen přes mou mrtvolu! Ne, ne, zůstane to tak, jak to je, živí přece nemají zmrtvýchvstávat, protože mezi mrtvými jsem rád, nic mi nedělají a taky jsou to lidé.

© Magdalena Štulcová
ukázka je z knihy Mrtvola slídící ve vlastní rodině
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Archa

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2118x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce